V červnu navštívil Jan Saudek krátce Českou Lípu, aby zde otevřel již druhou výstavu svých děl v tomto roce. Tou první byly Saudkovy fotografie, které v galerii V Kopci zastoupila autorova díla malířská. Jan Saudek léta odmítal vystavovat v České republice, a proto je pro galerii V Kopci i pro Českou Lípu podobná událost velmi důležitá.
Obrazy Jana Saudka těží inspiračně hlavně z jeho fotografií. Už to nabízí zajímavé srovnání tvorby odlišných žánrů a přitom stejného autorského rukopisu. Jan Saudek chtěl podle svých slov vždy malovat. Kritika se s ním v pravdě nemazlí, ale mistrovi to očividně neubírá na dobré náladě.
Zde je druhá část rozhovoru, která se zabývá hlavně Saudkem malířem.
Vaše fotografie mají jméno po celém světě, jinak je to s Vašimi obrazy, které mají kritici tendenci strhávat, mrzí Vás to?
Ani já nemám valné mínění o těch malbách! Ale jsou to obrazy známého člověka – a já z jejich prodeje žiju. Ale nemaluju pro peníze, to ne!
V čem se liší kromě postupu práce Váš umělecký přístup k malování a k fotografování?
„Umělecký“ přístup? Já jsem řemeslník – ne umělec. Vždycky jsem kreslil, podobně jako můj bratr Kája. Mezitím jsem se vyučil řemeslu fotografickému – tak zkusil i to.
Fotografii umím – malířskou techniku ne. Jsou to insitní malby – nic víc. A ani jsem to nikdy za nic jiného nepovažoval.
Fotografie původně měla nahradit malířství. Ale mám za to, že každý fotograf by měl také malovat – ty dvě techniky jdou ruku v ruce. Komické je, že to, že nic neumíte, se pozná jen na malbě – na fotografii to nikdo nerozpozná: tam maluje stroj – nelidský, přesný, čitelný.
Viděl jsem již několik Vašich malířských reprodukcí, které těžily hodně z Vašich fotografií. Vybíráte si v současnosti jiné náměty pro malování než fotografování?
Jako mnozí (ale nechtějí to přiznat) maluju podle fotografií – vesměs svých – v několika případech podle fotografií mé někdejší přítelkyně.
Je nějaké velké téma, které by jste chtěl vyjádřit na malířském plátně?
Velké téma? Ho hó – na to já nemám! Myslíte jako „Hus před kostnickým koncilem“ nebo„Stalin s politbyrem sestupují ze schodů?“ Na to jsem příliš línej. Takže jen neveliká plázýnka – žádné velké myšlénky...
Nakolik je pro Vaši malířskou tvorbu důležité uznání kritiků? Ztižuje Vám pozici před kritikou to, že jste Jan Saudek?
Ta kritika svědčí spíš o nenávisti. Úplně stejná provázela mé fotografie před padesáti lety – dnes jsou ty rané obrázky klasikou. Ach, pánové: ta slavná kritika si mě přece vůbec nevšímá! Táhne se to už čtyři desítky let. Ale slyšel jsem i takové blbosti, jako že když mi nechtěli vydat knihu tady (kdo?), nechal jsem si jí udělat v Americe. Oni tam, v té Americe, jen čekají, až jim nějaký utřinos z Východu nabídne knihu... to se můžou pak ztrhat, aby mu jí vydali!
Věnujete v současnosti více času fotografii nebo obrazům?
Teď trochu maluji a trochu zvětšuji – kdo mluví o tom, jak mnoho pracuje, lže.
Jaké malíře máte rád nebo by se dokonce dali považovat za Váš inspirační zdroj?
Imponuje mi Norman Rockwell (na toho tedy nemám), Balthus, Jackson Pollock, čeští krajináři 19. století. Josef Lada, Ondřej Sekora, Mistr Burian.
Nedávno jste se rozhodl vstoupit i na další umělecké pole, totiž do světa literatury. Co Vás přimělo k psaní autobiografického románu?
Chci to zkusit. Jestliže měla jedna má kniha kratičkých povídek čtyři vydání, o něčem to svědčí. O čem? Že si to pár desítek čtenářů koupilo. Kritika mi ovšem vyčetla i červenou košili a malý vzrůst – co jsem napsal, bylo zřejmě vedlejší.
