Mezinárodní hudební festival Lípa Musica nabízí každoročně ve svém klasickém programu přinejmenším jedno neklasické zastavení. Často jej hostívá Nový Bor a nejinak tomu bylo letos, kde se ve čtvrtek představila s programem Poslední recitál Marta Kubišová doprovázená skupinou Petra Maláska.
Tomáš Cidlina
Svým způsobem je ale na místě úvaha, do jaké míry sedí označení neklasický večer. Marta Kubišová je osobností vzešlou z oblasti populární hudby, ale angažující se i v oblastech, které ji přesahují, je člověkem, který osobním příkladem v minulosti ukázal ostatním cestu zachování osobní integrity i za cenu fatálního dopadu na úspěšně rozjetou hudební kariéru. Přesto se dokázala po dlouhé vynucené pauze na pódia vrátit a znovu oslovovat svými písněmi a sílou své osobnosti několik generací. Modlitba pro Martu ještě dnes dojme ty, kterým bylo v roce 1968 dvacet let, ale stejně dokáže zaúčinkovat na posluchače o polovinu mladší. Jak pak lze říci, že koncert Marty Kubišové je neklasický? Snad jenom podle žánru, ale jinak vlastně ne. Šlo tedy o koncert hudby klasicky populární, pokud bychom chtěli programu zřídit co nejpohodlnější škatulku. Ta ale není vždy potřeba a rozhodně nepotřebovalo program někam zařadit vyprodané Městské divadlo v Novém Boru. Publikum vědělo, na co jde, bylo natěšené, rozechvělé a v očekávání svátečního zážitku.
Martu Kubišovou, její poselství a výzvy, jakoby v polarizující se společnosti nabývaly znovu na významu. Občanská společnost staví pomyslné barikády proti omezenosti a malosti. Tomu odpovídaly i úvodní slova před koncertem, která pronesl starosta Nového Boru Jaromír Dvořák.
Potom už byl samozřejmě čas na muziku, která byla hlavní náplní večera. Nástup Marty Kubišové na pódium provázel nadšený potlesk, její známý úsměv plný laskavosti a lidskosti a první tóny písně Někde musí být ráj. Od začátku to byla stále ona, ač už nebyla tou, jakou si ji pamatujeme. Síla mládí zde už docela přítomná není, zato je zde výjimečná porce zkušenosti. Tato zkušenost ale není samozřejmá a pouze hudební, nýbrž jaksi univerzální. Marta Kubišová není někým, kdo by se na koncertních pódiích pohyboval samozřejmě a s naprostou jistotou. Ona spíše dává lekci pokory a každou písní děkuje za to, že může stát na pódiu a sdílet s posluchači upřímné momenty.
U třetí písničky Ring-o-ding mě Marta Kubišová poprvé vzala za srdce. Moc dobře jsem věděl na koho jdu, zpěvaččino album Songy a balady z roku 1969 je jednou z nejhranějších desek v naší domácnosti. Když ale tato osobnost najednou před Vámi na živo přednáší: „... a lidé zvonkoví tu po ulici jdou...“, tak je to přeci jenom jiný zážitek. Notoricky zažitá slova, zvyklý slýchat z gramofonu, najednou zpívala ona zpěvačka před mýma očima, bylo to ojedinělé a dost možná naposledy.
Marta Kubišová se totiž letošním programem Poslední recitál loučí s koncertními pódii. Tomu odpovídala i skladba recitálu, na němž převažovaly zpěvaččiny největší hity. Významnou část programu tvořily i muzikálové chansony, se kterými Marta Kubišová donedávna vystupovala v divadle Ungelt. Nutno ale říci, že tyto kusy neměly omamnou účinnost starých zpěvaččiných hitů. Hudebně ani textově nebyly až na výjimky tak zajímavé a silné. Mají-li být zmíněna i nějaká negativa, přidal bych k nim také zvuk, který se mi zdál předimenzovaný a hlavně přebasovaný, což bylo újmou na srozumitelnosti textu, tak na čitelnosti třeba jinak asi zajímavé baskytary v doprovodné kapele. Taková byla situace na balkoně, věřím, že zvuk ve spodním hledišti byl snad pro publikum lepší.
Zpěvačku doprovázela skupina Petra Maláska v jednoduchém jazzovém obsazení klavír, baskytara, bicí. Při tomto obsazení se samozřejmě skupina mohla pouze přiblížit původnímu soundu a aranžmá starých osvědčených fláků, což jim samozřejmě trochu ubíralo. To platí třeba v písni Mamá, z ní bez dětských vokálů a smyčcových variací zbývá opravdu jen hlavní vokál, což je prekérní. Ty písně má člověk až příliš uložené v jejich původním zvuku.
Zmíněné minusy ale přesto nemohou večeru ubrat nic z jeho jedinečnosti. Tu tvořilo především vzácné setkání s vzácnou zpěváckou osobností a ambasadorem lidskosti. Za tuto možnost je třeba děkovat.
Tomáš Cidlina