V sobotu večer Mezinárodní hudební festival v rámci svého druhého koncertu poprvé zavítal mimo Českou Lípu. Konkrétně do zahrádeckého kostela svaté Barbory, kde svůj program odehrálo Stadlerovo klarinetové kvarteto.
Kostel svaté Barbory, který stojí opuštěný jihovýchodním směrem od Zahrádek, hostil festival Lípa Musica již po několikáté. Místo pulzuje nefalšovaným géniem loci. Původně renesanční stavba stojí v místech, kde se až do třicetileté války rozkládala osada Mnichov. Na tu už upomíná pouze kostel se hřbitovem. V kostele navíc není zavedená elektřina, což jej pro koncerty činí ještě výjimečnějším.
Těžko hledat slova, jakými se dá popsat naléhavý zvuk klarinetu, který umí vzbudit všechny druhy emocí. Tam, kde se nám nedostává slov, nezbývá než si je vypůjčit od klasiků. Ruský spisovatel a písničkář Bulat Okudžava ve svém románu Dostaveníčko s Napoleonem popsal tento instrument takto:
„Samotný vyhrával jen na pohřbech. Jeho morušové nebo ebenové tělo, černé, štíhlé a přísné, připomínalo neodvratný konec pozemské pouti. Jeho tóny se podobaly lkaní a člověka muselo napadnout, že pokud nebožtík stanul ještě za svého života na piedestálu vyšším, než si zasluhovaly jeho činy, pak smrt vše vrátila na své místo a uvedla v soulad. Dítko, jemuž vtiskl konečnou podobu norimberský mistr Denner, změnilo však obratem původní roli, jakmile se ocitlo v davu jiných nástrojů. Jeho nízko posazený medový hlas už nezpívá o rozloučení na věčné časy, ale o věčném přebývání v našich srdcích; nikoliv opouštění, ale odpouštění. Klarinet v mém orchestru bude stejnou měrou smuteční i povznášející, to slibuji.“
Přesně takový pocit vzbudilo Stadlerovo klarinetové kvarteto z Ostravy, které po roce kostel svaté Barbory rozezvučelo. Muzikanti si postupně získávali sympatie diváků, které ke konci vygradovaly v nekončící aplaus a následný přídavek. Jejich koncert byl průřezem klarinetovou tvorbou několika staletí. Zazněli zde autoři barokní, které představovali Tomaso Albioni a Johann Sebastian Bach. Zazněly zde ale i časově mladší díla Césara Francka nebo norského skladatele Trygve Madsena, v jehož díle se podobnou měrou mísí neoromantické postupy s jazzem, to vše překryté skandinávským hávem. Temperament a živost sobotního koncertu sálaly pro změnu ze Starých maďarských tanců od Ference Farkase.
Večer, který Stadlerovo klarinetové kvarteto vyplnilo svou hudbou, tak provedl posluchače nejen několika staletími, ale také zeměmi, z maďarské tvorby se přešlo do italské a přes německou a skandinávskou oblast se dostal až do jazzu, který je mezinárodní. Klarinet prostředí kostela osvětleného pouze svíčkami slušel o to více, že zde byla zastoupena celá rodina klarinetových nástrojů.
