Zřejmě největším počinem českolipského undergroundu byly výstavy obrazů v Pekle, Sloupu i na jiných místech Českolipska. Už jsem o nich informoval v textech o Zdeňkovi Jelínkovi, který byl jejich hlavním organizátorem (a pomáhali mu například František Barák, Jiří Špiegl nebo Pavel Kunčík). O jedné z expozic informoval i legendární časopis Vokno, časopis pro druhou i jinou kulturu.
Vokno vycházelo od roku 1979 a svého času bylo považováno za hlavní tiskovinu undergroundu. V jedenáctém čísle, které vyšlo v roce 1986, je i článek s názvem Entartete Kunst (německy Zvrhlé umění – tímto termínem nacisti označovali moderní umění od Chagalla po Pabla Picassa) 1986 Česká Lípa. Autor je podepsán zkratkou BLA (asi Jiří Kostúr). Jelikož jde o jednu z mála tiskovin, které o dění na Českolipsku informují, dovolím si přepsat článek celý a doplním ho několika fotografiemi, které si Zdeněk Jelínek nechal nedávno udělat z diapozitivů. V příštím díle text dokončím a přidám i další jména organizátorů.
"Bude pršet, nebo pršet nebude? Ano, povaha počasí má dosti značný význam v případě takové události, jakou je severočeská výstava obrazů a grafiky neoficielní tvorby v České Lípě.
Účastníci se však letos měli možnost přesvědčit o tom, že to nebyl význam podstatný. Severočeské přehlídky neoficielní tvorby v České Lípě nejsou pro undergroundové hnutí v Česku nahodilou záležitostí, ale mají zde své pevné místo.
Širší autorská skupina severočeských výtvarníků je rekrutována vesměs z osob vytlačených z galerií a veřejných prostor (ST, OKS, OV), zaměřených na eliminaci všech živých kulturních podnětů i s jejich nositeli. Autoři, ani jejich díla nevymizeli však zcela zprostředka dělnického ráje, dokumentovaného žel nikoli zcela přesvědčivě i pečlivě učesanými výstavami organizovanými u příležitostí nejrůznějších vítězství, přemožení, nastoupení a oslavení. Naopak, tito autoři se scházejí každoročně v České Lípě, aby nejen sobě navzájem, ale i stejně svobodně orientovaným jednotlivcům se zájmem o moderní živé umění ukázali výsledky své celoroční práce. Nejde tu jen o prosté zhlédnutí obrazů, ale především o společenství, o vzájemné upevnění ducha osob, které se rozhodly žít svobodně. Odbývají se tu proto živé debaty, navazují se tu osobní přátelské kontakty.
Tato interaktivní setkání na neoficielní půdě mají tedy svůj význam především v tom, že umožňují lidem, kteří se chtějí vidět a poznat, aby se zde sešli. Významu těchto setkání jsou si vědomy i místní složky mocenských orgánů, které se snaží tato setkání překazit ať už pohrůžkami a nátlakem na domnělé organizátory, nebo přímo mocenskými zásahy. Vzpomeňme na jejich zásah v roce 1984, kdy byly zabaveny obrazy rozvěšené uprostřed lesa a vyslýcháno na dvacet osob účastnících se instalace obrazů. Jekot policejních sirén při těchto policejních zákrocích je slyšet daleko a vyhání z lesů nejen účastníky výstavy, ale i zvěř.
Letošní setkání bylo určeno na sobotu 19. července. Organizátoři setkání byli postaveni před nesnadný úkol uniknout pozornosti mocenských orgánů v podmínkách zvýšené represe proti neoficielní kultuře, kterou byly v poslední době postiženy v severních Čechách především Teplice. Proto byl kladen důraz na důsledně konspirační charakter organizace výstavy. Setkání nepřálo tentokrát ani počasí, kdy se z dopoledních občasných přeháněk spustil vytrvalý drobný liják, hrozící překazit snahu pořadatelů, kteří se však rozhodli výstavu uskutečnit děj se co děj.
Oproti jiným létům došlo především k omezení aspirace pořadatelů na všeobecnou osvětu, a tak byl na výstavu pozván užší okruh zasvěcených zájemců, kteří se tohoto setkání zúčastnili již v minulosti. Ani vytrvalý déšť neumenšil nijak podstatně jejich počet, a tak se pod barokními převisy skal poblíž Sloupu u České Lípy sešlo něco kolem čtyřiceti osob, aby zhlédlo díla čtyř severočeských výtvarníků. I když bychom v jejich vyjádření marně hledali reálsocialistické manýry, jejich vidění skutečnosti i přes značnou osobní odvislost podávalo přesný obraz deformované společnosti, jež nás obklopuje. Tito výtvarníci, aniž by vědomě sledovali nějaký společný program, nastavili křivé hubě křivé zrcadlo, aby se skutečná ošklivost zjevila ve své nahé a syrové podobě. Tomuto cíli nejspíš vyhovuje deformující karikatura postsurrealistické asambláže, jejíž průkopnictví lze přisoudit skupině Šmidrů působících na české výtvarné scéně v průběhu šedesátých let. Ústa uzamčená zipem, strnulá oční protéza tlačící se klíčovou dírkou však přesahují rámec intelektuální hry a podávají svá svědectví o pocitech individua pronásledovaného a na každém kroku vytrvale sledovaného jen pro svoji odlišnost mocenským aparátem. I další z autorů používá metody objektu, jež balancuje mezi plošností obrazu a trojrozměrností sochy.“