Markéta Cukrová a Barbara Maria Willi, výjimečně něžné pondělí

Ve svém přeshraničním výjezdu do saského Großschonau festival 3. října u sousedů uvedl mezzosopranistku Markétu Cukrovou, kterou na kladívkový klavír doprovodila profesorka brněnské JAMU Barbara Maria Willi. Splendidní večer počal písněmi Václava Jana Křtitele Tomáška a hned po odehrání prvního titulu Am Flusse publikum konsternovaně spočinulo v absolutním tichu. Interpretky nastavily již od samotného začátku kvalitu vystoupení neskutečně vysoko a nutno předem říci, že se jim ji podařilo po celou dobu koncertu udržet. Vše bylo dokonalé a precizní, ať už se jednalo o jemný leč silný hlas Markéty Cukrové nebo o líbezný doprovod kladívkového klavíru Barbary Marie Willi. 

 

Koncert nabízel překračování hranic jednotlivých stylů od pozdního baroka, přes klasicismus až po romantismus. Uvedl tak hudbu, která byla ve své době komponována právě pro kladívkový klavír, o jehož historii a mechanismu během koncertu Barbara Maria Willi uvedla krátké exposé. 

 

V koncertu, který se konal v blízkém saském příhraničí, kladl v úvodu repertoár důraz na české skladatele, kteří měli k německé hudbě blízko, tedy na německé písně skládajícího Václava Jana Křtitele Tomáška a na Jiřího Antonína Bendu, jenž strávil dlouhá léta ve službách na pruském královském dvoře. V jeho sonatinách se kladívkový klavír představil jako sólový nástroj. Jednalo se o vlídné a místy reflexivní a emotivní dílo a jeho provedení bylo vynikající a snad i za potenciálem skladeb samotných, skvostná interpretace je povyšovala na díla ještě lepší. Možná to bylo i přívětivostí kladívkového klavíru, na jehož jemnost není ucho tolik uvyklé e velmi brzy a rádo se mu poddává. 

 

Po Bendovi došlo v programu na kantátu Ariadna na Naxu od Josepha Haydna, které z repertoáru nejvíce odrážela barokní operní dědictví. Opět dokonalý a lehce působící hlas Markéty Cukrové výtečně zvládal širokou škálu výrazů, forem a dramatičnosti, kterou živoucí provedení kantáty vyžadovalo. Projev byl skutečně nádherný, po celou dobu silný ale přitom pečlivě gradující až ke skvostnému finále. 

 

Poté večer díky Mozartově sonátě č. 5 získal zpět svůj klidnější a hravější ráz. Barbarbaře Marii Willi se v ní podařilo věrně zprostředkovat Mozartův smysl pro humor a bezstarostnost jeho mladých drobných útvarů. Velice hezky si hrála s barvami a důrazem jednotlivých linií sonáty. 

 

Závěrečný přednes Berliozových Letních nocí bylo slíbeným přesahem večera do romantismu. Česko-německý večer tak dostal po italském i francouzský přesah. Jednalo se také o intelektuálně nejnáročnější pasáže koncertu. Jejich vnímání dalo v uvozovkách nejvíce práce, ale velmi se to vyplatilo. Mezi jednotlivými písněmi cyklu opět znělo ono mrazivé dlouhé ticho v publiku, jež značí úžas a jež vládlo v kostelních lavicích už v úvodu koncertu. 

 

Festivalu Lípa Musica se daří již několik let málo vídaná věc, kterou je vývoz jeho programu i do blízkého příhraničí. Asi je i přirozeností, že u sousedů nabízí veřejnosti ty nejlepší interprety, které má k dispozici. Markéta Cukrová i Barbara Maria Willi mu v tomto odvedli skvělý servis. Díky zmíněným dámám mělo všední deštivé pondělí na českoněmeckém pomezí velmi nevšední zakončení a odehraný koncert v tomto ohledu působil naprosto terapeuticky. 

 

Tomáš Cidlina