Dnešní výročí – Zuzka přebírá štafetu – Co jsem se naučila – Život v Londýně – Studium a studenti tady a tam – Proč jezdíme na Erasmus? – Vaše vlastní Adventure
(podle mailu rodině z 24. října 2015)
Slíbila jsem ještě bilancování – já vím, je to už nějaký ten pátek, ale přece jen bych svá „londýnská dobrodružství“ měla nějak pořádně zakončit. Dneska je to přesně rok, co mi na i-novinách vyšlo první „dobrodružství“ (nebo MLA, jak jsme tomu doma podle počátečních písmen říkali). A tenhle týden na i-novinách vyšel první Sunday Gent Report kamarádky Zuzky (odkaz dole). Myslím si, že to je pro moji tečku vhodná doba.
Před rokem jsem za sebou měla už skoro celý první měsíc. Dělala jsem si hlavu s předměty a rozvrhem, zabydlovala se na koleji, přestávala se bát londýnské MHD, a hlavně jsem po krůčcích objevovala Londýn (například na červeném koberci evropské premiéry Imitation Game). A začínala jsem si uvědomovat, jak skvělý rok mám před sebou (a to jsem ještě ani netušila, že mě čeká opera, neměla jsem ani ponětí o Czech and Slovak Society a neobjevila jsem svůj běžecký okruh).
Když jsem se vrátila domů, ptala se mě kamarádka Linda, co mi ten rok v zahraničí přinesl. Slíbila jsem jí, že se nad tím zamyslím, protože vůbec není jednoduché to naformulovat. Ani zdaleka to nebylo jenom zlepšení v angličtině. Hodně lidí si myslí, že to je hlavní důvod všech těch zahraničních výměn (a proto tedy, když už jazyk umí, jezdit nemá smysl). Nechci to nijak zlehčovat, zlepšovat se v cizích jazycích je samozřejmě moc důležité, ale rozhodně si myslím, že úplně stejně důležité jsou i jiné věci. Pro mě bylo asi hlavní to, že jsem si vyzkoušela žít v jiné zemi a studovat v jiném vzdělávacím systému – hned to vysvětlím.
Bylo neuvěřitelně zajímavé žít v obrovském multikulturním městě. Nikdy nezapomenu pocit, když mi poprvé došlo, že jsem součástí jednoho z těch center, kam se obrací oči z celé Evropy (a asi i světa), protože se tam rozhoduje o věcech, které ovlivňují celý náš kontinent, potažmo celý svět. Ve městě, kde se mísí různé národnosti, rasy a kultury, si člověk najednou uvědomí, co to opravdu znamená, být součástí dnešního světa. Nedocenitelná je také možnost podívat se na svou vlastní zemi s odstupem ze zahraničí. Porovnat problémy, které hýbou našimi a zahraničními médii, ale i každodenní starosti, které trápí běžné lidi.
V Londýně jsem studovala ve velmi odlišném systému od toho českého. Jsem moc vděčná za to, že jsem díky smlouvě Karlovy univerzity měla možnost vyzkoušet si studium na jedné z top světových univerzit. (Podle nejnovějšího žebříčku QS World University Rankings je UCL sedmá, viz dole. Velmi dobře si mimochodem letos vedly i české univerzity, UK se drží v první třístovce.) Říkám to proto, že jsem se ze začátku hodně bála. Bojovala jsem s pocitem, že já jsem se tam dostala díky uzavřené Erasmus smlouvě, kdežto lidé kolem mě byli vybráni na základě náročného přijímacího procesu. Prostě jsem měla strach, že se ukáže, že tam vlastně nemám co dělat. To mě donutilo opravdu se snažit, abych neudělala sobě (ani své domovské univerzitě) ostudu.
Dalším zásadním rozdílem je školné, to se v Británii platí všude, a ne malé. Znamená to, že univerzity mají poměrně hodně peněz (což občas bohužel vede k jejich nesmyslnému plýtvání – jeden příklad za mnohé: v Česku je v zimě zima, protože není na topení, v Londýně byla zima, protože bylo dost peněz na klimatizaci). Důležité ale také je, že univerzita si uvědomuje, že má vůči studentům, platícím závratné sumy za školné, obrovskou odpovědnost. I když mi to někteří londýnští kamarádi vymlouvali, měla jsem pocit, že se univerzita o své studenty lépe stará. Už jsem zmiňovala, že v podstatě na všechno byla nějaká kancelář, kde byli ochotní pomoci, učitelé obětavě odpovídali na maily a škola se starala nejen o vzdělávání studentů v jejich zvoleném oboru, ale i o jejich budoucí kariéru.
Velkou roli v tom všem hráli ale samotní studenti. Potkala jsem tam obrovské množství aktivních, nadšených mladých lidí z různých koutů světa, kterým nestačilo odchodit si semináře a sem tam nějakou přednášku, ale kteří byli odhodláni vytěžit maximum z toho, co jim vysokoškolský život nabízí. Mluvila jsem už o všemožných studentských klubech, jimž pro mě bude vždycky dominovat rozsáhlý projekt studentské opery. Studenti se ale také s naprostou samozřejmostí podílejí na různých charitativních akcích (jako předvánoční Christmas Charity Market) a pořádají různé společenské události (jako byl náš Arts Ball). Nebyli to lidé zdeptaní školou, ale lidé nadšení, že mohou studovat, poznávat a objevovat – to pro mě bylo obrovsky inspirativní.
Ještě než se se svým londýnským dobrodružstvím definitivně rozloučím, chtěla bych zmínit jednu svoji ponávratovou zkušenost. Setkala jsem se s různými reakcemi na své vyprávění o Londýně, velká většina z nich byla velmi kladných, ojediněle se mezi nimi ale také vyskytly dva extrémy: 1) „na co vy mladí potřebujete jezdit do zahraničí, vždyť máme dost škol u nás“ a 2) „že se vůbec vracíš, co tady?“. Samozřejmě je pravda, že máme doma dobré univerzity. Já na svou alma mater nedám dopustit a z Ústavu translatologie bych se nehnula. Je mnohem rodinnější a svým způsobem přátelštější, než byla katedra, na které jsem se ocitla na UCL. Doufám, že už teď chápete, že jde o tu zkušenost jako celek, se vším, co v zahraničí zažijete, s čím se musíte potýkat a kolik nových báječných lidí potkáte – prostě to, co při nejlepší vůli doma nezažijete. A je úplně jedno, jestli to je v centru Londýna, v norské pustině nebo třeba na malé univerzitě někde v Portugalsku. Hlavní je získat odstup a schopnost kritického pohledu. A tím nemyslím jenom to, že vidíte mouchy našeho systému, ale že si taky uvědomíte jeho nesporné přednosti. A vůbec jste najednou schopni se zastavit a přemýšlet nad tím, co, proč a jak děláme. A k tomu druhému bodu – přesně o tom to přece má být! Smyslem Erasmu není utíkat. Důležité naopak je, že se člověk se všemi těmi zážitky, zkušenostmi, a ve valné většině případů také s novým nadšením a energií, vrátí domů a předá své zkušenosti (a energii a nadšení) dál. Snad se to v mých reportech alespoň trochu povedlo.
Ještě jednu věc jsem se naučila, právě díky psaní zpráv domů. Každý týden až dva jsem psala přátelům a rodině (a s odstupem i sem na i-noviny) a cítila jsem se svým způsobem zavázána, že alespoň něco napsat musím. Když se zpětně dívám na své zprávy, uvědomuji si, že jsou tak nabité zážitky ne(jen) proto, že jsem v Londýně zažívala nějaká úžasná dobrodružství, ale proto, že jsem každý den chodila s očima doširoka otevřenýma a přemýšlela jsem, co by se mi tak hodilo do zprávy. A právě díky tomu jsem si mnohem více všímala, co se kolem mě děje, a uvědomovala si, jak zajímavé věci potkáváme každý den. Ale protože nás netrápí, že budeme muset napsat report domů, prostě je přecházíme. Tak než napíšu tu poslední tečku, chtěla bych vám říct, abyste si to taky někdy zkusili, takhle chodit a rozhlížet se kolem sebe, jako by na vás ležela tíha odpovědnosti za další díl vašeho vlastního dobrodružství. Protože já věřím, že každý nějaké naprosto jedinečné a neopakovatelné Adventure prožíváme, jen se musíme umět dívat.
Zuzka přebírá štafetu:
http://www.i-noviny.cz/ceskolipane-v-tahu/sunday-gent-report-no-i#.VilAj35X-M8
V žebříčku QS World University Rankings je UCL sedmá:
http://www.topuniversities.com/university-rankings/world-university-rankings/2015#sorting=rank+region=+country=+faculty=+stars=false+search=
Pocházím z Nového Boru a po maturitě na gymnáziu v České Lípě studuji překladatelství a tlumočnictví na FF UK v Praze. V rámci programu Erasmus jsem přesídlila na dva semestry do Velké Británie.
Předešlý díl si přečtete zde.