Patřím mezi affiliates / Přemýšlejte o budoucí kariéře! / Zápas se zápisem předmětů / Babí léto v parku / Být „jiný” není v metropoli problém / Nový pohled za humna
(Podle mailu rodině ze 4. října 2014.)
V průběhu prvního týdne semestru jsem byla na několika úvodních přednáškách pro affiliates, tak tu říkají zahraničním studentům. (Je to moje první slovíčko naučené stylem tolikrát-na-něj-narazíš-že-ho-pochopíš-i-bez-slovníku. U takového slovíčka vůbec nepřemýšlíte o překladu, prostě existuje v hlavě mimo takový ten slovník, co si člověk tvoří, když se učí cizí jazyk. Je to zajímavý pocit, když se vám v hlavě usadí něco bez jakékoli reference k mateřštině.) Na těch přednáškách bylo znát, že se tu všechno točí kolem studentů. Když máte problém, můžete se spolehnout, že tady někde je nějaká speciální kancelář a tam člověk, s nímž si můžete promluvit (univerzita má i vlastní psychology). Mě nejvíc zaujalo, jaký důraz tu dávají nejen na studium, ale i na budoucí kariéru. Už od prváku se můžete účastnit různých seminářů, a speciální tým UCL Careers vám poradí s výběrem brigády v oboru. Spolupracují se světoznámými firmami, které si přímo sem chodí vybírat mladé talenty. Od začátku studia zdůrazňují, že musíte o své budoucí kariéře přemýšlet, pracovat na sobě a nemyslet si, že vám po škole jednoduše něco spadne z nebe jen proto, že máte titul z prestižní univerzity.
V pondělí mi začala škola, takže jsem o víkendu (a nakonec nejen o víkendu) řešila zápis předmětů. Funguje to tu úplně jinak než u nás: musíte si zapsat přesný počet kreditů (ani míň, ale ani víc), musíte si to zapisovat všechno najednou a čekat, až váš výběr projde schvalovacím řízením. A pak trávit dlouhé chvíle ve frontě na „studijním“, protože pro studenta se systém neprodyšně uzavře a neschválené předměty si sám změnit nemůže. Prošla jsem si při tom zapisování několika šoky – od toho, když jsem zjistila, že skoro nic z předvybraných předmětů si zapsat nemůžu, přes zoufalství, že ani toho Čechova mě nenechají dělat, protože se na hodinách čte v originále (to už mi na výběr zbývaly snad jen dějiny Balkánu a ruština pro začátečníky), až po nekonečné mailování a návštěvy „studijního“ ve snaze přimět je, aby mi neschválené předměty přepsali.
Nakonec to dopadlo docela dobře. Budu tu dělat celkem 5 předmětů – The Short Story of Modernism (zaměřeno na Kafku a Joyce), Literature and Memory (kde příští týden začínáme úryvkem z Kosmase a Jiráska), záhadný kurz How Words Work (první semestr zaměřený na fonetiku, druhý na sémantiku) a Politics of the EU (takže doufám, že Britové to s tím odchodem z Unie nemyslí tak vážně, když už se mi snad konečně podaří se tím systémem prokousat). K tomu ještě chodím na přednášky z anglické literatury – na viktoriány, modernisty, renesanci a samozřejmě na Shakespeara. Mimochodem, jako mnozí jiní, i profesor na první shakespearovské přednášce nás upozornil na nástrahy Wikipedie. Pak ale uznal, že ji stejně používáme a používat budeme asi všichni, i on, a že dokonce sám některá hesla psal nebo editoval.
Vzhledem k tomu, že jsem se ve většině svého volna zabývala rozvrhem, moc jsem toho podniknout nestihla. O víkendu jsme se s kamarádem vydali do Hyde Parku, koupili si cider a užívali si anglického babího léta. Je tu zatím opravdu krásně, svítí slunce a pořád je i večer teplo. Ve čtvrtek bylo po západu slunce tak příjemně, že jsem se zapomněla na lavičce v Regent´s Parku a neuvědomila si, že ho na noc zavírají. Naštěstí 10 minut před zavíračkou park objíždí hlídač na kole a upozorňuje, že se bude za chvíli „končit“.
V týdnu jsem si na iDnes všimla, že v Česku se už zase řeší „problém se šátky“ – jestli narušují naši kulturu, kdo se má komu přizpůsobovat atd. Když to sledujete odsud, z multikulturní metropole, připadá vám ta debata najednou ještě absurdnější, než když si to čtete doma. Každá druhá pokladní tu nosí hidžáb, studentky v nich chodí do školy i do posilovny, velká část lidí ve zdravotnictví má evidentně indické kořeny, a na první lekci ve fitku na nás celou hodinu křičel, doslova křičel, černošský trenér. Tady si můžete vypadat, jak chcete, nosit, co chcete, a nikdo si vás na ulici ani nevšimne. Je škoda, že mnoha lidem v Česku pořád chybí tenhle nadhled (neříkám, že všem, ale udělala jsem tu chybu, že jsem si na iDnes otevřela diskuzi pod článkem, a tam jsem narazila na plno takových „mnoha lidí“). Máme pořád pocit, že cokoliv, co nezapadá do našich představ o tom, co je „normální“, je něco, proti čemu je třeba bojovat. Snad je to tím, že k nám se to „jiné“ pořád ještě tolik nedostane a nejsme na to zvyklí. Ale já pevně doufám, že se s tím nakonec přece jen vypořádáme.
Chtěla jsem tím naznačit ještě něco. Když jsem odjížděla, věděla jsem, že to tu bude nové a jiné, ale připadalo mi, že mě samotnou to nijak změnit nemůže. Už po těch dvou týdnech ale vím, jak moc jsem se spletla. Neumím to zatím přesně pojmenovat, ale ten pohled zvenčí, to, že se denně potkávám s lidmi z tolika různých kultur, že si při sledování zpráv najednou uvědomím, o co se tady v politice hraje a jak obrovské dopady to má po celém světě – to všechno svým způsobem mění můj pohled na svět. Je to zvláštní, když cítíte, že se – sice maličko, ale přece – uvnitř měníte.
Propagační video naší univerzity:
Zkušenosti zahraničních studentů:
Pocházím z Nového Boru a po maturitě na gymnáziu v České Lípě studuji překladatelství na FF UK v Praze. Nyní jsem v rámci programu Erasmus přesídlila na dva semestry do Velké Británie.
První díl si přečtete zde.