„Blížili jsme se podél fjordu k městu. Molde nás nepřivítalo právě hezkým počasím, o to však srdečnější bylo přivítání s místními občany. Už když jsme vjeli do města, předjela nás červená dodávka a z jejích oken na nás mávaly ruce. Na parkovišti před školou byly davy studentů, jejich rodičů a našich norských kolegů. Rolf samozřejmě dorazil poslední,“ tak začíná můj první záznam psaný přímo v našem partnerském městě Molde.
Jak jsem slíbil v minulém díle, pokusím se vám atmosféru našeho prvního partnerského města přiblížit formou svých starých deníkových zápisů.
„V dešti jsem se rychle rozloučili s ostatními a on mě dovedl ke své stařičké toyotě. Rolf se velmi odlišuje od svých kolegů. Při pobytu v Čechách se prakticky nepřevlékal, stále bylo možné ho poznat podle téhož oděvu a v týž trekkingových sandálech. Odmítal se účastnit některých plánovaných akcí – zejména výletu do Terezína. Je to samorost nehromadící hmotné statky a svůj volný čas věnuje především horolezectví a jiným podobným aktivitám. Věděl jsem, že žije sám někde na okraji města. A taky že ano. Za deště a tmy a velmi unaven jsem byl zavezen do okrajové čtvrti skládající se z dřevěných trojdomků s malými předzahrádkami. Ta Rolfova byla mírně zaplevelená a stála na ní tři kola v různém stádiu zneprovoznění. Došlo mi, proč ho naše stará škodovka a nepohodlí paneláku nerozhodily. Náhodný čtenář si Rolfův byt nejlépe představí, když si vzpomene na byt amerického rozvedeného policajta z jakékoliv detektivky v podání například Rourka. Všude se něco povaluje – oděvy, horolezecká výstroj, nejvíce však knihy a mapy, které si dovezl v květnu z Čech.
Nejprve mi vysvětlil, že ráno pojede do školy na kole, ale že je nepojízdné druhé kolo, takže mi koupil jízdenku na autobus s magnetickým kódem. K ní mi dodal jízdní řád a Bárto, starej se. Následně mě zavedl do pokoje, v němž budu trávit šest nocí. Ten mě potěšil – má k dispozici stolek s lampičkou, rozkládací gauč, polici na hadry a pět prázdných ramínek. Neméně potěšující je koupelna se záchodem hned vedle.
Dost jsem se zalekl svého budoucího stravování. Dal mi nůž, chleba, otevřel lednici a řekl, ať se chovám jako doma. Sám mi pak uřízl jakýsi hnědý sýr, nejspíš z kozího mléka. Prý norská specialita. Jsem ochotný ochutnat cokoliv, trochu mě ale zrazovalo, že v Gjoviku se tomuto sýru všichni vyhýbali.
Nakonec jsme sedli k pivu a pokecali u přenosu z mistrovství světa ze Sevilly.
Myslel jsem, že budu celou noc spát jako zabitej, ale asi po hodině jsem se vzbudil a zakoušel jednu z nejhorších nočních můr v životě. Představa, že jsem mnoho stovek kilometrů od rodiny, v cizím domě, cizím městě s cizím člověkem, mě nějak rozhodila.
Před sedmou jsem vstal a sešel do kuchyně. Ukrojil jsem si chleba a zasedl ke stolu. Kozí sýr jsem s díky odmítl, a tak mi byl nabídnut ještě horší – snad ani nechutnal špatně, ale příšerně smrděl, jakoby kočičinou. Vzhledem k tomu, že jsem v lednici našel spoustu plesnivých věcí, nebyl jsem si vůbec jistý, má-li vůbec takto sedět. Ochutnal jsem plátek a zbytek chleba raději smědl se šípkovým džemem.
Cesta autobusem mi dala zapomenout na noc. Ačkoliv jsem byl na zástávce první, dal jsem všem přednost, abych zjistil, jak se s čipovou jízdenkou zachází. Když jsme vyjeli ze čtvrti Kvam k moři, byl jsem ohromen tím, čím nemohl jsem být za tmy. Molde leží na břehu fjordu, z něhož vystupují desítky ostrovů, na dalekém druhém břehu je údajně 222 vrcholů, z nichž ty nejvyšší mají sněhovou čepici. Na hladině pluly lodě různých velikostí.
Nálada se mi zvedla, když jsem před školou zaslechl češtinu. Samozřejmě všichni vyprávěli, jak nádherné paláce mají jejich hostitelé. Zase je fakt, že musí konverzovat o ničem, zatímco my s Rolfem sedíme s pivem u fotbalu a ukazujeme si fotky z tripů.
Maličko jsme si prohlédli školu, která je podstatně starší než ta naše a vypadá, jakoby se o ní nikdo moc nestaral – žádné nástěnky či výchovné panely, jen plakát proti drogám, vycpaný orel mořský s roztaženými křídly a pár letáku o nějaké práci. Studenti byli většinou mimo školu, a tak jejich tašky byly naházené na několika hromadách v chodbě. Nemají tady šatny, ale ani jídelnu, protože obědy u nich sestávají pouze ze sendviče a ten si může každý sníst kdekoliv.
První díl je zde.
Druhý díl je zde.
Třetí díl je zde.