My London Adventure 12

Verze pro tisk |

Jaro v Londýně – Tradiční UCLU Dance Society Show – Na skok na „pekařský” maturitní ples – Naše opera se blíží do finále – Zatmění, které nikdo neviděl

(podle mailu rodině z 20. března 2015)

Do Londýna se už asi měsíc pomalu vkrádá jaro. V parcích kvetou narcisky a krokusy a pupeny na stromě za oknem jsou každé ráno větší a zelenější. Musím ale podotknout, že to svým způsobem doesn’t feel right. Za celou zimu jsem tu ani jednou neměla rukavice a přežívám se šátky místo šály. Prostě mi chybí ten logický mezikrok mezi podzimem a jarem. I když si doma pořád stěžujeme, že zima nestojí za to, vždycky aspoň měsíc mrzne až praští. A když pak přijde opravdové jaro (ne to kratičké falešné v půlce ledna), je to takové přirozenější.

Před týdnem jsem byla na největší show, kterou zdejší Dance Society každoročně pořádá. Na začátku roku jsem byla i na několika konkurzech, na nichž si choreografové vybírají tanečníky do svých čísel. Mezi účinkující jsem se nakonec nedostala a ani se moc nedivím, protože se tam sešly obrovské talenty. Titul letošního ročníku byl „Synergy“, neboli, jak praví Oxford English Dictionary: Joint action, cooperation; esp. (Theol.) cooperation between human will and divine grace in the work of regeneration nebo Combined and coordinated action (by muscles, other organs, types of cell, etc.) in the performance of a specific movement or function. Bylo to tak různorodé, že je obtížné z toho večera vybrat jen pár příkladů. Líbilo se mi, že klasické západní styly (jako balet, moderní výrazový tanec nebo street dance) doplnily i tradiční tance z jiných kultur (například bollywood dance, africký tanec nebo salsa). Asi nejvíc mi utkvělo vystoupení bez hudby, ke kterému doprovod dělali sami tanečníci. Nezpívali, prostě mluvili. Řekli něco o sobě, o své rodině a o vztahu k tanci. Mezi tanečníky se sešli rodilí mluvčí hned několika jazyků, takže melodie jejich „doprovodu“ se měnila. Než budou na internetu videa, přikládám dole aspoň odkaz na recenzi s několika pěknými fotkami.

Před dvěma týdny jsem jela na skok domů na Davidův maturitní ples (nejradši bych napsala „bráškův“, ale přece jen už je o dvě hlavy větší a nějak to nefunguje). Jela jsem autobusem. Sice se tady před všemi hrdinně tvářím, že to je v pohodě, ale upřímně: je to zajímavý experiment, jet přes půl Evropy autobusem, ale příště se při cestování mimo kontinent zase ráda vrátím k létání.

Ples byl nádherný. Nakonec u nich ve třídě vyhrálo téma „pekaři“, můj tajný favorit, a podle mě z něj maturanti vyždímali maximum. Měli perfektní video se skvělým příběhem (odkaz dole) i tematické předtančení. Jako občerstvení byly na stolech preclíky a legendární moderátorská dvojice „Goťák & Homola” měla v kapsách saka zastrčené bagety. Potkala jsem se s mnoha kamarády, a ačkoliv jsem jako vždycky neměla čas si se všemi pořádně popovídat, bylo hezké být doma. A vůbec, má to něco do sebe, být u toho, jak se z vašeho malého brášky oficiálně stává velký bratr!

Teď ale konečně k tomu hlavnímu, protože už měsíc žiju operou. V posledních pár dnech to byla doslova pravda, protože jsem byla nemocná a s pětihodinovými jevištními zkouškami každý večer jsem nebyla schopná dělat nic jiného a zbytek dne jsem prospala. Premiéra nás čeká tohle pondělí (23.03.), takže už dávno zkoušíme v divadle se sólisty i orchestrem, máme kostýmy a k nelibosti mnohých členek ansámblu se musíme i líčit (bílé obličeje, „špinavé“ ruce a nohy a k tomu natupírované a suchým šamponem nasprejované vlasy). A pak se celou zkoušku v podstatě válíme ve vlhké hlíně na scéně. Nakonec nejsme zombie, jsme lidé z různých časových období, kteří přežívají v jakémsi postapokalyptickém prostředí, v němž se celá opera odehrává.

Ale zpátky na začátek. Práce s režisérem, choreografkou a celým týmem je perfektní. Mám radost, že nás neberou jenom jako studenty, kteří prostě musí někde stát na scéně, aby odzpívali svoje sbory, a od kterých se nedá čekat žádné velké umění. Právě naopak, zapojili nás do celého kreativního procesu, takže jsme se mohli podílet i na domýšlení konečné podoby představení. Režisér má neuvěřitelné množství energie a pozitivního náboje, které dokáže šířit kolem sebe tak, že si přejete, aby zkouška nikdy neskončila. Profesionálové obsazení do čtyř hlavních rolí jsou přátelští a je s nimi legrace. Je to obrovsky náročné, ale díky všem těm lidem, co na tom pracují, je to ohromná zábava.

Na celé opeře je ještě něco: najednou máte pocit, že někam patříte. Na prvních několika zkouškách jsme si jen tak hráli, zkoušeli, jak fungujeme jako skupina, a zvykali si na sebe (což se později dost hodilo, zvlášť když jsme se prokousávali scénou, která se postupně vyvine v „orgie“, když se jako vyslanci hlavního záporáka snažíme svést hlavního hrdinu). A není překvapení, že tohle všechno nás ohromně stmelilo. Před týdnem nám taky dorazily operní mikiny. A díky té mikině mě včera na ulici zastavila jedna z houslistek z orchestru, kterou jsem zatím znala jenom od vidění. A víte, jak vám to zvedne náladu, když se k vám na ulici hlásí někdo, s kým jste sice nikdy nemluvili, ale oba víte, že máte něco, co vás i tak silně spojuje. Je to obrovský zážitek!

Tady je pár odstavců z našeho letáčku (lístky jsou stále k mání, pokud si příští týden chcete udělat výlet do Londýna smiley):

„This year’s UCOpera Production features 5 tons of mud covering the entirety of the Bloomsbury Theatre stage, as well as live gunshots, a full chorus orgy scene, and two alternative endings.
This exciting new production of J.C. Bach’s final opera, ‘Amadis de Gaule’, is directed by upcoming star and founder of Shadwell Opera, Jack Furness. Musical direction is by UCLU Music Society’s long standing musical director, Charles Peebles.
The production (designed by Hannah Wolfe) places the story in an alternative, post-apocalyptic world and follows the story of Amadis in his quest for union with his lover Oriane, against the magical enchantments of the evil siblings Arcalaus and Arcabonne, who are trying to avenge the death of their brother Arden Canil, who was killed by Amadis in a dispute over Oriane.“

A mimochodem, právě jsem se dozvěděla, že na naši premiéru přijde recenzent z Guardianu, tak nám držte palce!

PS: Máte pocit, že jsem zapomněla na „epické“ zatmění slunce, že? Ve zkratce: vstali jsme, vyšplhali na kopec v místním parku, dvě hodiny zírali do naprosto neprostupné hradby mraků, v půl jedenácté se rozešli. A od poledne až do večera tu bylo azuro!

Slíbené video z mého baletního vystoupení:

Recenze na Synergy:
http://pimediaonline.co.uk/reviews/synergy/

Video z „pekařského” maturitního plesu:

Nakonec k naší opeře:
Amadis de Gaule: http://en.wikipedia.org/wiki/Amadis_de_Gaule_%28J.C._Bach%29

Pár videí s rozhovory: https://vimeo.com/ucopera a

Jack Furness, režisér: http://www.intermusica.co.uk/jfurness
Alice Privett, Oriane: http://www.aliceprivett.com/
Lawrence Olsworth-Peter, Amadis: http://www.lawrenceoptenor.com/#!info/c161y
Nicholas Morris, Arcalaus: http://www.ndmorris.co.uk/
Katherine Blumenthal, Arcabonne: http://www.katherineblumenthalsoprano.com/

Pocházím z Nového Boru a po maturitě na gymnáziu v České Lípě studuji překladatelství na FF UK v Praze. Nyní jsem v rámci programu Erasmus přesídlila na dva semestry do Velké Británie.

Předešlý díl si přečtete zde 

Nahoru