Přinášíme vám rozsáhlou recenzi na bigbítovou desku Řemdih 89 z pera Davida Freie. Užijte si jí tak, jak si autor užíval poslech desky.
Pomalu se rozjíždějí bicí, pak se spustí sborový zpěv celé kapely za doprovodu banja, který evokuje středověké písňové poutě, a do toho sugestivní zpěv Boba Suchého s refrénem: „Na nebi svítil chleba, máslem ujetej…ve svěráku upnutej svět, z něhož vytékal výkal na popel…“ Ne, toto není avantagardní divadlo, ale takto začíná čerstvě dokončená deska kapely Řemdih, jmenovitě úvodní skladba Přechodně veselo.
Znovu si pouštím píseň, abych pochopil, co tím chtěl básník říci. Je to středověk? Je to bigbít? Od každého trochu. Zvuk je čitelně parádní a v každé skladbě 11 písňové kolekce nazvané Řemdih 89, je absolutně vyvážený. Je to slyšet hned v další, až punkově laděné Ubohost lidového chlapce, ke které kapela dokonce vypustila první, z archívu sebraný klip. Je to nejrychlejší píseň desky, jinak totální úlet, zvláště pasáže, kdy se Bob hustě chechtá a do toho skřípe pro mě neidentifikovatelný nástroj. Má to ale svoji vlastní odrhovací atmosféru à la rané Tři sestry.
V časech prvoplánovitě tvořených hudebních placek zní Řemdih energicky a neotřele. Dokládá to hned další věc, sice vyklidněná, avšak výraznými flétnami okořeněná Lumír z Chceb, která má až protiválečný text: „Vrátily se konvojce z cesty po světě, u silnice rostou náboje, bojí se jich každý z nás...“ I když, bylo to takhle myšleno, anebo si prostě hlavní textař Štěpán Přenosil hraje se slovy? Toť úkol k zamyšlení. Ale netřeba se v tom rýpat, protože na celé desce rozhodně není čas se nudit. Už v závěru této písně přichází jakoby zastřený zpěv celé party v smíchaném jazyce. Jsou tam vietnamské, maďarské i turecké sousloví, tedy takto mi to detekoval google. Ale možná to moc analyzuji, protože důležitý je účinek, pocit. Jenom to nechat působit. Uvolnil jsem si mysl a dobře jsem udělal, protože z toho závěru čiší magie starého rituálu. Jako bych se při této pasáži ocitl někde na Středním východě a vzýval v chrámu duchovní bytosti. Velice silné a pro mne první vrchol alba.
Řemdih pokračuje ve spanilé jízdě, ve které nevíte, co přijde. Je tu zdánlivě romantická Rusovláska, kdy „nám z hlavy kape vosk….“ a „z kanále voní růže“, a kde vynikne nádherná akustická kytara Petra Kalvody.
Hned po ní snad největší hitovka Svíčka, kterou po svém bohémském způsobu otextoval Bob, nicméně rytmiku stvořil Dan Oslík, původní autor řemdihovských skladeb. Tomu je ostatně celé album věnováno. Dan byl ikonickou postavou legendárních undergroundových kapel, které se v porevolučních letech formovaly v České Lípě. Ačkoli se Řemdih v roce 1997 začal věnovat čistě středověké muzice, do té doby to byl právě Danův jasně rockový až alternativní hudební vklad, který vytvářel kapelu. Přičemž zdánlivá neuchopitelnost písní měla své kouzlo tehdy i nyní. „Svíčka na stole, opiový batole“ si budete pobrukovat ihned. Nádherná foukací harmonika v kombinaci s flétnovým zakončením. Jasný hit a adept na další klip!
A jede tu banjo a bicí buší dohromady s klarinetem v rozverném kousku Hopík, který nemá středověký nádech, ale výrazný country-rockovou atmosféru. Tohle bude naživo lahůdka! Příjemná basovka Martina Podešvy a flétny Štěpána pospolu krásně broukají v úvodu Strýc Alfréd častým úkazem, kterou složil rovněž nebožtík Dan. „Tvoje vlasy voní po špagetách...“ zpívá Bob.
Vůbec jeho zpěv je velmi silnou stránkou celé nahrávky, na jedné straně brumlá, pak skřehotá, ale v letitém šlágru, kterým se určitě kdysi kapela inspirovala naší stověžatou matičkou, Noční Praha, vyloženě odzbrojuje. Zní jako upocený Miloš Kopecký v legendárním filmu Limonádový Joe, jenže Bob má stále dost energie, a do toho pak vpadne výrazný saxofonový part Daniela Suchého. Tahle píseň vyvolává skutečnou jazzovou atmosféru hlavního města, je to jako když se procházíte poloopuštěnou Národní třídou po půlnoci a dojdete k Vltavě. Je to nádhera!
A zpátky do středověku ve zdánlivém epilogu Lufrum celsis, kde se objevují latinská slova, král Lávra a Hostivít. Ne, počkejte, to není konec, neboť přichází rychlejší beatovka Holub, opět s výrazným refrénem „Na sever k jižnímu pólu“, kde opět exceluje Bob se svou harmonikou. Další vrchol.
A teprve teď jsme v závěru, pomaláč Ploučnický song opravdu překrásně dominuje jemným akordeonem Štěpána. Tuhle píseň pasuji na hymnu českolipského toku. Nepamatuji se, jestli kdy někdo v našich končinách složil poctu řece Ploučnici. Jestli si místní skauti pějí staré lidovky, tady by mohli jít do sebe a procítit novou inspiraci. Chce se sednout si s rybáři na břeh a meditovat.
Je to bezesporu bohaté album, které oplývá vynikajícím zvukem, je slyšet, že v libereckém studiu Althan se dobře nahrávalo a všichni hudebníci si dali na každém songu záležet.
Jak bude kolekce originálních skladeb přijata současným publikem je nasnadě, vše ukáže čas, ale dvě věci zůstávají jisté: Řemdih si splnil sen, po 30 letech mít venku – a to i díky povedenému bookletu – krásný nosič prvních „lidových“ písní. Niterným způsobem na něm ožily vzpomínky na dávného kamaráda Dana. Při opakovaném poslechu se Vám skladby rozhodně dostanou pod kůži a věřím, že Dan se radostně na počin svých kamarádů dívá z druhého světa.
My smrtelní se můžeme začít těšit na nadcházející křest desky, který proběhne při koncertu v českolipském klubu Luxor dne 28. 2. 2020.