Druhý prodloužený víkend Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica se zakončil až v pondělí. V Novém Boru se o tečku za ním postaral Dan Bárta za doprovodu Robert Balzar Tria.
Tento koncert přilákal mnohem širší profil diváků než jiné koncerty festivalu Lípa Musica. V obecenstvu do posledního místa vyprodaného novoborského divadla byste našli zastoupeny jak pravidelné návštěvníky festivalu, tak celou řadu nových tváří, které si pamatuji třeba z undergroundových festiválků v Chotovicích. O tom, zda-li se jedná o neklasický koncert festivalu Lípa Musica, by se dalo spekulovat. Dan Bárta totiž představuje také svým způsobem klasiku, a sice klasiku alternativy.
Tomu odpovídal už jeho nástup na pódium, který byl provázen aplausem, který se s průběhem večera stupňoval a prodlužoval. Potlesk však nepatřil pouze jemu, ale také muzikantům z Robert Balzar Tria. Spolupráce jazzového tria s Danem Bártou je oboustranně hudebně prospěšná. Výsledkem této součinnosti je vynikající hudební performance, která má díky kosmopolitnímu charakteru jazzu jako žánru a anglicky zpívaným písním potenciál vystupovat prakticky kdekoliv na světě. O jenom ortodoxním jazzu, dává-li toto spojení vůbec smysl, se však hovořit nedá. Na programu večera nazvaném Theyories totiž nebyly jazzové standarty, nýbrž předělávky populárních písní napříč hudebními spektry.
Jednotlivé písně si dokázal Dan Bárta originálně a vtipně uvést a také díky tomu se dostal do velmi dobré interakce s publikem. Sám sebe jakoby stylizoval do role šarmantního, leč roztržitého hudebního vědce. Každý takový krátký úvod byl vlastně malou esejí na téma jako punk a konec punku, analýza a řád versus intuice a chaos. Jeho minimuzikologické vsuvky s filosofickým a zároveň tragikomickým přesahem byly zdrojem burácivého smíchu.
Jak bylo řečeno výše, na programu večera byly covery napříč hudebním spektrem, čili slovy Dana Bárty písně z kategorie škoda, že jsme je nenapsali my a písně z kategorie věčná škoda... Ony covery byly náplní a zároveň jistým úskalím celého večera. Byly sice originálně provedené, ale když on ten originál je často tak dobrý, že si ho člověk nemůže odmyslet. Ten pocit jsem měl třeba u písně od Jamiroquai, ostatní ho mohli mít u dalších oblíbených písní.
Jinak se ale zazpívané písně lišily od původní předlohy často natolik, že vytvářely téměř svébytné útvary. Tak tomu bylo například u fakultativní feministky Björk nebo u čtyř fakultativních okultistů z Led Zeppelin, jak tuto formaci nazval Dan Bárta. Při toku večera ale stále, ať byla předloha jakákoliv, probublával z pódia do obecenstva jazzový sound, který Robert Balzar Trio zapřít nemohlo.
Výborná hudba a skvělý zážitek mě ale nějak nemohl strhnout od samého začátku, holt o pondělcích má má duše k jazzu daleko. Publikum však bylo zcela odlišného názoru a v našich končinách ne až tak všední koncert velmi kvitovalo a užívalo si od samého počátku. Později jsem se nechal proudem strhnout též a od poloviny jsem dýchal a vnímal společně s ostatními a užíval si vydechnutí od klasického zaměření festivalu.
