Kde jinde brát inspiraci, než ve městě, které je České Lípě nejblíže. I proto jsem navrhl zastupitelům, abychom se vypravili na zasedání našich kolegů do Nového Boru. Doufal jsem aspoň v to, že se přidá Juraj Raninec, ale asi jsem mu neměl říkat, že to má z Libchavy kousek. Možná je nakonec pravda, že žije s tou Vlastníkovou.
Vůbec jsem netušil, kde mají v Boru radnici, takže jsem si stoupnul doprostředka parkoviště, co mu říkají náměstí, a číhal jsem, kam se poženou davy. Konečně se objevil chlápek, kterýho jsem si na zastupitele otipoval. Hladce oholenej, ne jako já, moderní příčesek, dlouhej kabát.
„Brej den, můžu se zeptat, kde tady máte zasedací místnost?“
Zpozorněl.
„Proč vás to zajímá?“
„Jdu na zasedání zastupitelů, abych se poučil, jak celý ty procedury fungujou.“
„Tak to máte smůlu.“
Zatvářil jsem se nechápavě.
„Smůla je, že dnes se nezasedá. Kvůli mně. Podal jsem trestní oznámení na celou koalici a teď jsou všichni u výslechu. Ale jinak je radnice tamhle to,“ ukázal na budovu v rohu.
„Cože? Zase nějaký úplatky?“ Matně jsem si vzpomínal, že před lety zavřeli v Boru starostu.
„Ne, jen mě nechtějí pouštět na zasedání.“
„Mají k tomu nějaký důvod?“
„Ne, vůbec ne. Já jsem tady celý roky působil jako stínový starosta. Něco jsem se navymýšlel různých pozitivních věcí. Upozorňoval jsem na nešvary.“
„Nejste vy ten…?“
„Danys Pavel,“ představil se mi.
„Jo, tak přesně toho jsem myslel. A vy jste se do zastupitelstva zase nedostal? To skoro vypadá, že vás tam lidi nechtějí.“
„Ale chtějí, ale vůbec nevěděli, že kandiduju. Chtěl jsem si vylepit pár letáčků na obecní výlepový plochy, ale ti z koalice si je stihli zabrat dřív, než jsem si reklamu nechal vytisknout. Přitom tam bylo spousta volnýho místa.“
„A za koho jste kandidoval letos?“
„Já už ani nevím. Ale to je přece jedno.“
„To máte pravdu,“ přitakal jsem mu, vědom si faktu, že jsem taky kandidoval snad za všechny českolipský partaje.
„Tak se na to vyprdněte a začněte třeba sbírat brouky.“
„Teď nemůžu, když jsem povýšil.“
„Jak povýšil?“
„No, už nejsem stínový starosta, ale stínový prezident.“
Tak tomu se říká případ pro Chocholouška. Uvědomil jsem si, že bláznům se nemá odporovat, a pogratuloval mu k hezké funkci.
Když zmizel za rohem, přece jen jsem se k radnici vypravil. Obvyklé značky zakazující vstup se zbraní či zapálenou cigaretou zakrývala cedule s přeškrtnutým prasetem a velkým nápisem: „PREZIDENTŮM A JINÝM SPROSŤÁKŮM VSTUP ZAKÁZÁN!!!“
