Druhý díl povídání o Eduardovi Vackovi ještě začnu citací z článku, který o něm vydal Průboj. Potom dám prostor jemu, aby čtenářům prozradil, jak vnímal Českolipsko osmdesátých let.
"Absence kladného alternativního programu disidentů i jejich odmítnutí dialogu se socialismem, nechuť vůbec se s ním bavit, je důsledkem ducha, který mlčí, nebo řeky, která vyschla? ... kulturní dědictví nepadá do klína, dobývá se – kritickým zhodnocením a oddělením živé a mrtvé vody, vždy však s přihlédnutím k dobovým souvislostem. Právě ty Vacek přehlédl. Pohrdání diskusí a lidovými masami vede Vackův underground do dobrovolné izolace, kterou pak hlasitě vydává za potlačování lidských práv. Je to trik chytrý, ale nikoliv neprůhledný."
A jak tehdejší situaci viděl sám Eduard Vacek, kterému v Průboji zcela samozřejmě nedali prostor k vyjádření?
„Do Teplic jsem se přistěhoval na přelomu roku 1969 a 1970 v prachbídné náladě. Ve společnosti začínaly stranické čistky. Kdo nebyl v montérkách, musel předstoupit před ideologické komise, aby stvrdil loajalitu normalizačnímu vedení KSČ. To chtělo znát postoje jednotlivců k okupaci spřátelených armád, k upálení studenta Palacha a další stanoviska, která rozhodovala, zda si dotyčný uchová své postavení, nebo posílí budovatelské úsilí pracujícího lidu u strojů nebo u lopaty,“ začal Eduard Vacek své vzpomínky pěkně zeširoka.
„Většina Čechů nezklamala a odpřísáhla věrnost tzv. lidu. Kdo byl pomalý a nestihl popřít své předchozí postoje nebo trval na svém, musel bez milosti odejít z funkce. Na nejvyšších místech docházelo k výměně postů, a tak můj příslib bytu v pražských Ďáblicích vzal za své, byl přidělen Slovákovi, který byl vystřídán na ministerstvu loajálnějším úředníkem. Musel jsem z Prahy ven a skončil jsem v Teplicích, podrobnosti jsem později zapracoval do prvního dílu knižní trilogie o deviantech Mí devianti mi rozumějí.“
V Databázi knih si o této publikaci můžeme mimo jiné přečíst: Povídková kniha, vyznačující se deziluzivním pohledem na mezilidské vztahy i na soužití individua a společnosti. Autor s pestrou minulostí (mimo jiné Svědek Jehovův, samizdatový redaktor, později poslanec ČNR) neuhýbá před žádným tématem a vyjadřuje se s naprostou otevřeností. Jenom nepřehlédnutelné stylistické mistrovství odlišuje některé povídky od běžné spotřební pornografie. Ne všechny jsou věnovány erotice, naprostá většina však vyznívá jako hořká zpověď životem lehce znaveného a přehnaně zkušeného jedince. Ať už jde o líčení sexuálních experimentů, které mohou člověku přinést chvilkové potěšení, ale nemohou naplnit prázdnotu mělkých vztahů (a ty hlubší mohou dokonce nezvratně zničit), nebo o peripetie z dob šedivého socialismu, v nichž hlavní role hrají více či méně odporné lidské typy, všeobecná lhostejnost a bezvýchodnost moderní civilizační mašinérie.
„V Teplicích jsem se ihned napojil na místní stoupence undergroundu, kteří se nedali přehlédnout. Byl to František Stárek, zvaný Čuňas a jeho věrný druh, Jarda Kabelka. V téže době se zde také formovaly hudební, literární a výtvarné skupiny, které se snažili podchytit soudruzi na OV KSČ prostřednictvím Okresního kulturního střediska. Tým osvědčených ideologických pracovníků bděl nad ideovou čistotou tvorby a mimo jeho dohled neexistovalo nic, co mohlo proniknout na veřejnost. Nejprve mi těsně před vernisáží sundali obrazy, později kvůli mně zakázali výstavy celé skupině TERČ a potíže byly také v literární skupině KAT (Klub autorů Teplicka). Když mě OKS vytěsnilo ze všech kulturních aktivit, zbyl mi underground. Nejprve to byly výstavy na výsypkách za Duchcovem pro spřátelené výtvarníky, které organizoval Vladimír Muzička, později jsem se seznámil s Valisem (Zdeněk Jelínek) z České Lípy, který organizoval každý rok výstavy, většinou v meandrech Robečského potoka. Výstavy v přírodě měly své kouzlo. Pamatuji se na jednu hezkou zkušenost, kdy kolem procházel starý muž s košíkem hub a s manželkou a výstavu si pečlivě prohlédl. Pozoroval jsem ho a očekával zdrcující kritiku. Mručel při tom a pokyvoval hlavou. Potom přistoupil ke skupince autorů, ve které jsem stál i já, a řekl větu, kterou bych od něho nečekal. - Pánové, musím vám poděkovat. Já jsem profesorem na AVU a musím říct, že už dlouho jsem tak pěknou výstavu neviděl.
Jeho paní souhlasně pokyvovala hlavou. Potěšil nás, neboť jeho vyjádření kontrastovalo s názory všelijakých kulturních komisí a StBáků, kteří například ke mně chodili do bytu jako do nějakého klubu a otevřeně nadávali na moje obrazy. Pamatuji se na jednu skupinu z Ústí, která hledala časopis Vokno. Při prohlídce bytu chodili kolem mých obrazů a vykřikovali věty: - Proč to tady máte pověšené? Druhý: - Já bych to hodil na hromadu a zapálil to všechno. Další: - Co tomu říká vaše manželka, musíte ji s tím pěkně štvát.
Byl jsem spokojený, stačilo mi, že jsem štval já je. Bylo to vzájemné. V Zahrádkách to ale také nebyla taková selanka. Většinou měli StBáci ve skupině výtvarníků své lidi, kteří jim včas řekli, kdy a kde se bude výstava konat, a tak nás naháněli po lesích jako banderovce. Obrazy zabavili a každý autor si musel pro ně přijít na úřadovnu do České Lípy. Zde proběhla obvyklá lustrace, výhrůžky na téma, jak bychom mohli být trestně stíháni.
Vždy hledali organizátora, aktivní osoby, způsob dopravy obrazů na místo a technické detaily, chtěli mít všechno dokonale zdokumentované. Byla to skupina příslušníků StB, která byla profesně zaměřená na závadnou mládež, nepovolené kulturní aktivity a styky a jejich cílem bylo tyto aktivity zlikvidovat. Na výstavy se pravidelně dostavoval i Ladislav Lis, se kterým jsem se spřátelil, a naše rodiny se od té doby navštěvovaly. Kolem vždy kroužili specialisté na sledování osob. Při jedné návštěvě u Lisů se zastavil i Valis, který nechal nahoře u statku stát auto. Když měl odjet, zjistil, že mu StBáci vypustili pneumatiky. A aby toho ještě nebylo málo, zmačkli mu kleštěmi ventilky, takže mu znehodnotili duše. Cílem StB bylo otravovat a komplikovat lidem, kteří si chtěli žít po svém, život. Pokud se někomu stýská po normalizačních dobách, měl by si zavzpomínat na tyto časy a vzpomenout si například na zadní stranu Průboje, kdy servilní autor a spolupracovník s StB v jedné osobě psal hanlivé a lživé články o lidech, kteří se nijak nemohli bránit.“
Jen upřesňuji, že, jak jsem zjistil, nebyly články na zadní straně, ale hezky schované uprostřed.
První díl naleznete zde.