Uplynulý týden byl plný intenzivních zážitků, a jelikož se na jejich vlně stále nesu, rozhodl jsem se déle neotálet a podat raport o tom, jak jsme ukázali červenou kartu Zemanovi, jak jsem byl u zrodu dialogu na novoborském náměstí a jak se pomalu začínám nořit do vánoční nálady.
Uchopím to z druhého konce. Přesně za měsíc budou Vánoce a mně to ku podivu nevadí. Když pominu konzum a šílení s tím spojené, tak se těším, jak se okna našich sousedů vyplní světýlky a já budu v Chotovicích roznášet letáky se slevami na máslo na pečení. Letos bych chtěl zavítat těsně před Štědrým dnem do Kryštofova údolí. Jednak naivně doufám, že se tam potkám se sněhem a společně oslavíme příchod svátků a druhak bych chtěl navštívit po dlouhé době místní orloj a betlémy, které jsou jednoduše dokonalé a k Vánocům patří. Vše je pouze zatím v plánovácí fázi a dost možná se zase vyloupne nějaká výluka na trati aneb ať žijí České dráhy!
Důvodů k radosti přibývá. Důvěra v našeho „prasidenta“ (z německého „der Präsident“) klesla významnou měrou. Nezbývá než dodat, že si za to Milošek může sám. Stejně tak, jako si my sami můžeme za to, že tam na tom Hradě takového ničemu máme. Jak jsem již napsal minule – nejvíce mi vadí, když někdo odevzdaně prohlásí, že to nemá cenu, že on stejně neabdikuje. Byl jsem 17. listopadu 2014 v Praze a všech těch, co doma seděli na zadku a zabývali se jinými (jistě mnohem důležitějšími) záležitostmi, jsem litoval. Ta atmosféra v onen den byla nezapomenutelná. Nacpanými autobusy a metrem jsme se dostali na Národní třídu. Prodrali jsme se k velkému reproduktoru, o nějž byla opřena velká červená karta. Vyndali jsme i ty své a vyčkávali. Během půl hodiny se kolem nás nahromadilo takových lidí, že jsme se nemohli hnout z místa. Ohlédl jsem se za sebe a spatřil zástup lidí až k Národnímu divadlu. Všude bylo k vidění spoustu bannerů typu „Miloši zavři už pussynku“. Po 11. hodině došlo k samotnému aktu zdvižení červených karet. Celá Národní třída se zbarvila do červena. Korzem zněl pískot, který přehlušoval už jen proslov z reproduktoru. Celé to trvalo 2 minuty, do mého srdce se to však vrylo navždy. Měl jsem dobrý pocit, že jsem vyjádřil svůj názor. Využil jsem toho, za co tu naši rodiče a prarodiče před 25 lety bojovali.
V Praze jsme zůstali ještě do odpoledních hodin a celé město bylo plné lidí. Nyní lituji, že jsem nezašel na Albertov a nezažil to tam také. Jediné, co se mi nelíbí, jsou ta vajíčka. Kdekoliv a kdykoliv jinde bych si na Zemana také hodil, ale ne u příležitosti oslav státního svátku. Miloš sice prohlásil, že se nás nebojí, ale pak se jak starý vetchý jezevec ukryl v noře (Právnická fakulta UK), zatímco tisíce lidí demonstrovali na nádvoří Pražského hradu. Myslím, že jsme nebyli daleko od v pořadí již 4. Pražské defenestrace. Den poté, se rozhodl prezident pozvat do České republiky Putina. Červenou kartu si tedy ještě nezarámuji, ale uchovám do ledna.
Naše euforie ze 17. listopadu byla druhý den ve škole ihned poslána k zemi. Tak už to ale v tom našem vzdělávacím systému chodí. Ve středu se konaly třídní schůzky, a zatímco ostatní spolužáci se barikádovali ve svých pokojích, já se vydal s kamarádem Filipem na náměstí v Novém Boru, kde se otevíral park a lavička Václava Havla. Lavička je tak tedy již dvanáctou v pořadí. Zařadila se na seznam mezi lavičky v Praze, Oxfordu či Barceloně. Podstata tohoto v projektu spočívá v tom, že má instalovaná lavička vybízet kolemjdoucí k dialogu. Celá událost měla příjemnou atmosféru. Z proslovů významných hostů mě zaujal nejvíce tento citát od Karla Havlíčka Borovského, který si bohužel nepamatuji doslovně. Bylo to něco na způsob, že pokud v národu není zakořeněná určitá morálka a touha, pak je dost možné, že po revoluci hrozí brzký návrat toho, čeho jsme se úspěšně zbavili. Nemyslím si, že jsme toho svědky, ale vždy je dobré se mít na pozoru. Dobrou náladu z otevírání parku mi naštěstí výsledky z rodičáků nepokazily.
Skleněná noc. Poslední akce, kterou jsem v tomto nabitém týdnu navštívil. Dalo by se s nadsázkou říci, že tím pro mě začala vánoční atmosféra. Oficiální název akce naší školy se jmenuje – Skleněná noc otevřených dveří. Umožňuje nahlédnout do zákulisí sklářského prostředí a zažít při tom mnoho zážitků. Po dobu trvání noci probíhá kulturní program, jenž je z velké části připravován i studenty školy. Letos na Skleněnou noc zavítal i Bořek Šípek, takže jsem ho viděl již podruhé v tomto týdnu. Na akci jsem potkal hodně známých a kamarádů, což mě na tom baví nejvíc. Videoreportáž ze Skleněné noci můžete nalézt na stránkách školy.
Takto divoce tedy končí listopad. Teď mi nezbývá než se tedy ponořit do adventní nálady a modlit se směrem k nebesům, aby se z nich konečně snesl sníh.