„ … došel rozkaz k dalšímu ústupu, podle něhož měli být těžce ranění ponecháni na místě. Ti, kdo mohli chodit, vstali a šli s námi; běželi, poskakovali nebo kulhali vedle nás. Těžce zmrzačení se za námi plazili; všichni prosili, zapřísahali nás, abychom je neopouštěli v nouzi. A na silnici jsme potkávali další, mnoho dalších; někteří padli vyčerpáním a zůstali v prachu. Ti na nás také volali. Musely jsme jim vytrhovat sukně z křečovitého sevření prstů. Potom se k jejich prosbám přidávaly kletby a daleko za nimi bylo slyšet proklínání z úst těch, které jsme ponechali na pospas osudu. Nastávající tma jen zdůrazňovala paniku a mizérii. Tak jsme za doprovodu hřmění, s nímž explodovaly dělostřelecké granáty, a proklínání i modliteb raněných, které se ozývaly zprava, zleva i zezadu, spěchali někam do noci před námi.“ Bylo jistě velmi těžké zachovat disciplínu a uposlechnout tento rozkaz i pro zkušenou sestru Florence Farmboroughovou, která si smutné zkušenosti zapisovala do deníku.
Rok 1916 byl na bojištích velmi těžký. 21. února se na západní frontě rozpoutala nejdelší bitva této války - bitva o Verdun. Němci si jejím dobytím chtěli zkrátit cestu do Paříže a zničit početnou francouzskou armádu, neboť věděli, že díky památnému místu a národní hrdosti nebudou chtít Francouzi tuto bitvu prohrát. Jejich předpoklad byl správný. „Ils ne passeront pas“, tedy „neprojdou“, byla fráze často připomínaná vojákům francouzské a britské armády, kteří zde bojovali o každý kousek cesty, pole, lesa.
Ti v prvních liniích věděli své. „Porazíme je, ale oni nám předtím zlomí srdce!“ Jak pravdivá slova pro ty, kteří přežili a ještě dlouho vymazávali z paměti pohledy na padající řady kamarádů, které kosila dělostřelecká palba, na všudypřítomné mrtvé a sténající raněné, na nekončící hvizd střel, dusící plyn a také plechová monstra, tedy tanky, které se v tomto roce začaly používat. Po deseti měsících byla zpočátku postupující německá armáda zatlačena na původní místo. Tato krvavá řež neměla vítěze ani poražené, zůstalo po ní pouze sarkastické pojmenování a hrozivá bilance padlých: verdunský mlýnek semlel více než 700 000 vojáků.
V červenci se rozpoutala nejkrvavější bitva 1. světové války - bitva na řece Sommě, ve které chtěli Britové a Francouzi proniknout do týlu Němců. Trvala pět měsíců, německé útoky se podařilo prolomit ale za cenu nevídaných obětí – v této bitvě padlo více než milion vojáků.
Tyto děsivé bilance znamenaly průlom ve válce: zahnaly sebevědomé a dobře vyzbrojené Němce do obrany, donutily velení vojsk změnit bojovnou strategii, kterou v létě použil na východní frontě ruský generál Brusilov. Ten nesoustředil vojsko na jedno místo ale do menších lokálních útoků po celé linii zákopů, čímž vyvolal v řadách rakouského vojska ohromné zmatky a chaos. Jeho taktika byla velmi účinná a na východní frontě oslabila rakouskou a německou armádu a v některých místech fronty je donutila ustoupit až o 150 kilometrů. V jižní Evropě probíhaly bitvy na Soči a těžké boje v nepřístupných Alpách.
V České Lípě pokračoval výcvik vojáků 18. pluku. Obyvatelé pociťovali postupující rozklad hospodářství, kterému nemohla zabránit žádná mimořádná opatření. Zásobování se měnilo v chaos a na Českolipsku bylo zhoršeno zemědělskou nesoběstačností. Potraviny se k nám dovážely z velkých vzdáleností – zelenina z okolí Prahy a maso až z Uher. V tomto roce vzrostly ceny cukru o 50%, brambor o 150%, masa o 350-400 %, másla o 450%, vepřového sádla o 900%, a např. rýže o neuvěřitelných 2288%. Ani takto drahé potraviny nebyly běžně v prodeji a na černém trhu, kterému se neobyčejně dařilo, byly ceny ještě vyšší. Lidé začali hladovět, ti z měst odjížděli na venkov, kde měnili předražené potraviny za cennosti. Tyto cesty byly riskantní, nebylo jisté, jestli směněné zboží dovezou domů, kontroly na nádražích byly neúprosné a důsledné.
Lístky na potraviny byly kolikrát jenom bezcenný kus papíru, když obchody zely prázdnotou. Začaly se objevovat hladové demonstrace. Při té první v říjnu se v Zádušní ulici před budovou hejtmanství sešly zejména ženy s dětmi a dožadovaly se vydání lístků na chleba. Okresní hejtman přivolal četnickou posilu, vyzval lidi k rozchodu, ti ale reptali, nejvíce bylo slyšet Františku Syrůčkovou, která byla zatčena a uvězněna. Následující měsíc se konala demonstrace před obecním úřadem kvůli cukru, který se v obchodech nedal koupit už delší dobu. Byli zatčeni tři lidé.
Na konci roku trápilo českolipské občany nejen neustálé shánění potravin ale také zima. Propukla uhelná krize. Ve školách se vyučovalo pouze polovinu vyučovací doby. Největší problém s nedostatkem tepla nastal v nemocnicích a také v nouzově zřízených lazaretech, ve kterých se léčili fyzicky zranění i duševně nemocní vojáci. Léčení v nich bylo velmi obtížné, neboť teplo, jeden z předpokladů úspěšné léčby, bylo velmi těžké splnit.
Znovuzvolený americký prezident Woodrow Wilson poslal v listopadu znepřáteleným stranám výzvu, v níž navrhl, aby se hledaly cesty jak válečný konflikt ukončit. Zestárlý, unavený a v té době již nemocný císař František Josef I. vyjádřil hluboké uspokojení nad touto myšlenkou, kterou ale už nestihl rozvinout, neboť 21. listopadu zemřel. Snahou jeho následníka Karla I. bylo válku ukončit ale bohužel, čas na mírové řešení ještě nedozrál. Válčící země měly pořád ještě dost potenciálu ve válce pokračovat a pro své mocenské ambice si urvat co nejvíce.
V tomto roce se polárníkovi Ernestu Shackletonovi, uvízlém v jižním Atlantiku, po dvou letech podařilo dostat na ostrůvek South Georgia. „Kdy skončila válka?“ – zeptal se tamního správce. „Válka ještě neskončila“, reagoval správce. „Jsou zabíjeny miliony lidí. Evropa je šílená. Svět je šílený“.
Krutá nemoc sužovala nejen starý kontinent ještě další dva dlouhé roky. Co se dělo na Českolipsku předposlední válečný rok se na přednášce Vlastivědného spolku Českolipska dozvíme tuto sobotu 3. února ve 14 hodin. V klubovně muzea bude přednášet historik Ladislav Smejkal, přednáška bude doplněna recitacemi v podání Miroslava Koláře. Zájemci jsou srdečně zváni.