Buřty, pívo a nenávist, qui bono a jiskřička naděje

Stalo se dnes zvykem strašit. Táto, přijdou sudeťáci, seberou nám tu naši roubenku, co jsme na ni teď flákli mnichovskou fasádu a dali ty nový, třídílný plastový okna.

Zavře se nemocnice. Nikdy se neopraví, pokud se hned teď nepřistoupí na podmínky a danou cenu. Nikdy už nepřijde dotace.

Zničí se Unionka. Někde se bude něco stavět.

 Nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný. Negace, strašení a zastrašování na nejcitlivějších místech, manipulace pomocí tlaku v časové tísni. V době krize a nezaměstnanosti není nic snadnějšího.

 Vlastně to je geniální tah, geniálně odporný. Zvednout vlajku proti něčemu, co není a nebude, a protože to nebude, přisoudit si zásluhy. Napsat článek, založit facebookový profil, učinit ze sebe oběť a mesiáše, pozvat média a vytřískat politický kapitál, a nejen ten. Máme už s těmito „týpky a sedmilháři “ jisté zkušenosti – např. zastavit obchvat města, pak vystoupit a dramatickým hlasem slíbit pokračování výstavby, kterou jsem sám zastavil, následně se odporoučet, a zas nemáme nic.

Zásadně protestuji proti vykácení městského parku, proti zalití náměstí asfaltem, zásadně protestuji proti vypouštění žraloků a rejnoků do městského bazénu. Co na tom, že to nikoho ani nenapadlo a nikdy se to nestane, jsem proti, a tisíce klikajících jdou za mnou.

 Bylo mně předevčírem skoro až líto těch bezradných strážců architektonické čistoty města s transparentem Zachraňte Unionku, když na mé dotazy: Co se bude stavět, kde, proč, co je to secese, co je to územní plán? nedokázali odpovědět, jen zoufale těkali očima, neb nevěděli. Snad tedy dostali, co jim bylo jistě slíbeno. Kým? Kdopak to nabízel buřty, pívo a nenávist?

Myslím, že  většina občanů dobře rozumí hysterii kolem takzvané stavby obřího obchoďáku, která nemůže být realizována, neboť  nikdo nechce prodat parkoviště před Bancem. Zároveň si myslím, že většina lidí vnímá, že ono parkoviště je  vykouslým  zubem, kdyby jednou na jeho místě stála nějaká nízká,decentní  jednopatrová  budova, nikoliv žádný obří obchoďák /tisíc vykřičníků/, bylo by to dobře, a návrat k normálu, protože ulice mají být ulicemi, i když struktura byla narušena, a nikdy se již nezacelí. Vím, parkovacích míst je málo, ale na druhou stranu, kdyby bylo centrum jedno velké parkoviště, bylo by sice kde zaparkovat, ale poněkud by nemělo smyslu do něj jezdit.

Strašit budoucím zastupitelstvem, které parkoviště prodá a otevře brány pekelné megavýstavbě , se stalo argumentem strašičů a bubáků. Probůh, rozum do hrsti, sejde – li se třináct pitomců, mohou klidně prodat nejen parkoviště, ale i samotnou Unionku, školy, park i radnici. To prostě nejde zatrhnout předem. A navždy.

Řešení je jednoduché, jít k volbám (a že míváme v Lípě žalostnou účast), a ještě předtím pečlivě sledovat, kdo koho straší a zastrašuje, kdo komu kupuje buřty, pívo a nenávist, kdo je hamižný a nenažraný,  kdo co kde koupil a  kupuje a prodává, přestavuje a bude přestavovat,  čím se kdo živí a odkud byl kdo vyhozen, koho kdo vodí na špagátku a kdo  ještě stojí schován za těmi, co tahají za špagáty.

Každopádně je moc dobře, že se tolik lidí zajímá o osud a podobu centra, a že se toto téma resp. stane, resp. už stalo tématem volebním. Já garantuji, že pro prodej parkoviště za účelem rozšiřování obchodního domu ruku nikdy nezvednu.  Jsem si jist, že vždy se najde minimálně dvanáct, ale raději dvacet čtyři další hlasů.

Prosba na závěr:  Až Vám, drazí čtenáři, dorazí na stůl či do počítače nějaké petice či protesty, pomněte, že se protestovat proti bídě, mizérii a krizi dá také tak, že pošleme něco na účet – charitě, domu pro týrané matky, na chátrající kostel či památku, školu či školku. Takový podpis či kliknutí pak bude mít opravdovou váhu.

Autor je místostarostou České Lípy.