Sobotní zastavení letošního festivalu Lípa Musica s Collegiem Marianum hostil kostel svatého Zikmunda ve Stráži pod Ralskem. Hostem souboru a vedle něho samotného hlavním návštěvnickým tahákem byla osobnost sopranistky a uznávané interpretky staré hudby Hany Blažíkové... přinášíme Vám opět recenzi Tomáše Cidliny, kterou vytvořil pro portál Operaplus.cz
Při pohledu do repertoáru večera bylo zřejmé, že diváky koncertu čeká duchovní zážitek. Raně barokní hudba měla od počátku vést k rozjímání zejména nad mariánskou tradicí. Její českou nuanci hned na začátku prezentovaly písně z cyklu Česká mariánská muzika. Adam Michna z Otradovic nebyl nejstarším uvedeným autorem, ale rozhodně tak ve srovnání s dalšími uvedenými díly působil. V provedení ale nešlo o jednoduché kusy, zejména pasáže, kdy se mění rytmus mezi zpívanými slokami a mezihrami, byly velmi náročné na souhru a soustředění.
Následně uvedené instrumentální Annuntiatio z Biberova cyklu Růžencových sonát zaujalo a zpozorněli při něm všichni poučení, kteří si byli vědomi, že tento barokní houslový virtuóz a komponista pocházel právě odsud. Růžencové sonáty jsou jedním z Biberových nejgeniálnějších kusů, kladoucích velké nároky především na housle. Společně s houslistkou Lenkou Torgersen Annuntiatio provedla viola da gamba s theorbou. Skladba byla odehrána dobře, ale na můj vkus snad příliš monotónně, s absencí vášně a výrazu.
Asi nejzajímavějším kusem provedeným na koncertě byla píseň Homo fugit velut umbra z dílny Stefana Landiho. V tomto kuse Hana Blažíková zapojila do zvuku ansámblu také svou čarovnou románskou harfu. Společně tyto nástroje vytvořily nádhernou základní melodickou linku. Svou líbezností by píseň nakonec měla potenciál překročit i onu pomyslně neprostupnou hranici mezi klasickou a populární hudbou. Skladba by klidně v sobě mohla mít tuto čertovskou ambici, jakkoliv jde jinak o píseň duchovní. Její provedení bylo opravdu velmi pěkné, zpěv Hany Blažíkové byl příjemný a ve chvílích, kdy se k němu přidala flétna Jany Semerádové, vytvářel dojem magického dvojhlasu s okamžitým účinkem na publikum. Spád písně v jejím finále podpořil i zpěv houslisty Vojtěcha Semeráda. Byl to kus maximálně přívětivý a srozumitelný a velmi ho ocenil i početný zástup sychravým počasím zkřehlých diváků, kteří jej odměnili nadšeným a dlouhotrvajícím potleskem. Řekl bych, že navodil vřelejší pocit než poslechově náročný Michna z Otradovic na začátku.
Zhruba od tohoto momentu začal být koncert opravdu dobrý, uvolnil energii souboru, která následně prýštila v čirém proudu. Vůbec ale chvíle, kdy repertoár zabrouzdal do vod italského baroka, zde reprezentovaného Albricim, Monteverdim, de Macquem a dalšími autory, vytvářely spád a rámec koncertu. Muzikálně atraktivní raně barokní italské kusy byly možná těmi, které na publikum nejvíce účinkovaly, zatímco Michnovy lamentační písně vyžadovaly více pozornosti i náročnějšího diváka.
Šlo-li při stavění repertoáru o to, učinit jej kontrastním, a představit tak rozdíl mezi českou a italskou hudbou stejného období, potom se tento záměr podařilo naplnit. Už proto, že repertoár během večera překročil Alpy, aby se zase vrátil zpět do české kotliny, několikrát. Tyto návraty zpět ale nutně vyžadovaly několikeré přenastavení posluchačských algorytmů. Osobně mi to přišlo jako až příliš mnoho cestování a v zásadě by mi nevadilo v Itálii po prvním překročení Alp již zůstat. Chápu ale i opačné a dynamičtější zadání, jež bylo ve Stráži pod Ralskem prezentováno.
K nejhezčím momentům večera patřily části, kdy byla zapojena do hudební výpravy i románská harfa Hany Blažíkové. Její dialog s theorbou v úvodu písně Figlio mio Giovanniho Girolama Kapspergera byl úchvatný a bezchybný, stejně jako zpěv hlavní protagonistky. Byl to velmi vyvážený a povedený kus. V samotném závěru se repertoár opět vrátil do Čech k michnovské muzice. Tato poslední cesta z Itálie mi ale, při vzpomínce na cestovatelské těžkosti předcházejícího poslechu, nečinila žádných obtíží. Snad to bylo i pro radostné poselství posledního kusu, oproti relativně náročným Michnovým písním uvedeným dříve. To platí i o přídavku, ve kterém byla deklamace Hany Blažíkové asi nejuvolněnější a nejlepší.
Velmi dobrou zprávou pro organizátory je, že návštěvnost festivalu je velmi dobrá a nelze nezaregistrovat, že se v publiku, jinak z velké části tvořeném věrnými návštěvníky festivalu, objevuje víc a víc nových tváří z řad místních lidí.