My London Adventure 03

Verze pro tisk |

10 hodin ve frontě se šťastnou sedmičkou aneb Premiéra filmu The Imitation Game na červeném koberci.


(Podle mailu rodině z 11. října 2014)

Celý dnešní díl bude o jediném dni, protože středa 8. října byla... nezapomenutelná! Začínal London Film Festival a jako Opening Gala dávali v evropské premiéře The Imitation Game. Má to být premiéra se vším všudy – kino na Leicester Square (kde se konají všechny velké britské premiéry), červený koberec, celebrity v limuzínách, řvoucí fanynky, davy novinářů, živý přenos na YouTube... Na webových stránkách festivalu jsem si u beznadějného SOLD OUT všimla poznámky: v den premiéry se budou od 12 hodin prodávat vrácené lístky. Asi týden jsem měla tu stránku otevřenou v prohlížeči a uvažovala. Kinosál je asi pro 800 lidí, to je dost prostoru na pár vrácených lístků. Ale: Dokážu si představit, že má někdo lístek na takovou událost a vrátí ho?! Ani náhodou! Nakonec jsem se rozhodla, že když už jsem tady a mám to půl hodinky pěšky, půjdu to aspoň zkusit.

Na Leicester Square přicházím něco po půl 9 ráno a přidávám se k už poměrně početné skupince před kinem. Přidělují mi číslo 53 na red carpet (= lidi, co tam už od rána stojí frontu na co nejlepší místa u červeného koberce, kde se herci podepisují a fotí s fanoušky) a tvrdí, že jsem cvok, jestli si myslím, že by ještě mohly být k mání lístky. No co, když už jsem tady, nechce se mi se hned otočit a jít zpátky na kolej. Konec konců svítí sluníčko a mám volno, tak se dávám do řeči s docela příjemnou slečnou (která mimochodem přespala v nedalekém parku, aby byla na místě mezi prvními). Počkám a uvidím.

Kolem 11 se začíná tvořit jiná fronta lidí, co věří, že ještě nějaké lístky budou. A protože vůbec nevypadají jako cvoci, měním frontu. Po půl 1 nám oznamují, že lístek zatím nemají ani jediný. Jestli vůbec někdo nějaké vstupenky vrátí, budou je prodávat nejdřív půl hodiny před začátkem promítání (tedy kolem půl 7)! Hodně lidí to vzdává, zůstává asi deset statečných. Zavádíme si vlastní číslovací systém, já mám no. 7 a moje dvě nové kamarádky 5 a 6. Odejít by bylo riskantní, sedmička vypadá jako docela nadějné (a, jak mi pořád všichni připomínají, šťastné) číslo. A hlavně – už jsem tam vydržela čtyři hodiny a nechci to vzdát. Všichni, co zůstali, jsou perfektní a skvěle si povídáme. Dozvídám se, že jsou například lidé, co za událostmi typu premiér jezdí klidně přes půl světa, hodiny stojí ve frontách a znají plno triků, jak to vydržet. Je to takový koníček (mluví se o tom jako do a premiere). I přes zhoršující se počasí, vydatné přeháňky a sílící studený vítr to odpoledne docela utíká.

Lidé od festivalu začínají stavět bariéry pro fanoušky, rozvinují červený koberec a pak přijíždí první limuzíny. Projíždí přímo kolem nás, ale na místo, kde hvězdy z aut vystupují, nevidíme (to je cena za to, že stojíme ve frontě na lístky). Tak aspoň na mobilech sledujeme live přenos z červeného koberce na YouTube. Atmosféra je neuvěřitelná, davy šílí a pocit, že to všechno se děje jen pár metrů od nás, je neskutečný. Pomalu mi ale začíná docházet, že to bude všechno. Za chvilku začne film a já půjdu deštivým Londýnem zpátky na kolej. Sedmá se neúprosně blíží a vrácený lístek zatím prodali jeden.

Do začátku promítání zbývá asi pět minut, když se znovu objevuje pán z pokladny. A já v životě nezapomenu, co řekl: Guys, I've got eight tickets. Vřískáme radostí, běžíme k pokladně pro lístky a společně míříme k červenému koberci. Světla, bariéry obsypané fanoušky, na obrovských obrazovkách běží trailer k filmu a dva metry od nás dává poslední rozhovor Benedict Cumberbatch. Kolem sekuriťáků procházíme do sálu, kino zhasíná a po úvodních proslovech sál naplňuje podmanivý hlas Cumberbatche. (Mimochodem: někdo by ho měl donutit, aby načetl všechny ty nudné povinné knížky, protože by je pak všechny dívky znaly snad i zpaměti.)

Film The Imitation Game rozhodně stojí za to (pohlídejte si českou premiéru 29.01.2015). Příběh Alana Turinga je sám o sobě velmi působivý a Benedict podle mě hraje skvěle (nezaujatě, přísahám!). A najednou je konec, závěrečné titulky podbarvené výbornou hudbou, s holkama vycházíme ven, loučíme se a víme, že na sebe a na celý ten den nikdy, nikdy nezapomeneme.

Asi vám připadám jako blázen, když jsem deset hodin v dešti a zimě čekala, jestli někdo vrátí lístek. Ale věřte mi: když to prožíváte, když jste ve středu dění, uprostřed celého toho premiérového humbuku, pohltí vás emoce a atmosféra okamžiku, a vůbec vám to tak nepřijde. Jsem ráda, že jsem to vydržela a nelituju ani minuty, co jsem v té frontě strávila. Protože přesně tohle bych doma v Praze nikdy nezažila, a kvůli takovým zážitkům se přece na Erasmus taky jezdí.

Jsem tady skoro měsíc a mám to tu den ode dne radši.

Oficiální web filmu najdete zde.

Sestříhané highlights z červeného koberce:

Úvodní proslovy (Cumberbatch v čase 04:05):

 

Pocházím z Nového Boru a po maturitě na gymnáziu v České Lípě studuji překladatelství na FF UK v Praze. Nyní jsem v rámci programu Erasmus přesídlila na dva semestry do Velké Británie.

Předešlý díl si přečtete zde.

Nahoru