V sobotu jsme měli dlouhou snídani – velmi dobré naložené ryby, k tomu vajíčko naměkko. Pak jsme jeli do města. Rolf si zřejmě myslel, že chci nakupovat, a tak mě vodil po krámech, ve kterých měli na naše poměry neskutečné slevy – kolem sedmdesáti procent.
U jedněch kalhot jsem mu vysvětloval, že sice 200 norských korun vypadá levně, ale že to stále dělá deset procent mojí výplaty. „Týdenní?“ ptal se on. „Ne, měsíční!“ já na to. Nechápal.
V jednom obchodě s letním výprodejem rozdávali růže, dorty a kafe, tak tam jsme se zdrželi nejdéle. V přístavu jsme si pak koupili garnáty a hned na místě jsme je jedli. Vůbec nevím, jestli byly čerství nebo vaření. Zatím žiju.
K obědu jsem dostal jen banán a rybíz, načež jsme jeli k Rolfově horolezecké stěně. Vysvětloval mi uzle, funkci karabiny, jištění. Půlku jsem toho díky své angličtině nepochopil, ale stejně mě pustil na jednu z dvanácti tras. Šlo mi to překvapivě dobře, jen jednou jsem zaváhal, ale asi jsem trochu pavouk. Jen ne moc silnej, protože jsem už neměl sílu slézt, takže jsem se prostě pustil a vyzkoušel jeho pozornost. Zvláštní pocit, dát důvěru někomu, komu pořádně nerozumím.
Když jsme se vrátili z clatrodromu, dal mi půl hoďky na regeneraci a vyrazili jsme k Nielsovi a Evelin na večeři. Nemusím připomínat, že na kole. Hned mi došlo, že to nebude nic jednoduchého – Rolf si dával bílou košili s kravatou do batohu a jel v tričku. Přál bych někomu ten pohled na nás dva. Rolf tesilky nastrkané v ponožkách, aby si je nezaprasil, na hlavě helma. Já na starém skorofavoritu, jednu nohavici vykasanou a na hlavě helmu ala kasuár. Na kopec v nějaké lepší čtvrti jsme dorazili celí rudí, mokří a smradlaví. „Sorry, Milan, its not small hill,“ omlouval se, když jsme po ujetí dvanácti kilometrů zaparkovali kola mezi několika mercedesy.
V Nielsově domku jsem se ocitl v jiném světě. Nikdy jsem v ničem lepším nebyl. Spousta prostoru, vše trochu vyumělkované, luxusní, ale ze všeho nejlepší byl výhled. Celý fjord jako na dlani, s ostrovy a loďkami. Připadal jsem si, jako když čumím na tapetu. Mohl jsem koukat z balkónu, z obýváku přes celou jednu zasklenou stěnu a stejně jsem se nemohl nabažit.
Podávala se bakala – lečo s brambory a nasekaným masem z tresky. Bylo to dobrý, dvakrát jsem si jídlo doplnil. Když si půl hodiny nikdo nepřidal, sklidilo se a odněkud se objevil krém plný žlutých ostružin. Asi šlo o nějakou vychytávku, neboť Norové se mezi sebou dohadovali, kde je sbírali. Byli stejně tajůplní, jako kdyby se u nás mluvilo o lokalitě plné hřibů. Asi kolem jedenácté se podával dort z nějakých cereálií a ořechů. Dost sladký, ale opět dobrý. Do toho všeho pašovaný alkohol – pivo z Německa, kořalka z Dánska.
V půl jedenácté jsme to zabalili a svezli se z kopce dolů.
V neděli jsme v pěti, ještě s Nielsem, Danielou a Janou jeli do Alesundu. My s Rolfem začali opět na kolech, která jsme nechali jen tak opřená v přístavu. Poté jsme se nalodili na trajekt, který nás převezl na druhý břeh fjordu, kousek od vesničky Vestnes, kde nás přibral Niels do auta.
Čtyřicetitisícovým městem jsme jen projeli a zaparkovali nedaleko mořského akvária. Rolf zaplatil a pak nás hnal k největšímu akváriu obsahujícímu čtyři miliony litrů slané vody a majícímu 26,5 cm silné skleněné stěny. Právě do něj vplul potápěč s igelitkou plnou malých chobotniček, kterými krmil zejména tresky. Okolo plavali platýsi, rejnoci a ryby, kterým se v češtině říká vlkouš.
Ze zbytku zooparku jsem byl zklamán. Čekal jsem žraloky, mrože, ale ti nebyli. Líbilo se mi akvárko s humry či přístav zespodu s hvězdicemi a ježovkami. Také jsem si mohl pohladit rejnoka – to je něco jiného, než hladit rybu, páč má úplně jiný typ šupin. Venku jsem pozoroval tuleně anebo seděl na lavičce a zíral na oceán a ostrovy přináležející k Alesundu.
Udělali jsme si malý piknik na skalce nad pobřežím. Zatímco ostatní jedli, snažil jsem se utrhnout nějaké přílipky, které jsem je doposud viděl jen prázdné ve školní skříni.
Zpět jsme jeli přes Sjoholt, abychom viděli zblízka hory na druhé straně ostrova. Nejvyšší mají 1100 metrů – přitom se zvedají přímo od moře. Na některých jsou sjezdovky. Lyžování až k mořské hladině.
V šest hodin jsme vyjeli trajektem zpět do Molde. Usadil jsem se na horní palubě, vytáhl si sváču, najednou z vody něco vyskočí a čouhá tomu ploutev. Rychle se mi hlavou honí: žraloci zde nežijí, na kosatku bych musel mít velké štěstí. Beru dalekohled a běžím hledat Rolfa. Nakonec jsme to pomocí mého atlasu určili jako sviňuchu. Také dobrý. Můj první kytovec po třinácti letech.
Doma mě nechal chvíli vydechnout u deníku a vařil. Myslel jsem si, že na skopovém se čtvrtkami zelí a půl pytlíkem pepře nebude nic moc, ale bylo to dobrý.
Pak mi ukázal atrakci, která mnou teda pěkně zamávala – třídění odpadu. Vysvětlil mi, jak je tady drahé netřídit. Šli jsme ke kontejnerům a pěkně vše rozdělili – plechovky, sklo, papír, igelity. Zbyl jen organický odpad. Otevřel jakousi garáž, ve které byl kompostér, který si koupili dohromady místní. Do popelnice, kterou vyváží město, nezbylo nic. Prý jsou teprve druhým sídlištěm v Norsku, které to takto vyřešilo.
Na závěr dne jsme začali vařit bakalu. Pěkně jsem se seknul, když jsem napsal, že je to jen lečo se sekanou treskou. Vaření jsme začali sekerou. Vlezli jsme do kůlny a on z háku sundal cosi, co vypadalo jako kůra ze stromu nechaná týden na mrazu. Byla to nasolená a vysušená treska. Naštípal z ní pár polínek a teď se bude dva dny máčet ve vodě.
První díl je zde.
Druhý díl je zde.
Třetí díl je zde.
Čtvrtý díl je zde.
Pátý díl je zde.
Šestý díl je zde.