Karel barbar, ničitel a uprchlík. Jak vyřešil starou křivdu? Kde dupou králíci? Kde zapadá slunce a kde Karel? Šestnáct nových obrázků.
Z Dřevčic jsem šel údolím až pod Chudý hrádek. Moc dobře jsem věděl, že nahoře je místnost vystlaná listím, kde se mi bude dobře spát. Potřeboval jsem jen vymyslet, co s batohem. Táhnout ho do Holan a zpátky se mi fakt nechtělo a na Chudým Hrádku nebyla žádná tajná skrýš. A jen tak ho pohodit by asi taky nebyl dobrej nápad.
Ve zřícenině ani noha, chvíli jsem to tam prohledával, až jsem se nakonec rozhodl, že batoh zahrabu do listí asi dvě stě metrů od hradu. Byl tam pěkný hřeben, po kterým nevedla žádná značená cesta. Sice šla kolem kdysi nějaká cesta, ale tu už hodně dlouho nikdo nepoužíval. Turisti prostě chodili odspodu.
Vzal jsem si zase jen to nejnutnější: peněženky, cigára a deník. Na pohodu a bez zátěže, krásně mezi skalami a pak kousek po silnici pod Vřískem až do Holan. Stavil jsem se na gáblík v hospodě. Kančí gulášek se šesti mi udělal hodně dobře, na to tři pivka. Všechno jsem si dopsal a čekal, až se setmí. Jako natruc se čas táhnul, tak jsem se ještě na chvíli natáhl u nejbližšího rybníka, odkud jsem mohl krásně sledovat západ slunce mezi Vlhoštěm a Ronovem. Máme to tady stejně, kurva, pěkný! A hlavně jsem usnul, čímž mi čas utekl možná víc, než jsem si přál.
Zkontroloval jsem si, jestli mě ve spánku někdo neprošacoval. Stejně bylo divný, že jsem najednou začal spát jako dudek. Ze začátku cesty jsem byl každou noc úplně mimo, neustále jsem se budil, teď jsem byl schopnej usnout kousek od návsi a skoro nevědět o světě. Jaký skoro? Prostě jsem chrněl a všechno mi bylo jedno.
Dům toho debila jsem našel snadno, kousek za návsí směrem k rybníku. Musel jsem tonějak vymyslet. Co mu provedu, aby to pocejtil, a přitom abych neudělal nějakej velkej průser? Taky jsem musel vymyslet, jak zmizet. Ústupová cesta nebyla právě ideální, musel jsem přes náves, pod světly, pak snad kilometr, než se dostanu do lesa, kde bych se mohl ztratit. Štěstí ale přeje asi i nepřipraveným. Nejen že nezamykali branku, ale o popelnici za plotem bylo opřený kolo, taková stará plečka. Asi nepředpokládali, že by ji někdo ukradl. A hlavně neměli psa, což mě trochu překvapilo, protože jinak jich na mě na začátku ulice štěkaly snad desítky. Anebo měli nějakýho pokojovýho šmejda, kterej se teď válel pod televizí.
Potichu jsem otevřel branku a vyvedl kolo do stínu jabloně, jejíž větve sahaly daleko do ulice. Vynikající stín, mohl bych tam stát hodiny a nikdo by si mě nevšiml. Branku už jsem nevyužil, byla zbytečně moc osvětlená. Podruhý jsem se do zahrady vypravil přes plot u jabloně. A začal jsem pěkně systematicky. Nejprve jsem vytrhal ze země všechny rajčata, pak i okurky a papriky. Tak pán si pěstuje skalku? Smůla, zničil jsem i všechny kytky na ní. Dostal jsem se do ráže. Pomsta je fakt nenapodobitelný pocit. Kam se na to hrabe nějaký pomíjivý orgasmus. Jako jsem se roky trápil tím ponížením, který mi způsobil, tak jsem se teď opájel odvetou. Tak pán má rád králičí maso? Šup s ušáky přes plot k sousedům. Ale stále mi to bylo málo. Na závěr jsem si připravil na hromádku kameny ze skalky. Potřeboval jsem slyšet nějaký zvuk, chtěl jsem ho opravdu pořádně nasrat.
Největší chloubou zahrady byl bezpochyby skleník, žádný z krámu, ale takový kutilský. Svařený rám, skla připevněná asfaltem, hodiny práce.
„Řach!“ Po první ráně vznikla jen prasklina, ale druhý šutr už dílo dokonal. Celá tabule se vysypala dovnitř. Musel jsem bejt rychlej, takže během pár vteřin jsem zasypal skleník asi deseti kameny, z nichž většina už neudělala tolik zkázy jako ty první.
Na chodbě se rozsvítilo právě v okamžiku, kdy jsem přeskakoval plot a sedal na kolo. Za sebou jsem zaslechl jen kulomet nadávek. Byl jsem spokojenej, protože podle tónu bylo jasný, že někdo je nasranej tak, že ho každou chvíli může trefit šlak.
Teď se jen nenechat chytit. Návsí jsem projel jako závodník, ale u hřbitova mi došly síly a bylo jasný, že kopec určitě nevyjedu. Navíc Holany za mnou křižovaly světla. Debil prostě nelenil, vytáhl z garáže auto a začal mě hledat. Určitě byla blbost jet dál po silnici.
Na hřbitově se nezamykalo, tak jsem do něj vlez, schoval kolo za roh a chvíli se vydejchával na nejbližším hrobě.
Když jsem se uklidnil, vyhlédl jsem přes zeď, abych zjistil, co se ve vesnici děje. Chvíli to vypadalo, že je klid, ale pak jsem zahlédl modré blikání. Zavolal policajty, asi ze Zahrádek, a ti přijeli sice bez houkačky, ale přesto s majáčkem. No nazdar, teď konečně jsem začal mít strach. Jestli mě chytěj, tak mě ten trotl umlátí. Těžko mě zavřou, tolik škody jsem zase neudělal, ale kdybych mu měl nahradit tu spoušť, nesl bych si v sobě křivdu dalších dvacet let. Já se prostě nesměl dát chytit. Říkal jsem si, že na hřbitově by mě snad hledat nemuseli, ale co když mě někdo viděl, co když přivezou psy… Blbost, jak by mě mohl vyčmuchat pes, když jsem jel na kole. Ani otisků prstů jsem se nebál, nikdo mi je nikdy nesnímal a snad nikdy ani nebude. Ne, základem je nenechat se chytit.
Zatrnulo mi. Ke hřbitovu se blížilo auto, ale projelo dál, aniž by zpomalilo. Policajti to nebyli.
Za chvíli jelo zpátky. Asi tušili, že jsem na kole. Připadal jsem si jak Gabčík s Kubišem, jenže ti měli všechno daleko líp připravený. Měli se kam schovat. Hřbitov mi moc bezpečný nepřišel, a jestli mě nikde nepotkají na silnici, budou pročesávat možný skrýše. A hřbitov se nabízel. I když já bych na místě policajtů hledal spíš směrem na Lípu. Na co se toho debila mohou ptát? Chtěl se vám někdo pomstít? Máte nějaké nepřátele? No jasně, že měl nepřítele, jenže to už nevěděl. Pro něj to určitě byla jedna z mnoha prasáren, které za život udělal. Ne, na mě si vzpomenout nemohl. Jen jsem doufal, že ta postava ve dveřích byl skutečně on. Byl sice trochu tlustší, ale furt to byl takovej skřet jako kdysi.
Potichu jsem otevřel branku hřbitova, rozhlédl se, jestli někde neuvidím světla nebo dokonce postavy. Zase byl všude klid. Rychle jsem se po silnici vydal dál směrem na Dubou a Dřevčice. Kolo jsem nechal osudu.
Neustále jsem se ohlížel, ale schovat se moc nebylo kam. Maximálně se pokusit vydrápat do lesa vpravo, ale to bych určitě nezvládl dostatečně rychle a nějaký trénovaní policajti by mě do minuty měli. Nakonec jsem se rozhodl se na to vybodnout, sešel jsem k plotu obory, byl dost bytelný a pěkně pichlavý, ale zvládl jsem ho s pár oděrkami a s roztrhanou. Zkontroloval jsem si, jestli mám všechny věci, a pak šel po mýtince dál ke stromům a skalám, které se přede mnou zdvihaly. Minul jsem malej krmelec, napřed jsem myslel, že bych se v něm mohl na chvíli schovat, ale byl opravdu hodně malej. Tak jsem došel až ke skále.
Po vydýchání jsem chtěl pokračovat, ale do cesty se mi postavil potok. V té tmě jsem nebyl schopnej najít místo, kde bych ho překonal a zalezl hlouběji do lesa. Vydal jsem se teda proti jeho proudu, ale bylo to marný, všude mokro. Nakonec jsem si našel místo mezi dvěma skalami a tam se rozhodl pár hodin zůstat.
Dvacátý pátý díl je zde.
Dvacátý šestý díl je zde.
Dvacátý sedmý díl je zde.
Dvacátý osmý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.