Štafeta: Štěpán Přenosil

Baraban Ethnofest, Řemdih, Houskus musicus cameralis, Jääääär, Lusatia consort, Podbezdězský spolek intelektuální, poetický a okrašlovací. Na úvod jsem vyjmenoval některé projekty, pod nimiž je různou měrou podepsán Štěpán Přenosil. Štafetový kolík mu před čtrnácti dny předal Jan Ševčík. V článku se těště na spoustu muziky.

Když mi Honza Ševčík vyjmenovával, co všechno děláš, říkal jsem si, jak to stíháš. Já občas dostávám podobnou otázku a říkám, že nekoukám na televizi. Koukáš na televizi?

Televizi opravdu nesleduji. Byly však doby, kdy jsem na ní byl závislý, později trochu méně, takže jsem k ní sedal jen, když se dívala rodina, a nakonec se nějak stalo, že jsem úplně imunní. Dokonce na ni už ani nenadávám. Nejvíc ji sleduji při jídle, když je vypnutá.

Začněme reklamou na Baraban Ethnofest. Jak vlastně vznikl název tohoto festivalu a proč se jeho centrem stal právě Cvikov?

Ve Cvikově je hudebka, ve které učím. Ta ZUŠ má dlouhá léta také vokálně instrumentální soubor a v něm hrají i dospělí žáci (mládež). V roce 2008, kdy soubor nejel na žádný zahraniční festival, jsem si řekl, proč si nezaložit mezinárodní festival doma. A když už je soubor mládežnický, tak pro mládež. Soubor kromě hudby historické hraje i etno. Zaměření se tak logicky více specifikovalo na folklór, i když tomu tady tak neříkáme. U nás folklór v podstatě neexistuje, tak si ho musíme dovézt a i my sami, když hrajeme, tak jen importovaný.

Někteří starší členové souboru se chtěli k organizaci přidat a od konce roku 2006 jsme měli založené i občanské sdružení, které podporuje činnost souboru hlavně při zahraničních cestách.  Myšlenka pojmenovat festival slovem Baraban navštívila jeho odvěkého spíkra Michala Stránského.

Jak jsi to myslel, že u nás folklór vlastně neexistuje?

Neexistuje v naší bývalé sudetské oblasti, protože již fakticky není sudetská. A současná naplavenina zatím žádný nevytvořila a kdoví, jestli kdy nějaký vytvoří. Je pravdou, že v oblasti od Krušných hor po Krkonoše nějaké folklorní soubory existují, ale hrají víceméně věci z celých ostatních Čech. Kdyby chtěly hrát skutečný sudetský folklór, museli by zasednout ke stolům s citerami.

 

A znamená to slovo Baraban něco nebo ne?

Baraban znamená rusky „buben“. Nevím, jestli na to Michal myslel, když ho vymyslel, ale možná si dělal legraci.

No nazdar, a to mám z ruštiny zkoušku. Na plakátu jsem se dočetl, že letos se ho účastní interpreti pěti států. Jak je vybíráte?

Vybíráme je na našich cestách. Pochopitelně, že jsou setkání potom přinejmenším o něco osobnější, než kdybychom skupiny lovili po netu.

Kolik lidí se na pořádání takové akce vůbec podílí?

Barabanfest zatím není festivalem příliš rozsáhlým, a tak postačí pětičlenné občanské sdružení a rozdělení drobnějších úkolů mezi žáky a jejich rodiče. Každý rok postupujeme o nějaký krůček kupředu. Každý rok jsme přidali jeden stát a vloni i pátek. Předchozí festivaly byly jen sobotní. Vloni jsme oproti předchozím ročníkům prvně ubytovávali zahraniční účastníky v rodinách. I tímto způsobem se snažíme navykat místní obyvatelstvo na přítomnost mezinárodního festivalu v jejich městě.

Jak se k akci staví město jako instituce a jak jednotliví občané?

Město nás velmi podporuje a nebýt jeho podpory, festival by vlastně vůbec nebyl. Občané ho berou velmi přátelsky. Negativní názory se k nám příliš nedostávají, nebo prostě nejsou. Ale to se mi nezdá.

Proč na programu není skupina Řemdih?

Ještě přijde čas pro skupinu Řemdih. V příštím roce by to mělo být aktuální.

Baraban ale není jediný festival, za nímž stojíš. Prozraď ještě něco o festivale na Housce.

Houska je také festival mládeže. S kolegyní Reginou Krchňákovou z mimoňské ZUŠ jsme si posteskli nad leckdy lehce depresivními prostředími, ve kterých se konají soutěže hry na různé hudební nástroje. Jsme takoví snivci, a tak jsme se zasnili nad tím, jak krásné by bylo dát soutěžím a přehlídkám důstojnější dějiště. Hned na počátku nás napadla Houska pro svou krásu a úspěšnou rekonstrukci. Hrad nám hned přišel jako stvořený pro takový festival. Všude spousta vzletné nádhery, krásná akustika a vzduch velmi lehce dýchatelný. Jo, Kokořínsko. Festival letos poběží šestým rokem a spolupořadatelem jsme s občanským sdružením byli první dva roky.

Nyní už teda tento festival běží bez tebe?

Beze mě i bez nás. Sledujeme z povzdálí a jezdíme si tam zahrát, protože se tam hraje opravdu nádherně. Původní záměr tedy stále funguje.

Nejprve jsi vystudoval obor mechanik klávesových nástrojů, později teologickou fakultu. Měl jsi pro oba tyto "obory" zázemí v rodině?

V hudbě mě rodiče podporovali, ačkoli muzikanty nikdy nebyli. Táta všechny děti dal pokřtít, občas jsme zašli do husitského kostela, ale když jsme se ze západních Čech přistěhovali za uranem, tady na zdejší komunitu velmi rychle zanevřel.

Můžeš to zanevření více rozvést?

Asi ani ne. Sám pořádně nevím, jak to tehdy bylo, a táty se už nezeptám.

Která aktivita tě vlastně nyní a také tvou rodinu živí?

Muzika a zase muzika. Učení v hudebce a hraní s kapelami.

Jednou z tvých skupin je ta s podivným názvem Jääääär. Já sice vím, jak její jméno vzniklo, ale přijde mi to natolik zajímavé, že by si to mohli čtenáři dočíst právě v našem textu :o))

Zakladatel a šéf skupiny Jääääär Michal Stránský ho navrhl. Vždy směřoval k poznávání cizích kultur a oťukávání jazyků, hrál si se slovy našimi i cizími. A estonský ekvivalent pro „okraj ledu“ se nám prostě zalíbil. S existencí internetu však netrvalo dlouho, a zjistili jsme, že skupina se čtyřmi ä již v Estonsku existuje. Moc jsme si s tím hlavu nelámali a přidali páté. Velmi záhy přišla snaha název zničit. Na konkurzu festivalu Zahrada jsme k tomu byli vedením nabádáni, neboť takový název by nám bránil v přístupu k popularitě. A to je historie faktu, jak zvítězil název nad popularitou.

Proč vlastně zakládáš stále nové kapely?

Založil jsem vlastně jen Řemdih (a to ještě společně s Danem Oslíkem) a při cvikovské hudebce soubor Lusatia consort. Za 22 let dvě kapely. Je to hodně?

Na mě ano :o))). V kolika kapelách si tedy postupně hrál?

V polovině 80. let v jedné východočeské folkové kapele, 1988 ve zdejších folkových Dobrácích, v 89. začínal Řemdih. V roce 93 rockový Ředmih fakticky skončil. Hrál jsem ve dvou krátkodobě působících sdruženích - Paul Mc Country a Zátoka pláňat (ta šla trochu do historie). Z druhé se potom stal znovu Řemdih, protože se v ní objevila většina původních členů. Škoda, že Bob Suchý ne. Ačkoli před časem jsme si slíbili na někdy příště nějakou aktivní spolupráci. S Řemdihem jsme již vlastní tvorbu nedělali a zalíbili si v gotice.

Které hudební nástroje jsi schopen ovládnout?

Jsem od malička dechař (zobcovka, klarinet) později historické nástroje dvou i jednoplátkové a retné (šalmaje, dudy). Ovládám akordy na kytaru a akordeon, baví mě hrát na niněru a koketuji s polským lidovým cimbálem.

Vedeš k hudbě i své děti?

Snažím se o to stále. Zpočátku to bylo příliš vehementní, a tak moje dcera měla dost nepříjemný dril. U prvního kluka jsem se poučil. Od malička jsem si s ním zpíval, takže přirozeně zpíval a zpívá dodnes. V necelých pěti letech mě začal tlačit sám, že chce hrát na housle. Před rokem přibral ještě klavír. A nejmladší syn se zatím hudebně moc aktivně neprojevuje, pokud nepočítám zpívání. A to já počítám.

Co nějaké další koníčky? Stále se motáme kolem hudby…

Zklamu. Nejsou. Jsem velmi monotematický. V mládí jsem hrál docela dost šachy, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Se ženou se známe z šachového turnaje. A to trvá dodnes. Před měsícem jsem začal po 25 letech hrát se svým nejmladším synem, protože začal docházet do Novoborského klubu.

Jsi náplava jako já nebo mnoho dalších Českolipanů. Cítíš se už doma zde? Jak se ti zdejší kraj zamlouvá?

Skoro všichni jsou tady náplava. I já, jak jsem už zmiňoval. Přistěhovali jsme se z Tachova. Když tam přijedu, cítím tam kořeny, ačkoli jsem tam byl jen sedm let. Ale tady mám aktivity, tak jsem doma tady. A je tady krásně.

Už jsi přemýšlel, komu předat štafetový kolík? Za kým mě poslat příště?

Své ženě, která tady sice moc není vidět, ale její aktivity sahají až do Vatikánu.