Pro pilotní díl nového seriálu Toulky Českým Švýcarskem jsem vsadil na klasiku, a to sice na Jedlovou a Tolštejn. Tato dvě místa jsou pro mne vlastně branou do Českého Švýcarska a věřím, že nejsem sám.
Jezdívám sem už od mala, neboť z Lípy a Boru je to dobře dostupná lokace. Cesta vlakem, pakliže nemáte řidičák jako já nebo si chcete po cestě dopřát pivo, je příjemná a netrvá dlouho.
Vlaková stanice Jedlová je poměrně významný dopravní uzel a mezník na často jezdívané trase Rumburk–Kolín. Připojuje se zde kolej vedoucí z Děčína, a spojuje jej tak se Šluknovským výběžkem. Zastávkou projíždí zmiňované rychlíky a osobáky, v nynější době se na druhé koleji už mnohdy blýská funglnový RegioShark.
Dojeli jsme tedy na stanici Jedlová, vystoupili z vlaku plní energie. Je sobota dopoledne, obloha je bez mráčku a na východě mezi stromy již vykukuje slunce. Zkrátka ideální podmínky pro výšlap na horu Jedlovou, kterou je možno od stanice pozorovat. Na vrcholku se tyčí kamenná rozhledna a ocelový vysílač. Ten vrcholek je tím místem, kam se toužíme vydat.
Za staniční budovou se ihned rozbíhá stezka do mírnějšího kopce. Je kamenná, v zimě může být zamrzlá a nebezpečná. Odvážní cyklisté po ní však kloužou za každého počasí. Cesta je po obou stranách ohraničena tmavými smrky, ty se po chvíli rozestoupí. Ocitáme se uprostřed paseky, uprostřed toho, co zbylo po nemilosrdném kácení stromů. Mýtina se po levé straně táhne až k úpatí hory a naskýtá tak pohled na Jedlovou v plné kráse. Až na ty nesčetné pařezy. Poslední pohled na zničený kus krajiny a opět se ocitáme v doprovodu smrků. Stezka se rozšiřuje.
Jsme u prvního rozcestníku. Nese název „Tolštejnská cesta“. A vskutku touto trasou míříme i ke známé zřícenině hradu Tolštejn, kdysi slavné a významné pevnosti. Trasa se začíná opět velmi napřimovat. Vedle smrků už sem tam stojí i listnáč. My si teď ovšem naše putování zkrátíme a při první nenápadné odbočce vlevo se dáme na neznačenou trasu, jež nás po strmém stoupání dovede k dalšímu mezníku trasy – rozcestník „ U ranče“. To už jsme nadobro skryti pod stromy, někde na půl cesty mezi Tolštejnem a Jedlovou.
V případě, že po cestě nepotkáte větší skupinu hlučných turistů, nedejbože německých či polských, dozajista zaslechnete klid. Rozléhá se okolní krajinou, neboť silnice jsou daleko v údolích. Čas od času zahouká lokomotiva, zaštěká pes nebo se od chatek ozývá tlukot do dřeva. V zimě je vše vůbec klidnější – Pražáci na víkendy pryč do této lokality tolik nejezdí. Spíše lyžovat na sjezdovku a ta je z druhé strany. Tichou přírodou kráčíme dál po štěrkové pěšině. Překonávání vrstevnic je po chvilce znát a po delší chvíli už víc.
Štěrk přejde v asfaltovou silnici, aby mohlo zásobovací auto s přehledem zdolat vrchol za pár minut. My se lopotíme rozpálenou nebo zaledněnou asfaltkou do prudkého kopce. Posměšné nápisy na ní "už jen 400 metrů", pak 300 a 200 nás jen unavují. Úlevou nám ale může být to, že když se dostaneme na bok hory, kde stromy nerostou, vidíme na jih. Vidíme dole pod námi malé nádražíčko a nějakých 15 kilometrů za ním tyčící se Klíč. Vždy si uvědomím, že jsem blízko domova a přeci v naprosto jiné končině. Pohlédnu na zřejmě předposlední ukazatel, na němž stojí „ Jedlová – 300 metrů.“ Slunce je právě v půli své cesty, stejně jako my. Žhne do nás svými paprsky a nutí nás popojít kousek dál.
Konec stoupání je nejprudší. Dopředu nás táhne vůně z blízké hospody. Konečně tedy staneme na vrcholu tvořeném pláckem mezi stromy. Naproti nám stojí majestátně kamenná rozhledna s charakteristickým kuželem nahoře. Až za ní se v pozadí choulí bezvýznamný vysílač. Rozhodnete-li se rozhlednu zdolat, uděláte dobře. Naskytne se vám, při troše štěstí na počasí, pohled na celé Lužické hory, na pohraničí – německé větrné elektrárny, ale i pohled na západ do Českého Švýcarska. Teď už nám nic nebrání horlivě sestoupit dolů a v hospodě si dát tu nejlepší svíčkovou.
Naše další kroky vedou na nedaleký Tolštejn. Sestoupíme dolů až k rozcestí „ U ranče“. Ruch už začíná narůstat. V létě ano, ale já se na hrad vydal nedávno, teďkon v zimě. Krajina nás vůbec neuvítala tak vlídně, jako tehdy v létě. Pěšiny byly bahnité, místy kluzké a nebezpečné. Oblačnost však byla, naštěstí, vysoko. Jenomže nad korunami stromů dul vítr tak silně, že jsem měl až místy pocit, jako by se na nás valilo něco ohromného a nebezpečného. Pohled na zříceninu nebyl tak okouzlující, jako v létě. Stromy byly nahé a seschlé.
Nahoře na skále se radovali někteří odvážlivci. Chtěli jsme je následovat. Procházíme okolo zpustlých lanových vleků. Je únor – lyžařská sezóna, jenomže sníh je daleko, v Americe se pozastavil a k nám se mu nechce. Cesta nahoru na zříceninu je krátká a ne moc namáhává. Projdete pouze jeden záhyb cesty a už se kolem vás začíná obtáčet pozůstatek hradeb. Nikde nikdo není, jen pes smutně hledí ze své ohrady. Vstoupíme do hospody, doufajíc, že se ohřejeme polévkou. Plno.
V případě, že se vám toto stane, nezbývá než za malý poplatek 15 Kč zakoupit vstupenku a opatrně vyšplhat po schodech na samotný vrchol skalního hrbu. Jestli jsem měl strach z větru burácejícího v lese, bylo to nic oproti Tolštejnu. Kovová vlajka s hlavou známého loupežníka Vildy pravidelně vrže, to je tím, jak svádí nerovný boj s vichrem. Výhledy se nepokocháme. Ano, sice je vidět opět pohraničí a také Jedlová v celé své kráse, nic z toho ale nemáme.
Vyvodím z toho tedy jediný rozumný závěr: na Jedlovou a Tolštejn je krásné jet jedině v létě, a když už v zimě, tak v zimě obalené sněhovým šatem.
Vraťme se tedy teď na vlakovou stanici a vyčkejme na spoj jedoucí směrem na Rumburk. Naše další kroky totiž vedou do Krásné Lípy – srdce celého Českého Švýcarska.