Naše vnučka studuje překladatelství na FF UK v Praze a na dva semestry přesídlila do Velké Británie. Souhlasí s tím, abychom se o podstatné části jejího zpravodajství občas podělili se čtenáři.
Taky neznáte UCL? / Jen mravenec unese desetinásobek své váhy / Žlutým a červeným busem / Kolejní „společnost národů“ / Čaj o páté („cupotea“ nebo i „cuppa“) je pořád quite a big thing / Knihovna jako Bradavice / Shower není jen sprcha / K Sherlockovi za 5 minut!
Budu trošku podvádět a nevezmu to od úplného začátku – stačí, že jsem si celou tou erasmáckou administrativou musela projít já. Moje londýnské dobrodružství začalo zjara minulého roku. Tenkrát jsem se už viděla na univerzitě v jihoanglickém Winchesteru a představovala si, jak budu po přednáškách chodit na pláž a užívat si přímořského větříku a slunce... Za Erasmus koordinátorkou na bohemistice jsem se šla jen ujistit, že jsem nic nezanedbala. Na té schůzce mě ale právě ona upozornila na UCL. Prý zázrak, že se podařilo smlouvu s touhle univerzitou prodloužit. Že jsem o ní nikdy neslyšela? University College London? Vážně nic? To bych si ji měla někde najít. Tak jsem si ji našla – a pochopila, že taková příležitost se nezahazuje. A tak začalo nekonečné období otravného vyplňování formulářů, zápasu s předepsaným úředním postupem pro výjezd v rámci inovovaného programu Erasmus+, seznamování s anglickým systémem, pokusů zorientovat se v nabídce předmětů pro zahraniční studenty, deadline přihlášky na kolej...
...a pak jsem najednou stála v Praze se sbalenými kufry a batohem na zádech. Dohromady to všechno vážilo 56 kilo – rozhodnutí jet autobusem Student Agency se tak ukázalo jako velmi, velmi správné! Cesta byla nad očekávání příjemná, po poslední večerní zastávce jsem se dala do řeči s vedle sedícím mlaďochem – a helemese, on je to absolvent FF UK! Vystupuje v Luxemburgu, tak jsme si aspoň v těch dvou hodinách jízdy noční Evropou hezky popovídali. Přes hranice nás za kanál pustili bez problémů, ani v tunelu nic nestalo, a tak jsem se kolem poledne londýnského času ocitla na Victoria Coach Station. Měla bych to na kolej jen kousek metrem, ale představa, že potáhnu zavazadla byť jen po jediných schodech, byla tak děsivá, že mě přinutila najít si autobus. Hezká cesta centrem Londýna, slunečno, zastávka kousek od koleje. Jsem na místě.
V kolejním „bytě“ (5 ložnic, kuchyňka a koupelna) se postupně sešlo pět holek: Číňanka, já, Italka, Francouzka a Angličanka. Hned druhý den jsem pozvaná na tea, Angličanka Sophie a její kamarádky prý sedí v kuchyni a mám za nimi přijít. Vyzbrojená zkušeností z minulé cesty do Anglie, kdy se pod pojmem tea skrývala večeře, a s přesvědčením, že banda vysokoškoláků bude sotva ucucávat Earl Grey, jsem otevřela dveře – a byla jsem ohromena. Oni tam fakt všichni seděli nad šálkem čaje s mlékem a povídali si! Později jsem se na to zeptala. Měla jsem totiž pocit, že ta věc s čajem je takový náš „kontinentální“ předsudek, a že to uvidím snad už jen ve filmu. Když se má nenápadně naznačit, že postava je Brit, jednoduše se jí dá do ruky „cupotea“. Dozvěděla jsem se ale, že tea je quite a big thing, a že ta tradice je pořád ještě živá.
Na obhlídce UCL letos v létě
V prvním týdnu jsem nejvíc času strávila nakupováním nezbytností pro domácnost (nic, ale lautr nic na koleji nebylo). A taky zpočátku dost marnou snahou pochopit, jaké předměty si můžu vybrat a jak si je mám zapsat. Univerzita je ale krásná, a pokud máte štěstí na semaforech, není to ani deset minut chůze od koleje. Knihovna vypadá trochu jako Bradavice: za každým druhým rohem jsou nějaké tajné schody do dalšího patra, uzounké chodbičky na všechny strany a hlavně – všude knížky! Žádné archivy, na které jsem si už – byť nerada – zvykla v Praze, všechno pěkně v policích až do stropu, a nezbytné schůdky. Všichni jsou tu milí a ochotní. Chápou, že to jednomu chvíli trvá, než se tady rozkouká.
Počasí je dost proměnlivé. Hned první den jsem příšerně zmokla, takže už nevyndávám z kabelky deštník. Po deseti minutách cesty na kolej jsem vypadala, jako bych právě vylezla ze sprchy. Nikdy mě nenapadlo, že označení těch kratičkých přeháněk jako showers má základ nejen v jejich délce, ale i ve vydatnosti. Chodím tu zatím pěšky, do centra je to mým tempem asi půl hodinky, a když člověk není líný, dá se dojít skoro všude. Byla jsem zatím na klasické procházce kolem Temže po Southbank (od Big Benu k Toweru), a pak tady v okolí, v Regent´s Parku a na Baker Street.
K Sherlockovi to mám 15 minut, tak jsem se těšila, jak tam v zimě budu okukovat natáčení další série mého oblíbeného seriálu od BBC. Když jsem ale stála před muzeem v 221b, nějak se mi to nezdálo. Že by pro natáčení ten vchod tak upravili? Po návratu na kolej jsem si seriálovou Baker Street vygooglila, a ono se to točí jinde! Zklamaně jsem tedy hledala místa natáčení: mohlo to být kdekoliv, kdekoliv! – a je to 5 minut od naší koleje. Dokonce tamtudy můžu chodit do školy. A vedle „221b“ se dá normálně posnídat nebo poobědvat. Tak teď sedím ve Speedy´s Cafe s šálkem čaje (pochopitelně s mlékem – objednat si tea tu automaticky znamená černý s mlékem), aby měla moje zpráva tu pravou atmosféru.
První týden byl trochu zmatený, takový je asi i můj první e-mail. Všechno je pro mě nové. I tak obyčejná věc jako nákup v supermarketu je dobrodružství, o kterém bych měla co vyprávět. Ale schovám si něco na příště. Zatím se vy doma mějte krásně, já dopiju „cuppa“ a asi se s knížkou vydám do parku, protože už zase vykouklo sluníčko.
Pár odkazů na UCL:
cs.wikipedia.org/wiki/University_College_London
www.ucl.ac.uk/
Falešná Baker Street a další lokality ze Sherlocka – je to tu skoro všechno na pětníku:
www.sherlockology.com/locations
(mail rodině 26.09.2014; na článku spolupracoval děda J.)