V pátek 4. 4. vystoupila v klubu Progres kladenská skupina Zrní, držitelé ceny Anděl za Objev roku 2012.
Před Progresem postává skupinka mladíků, které neznám. Divně na mě koukají. Tak to asi bude to Zrní. O této kapele si pamatuji jen to, že jsem viděla na vyhlášení loňských Andělů. A že se mi líbili. Jenže ta partička před klubem vypadá na kapelu příliš obyčejně. Pokrčím rameny a jdu dál.
Mají svého zvukaře. Náfukové, jako bychom to nezvládli také. Ale při koncertu uznávám, jejich muzika je natolik specifická, že je asi lepší, když svého zvukaře mají. Ten je zná, ví, co chtějí, a jde to tak nějak rychleji.
Přijde za mnou první z neznámých mužů. Vyká mi a ptá se, zdali nemáme bílé víno. Máme. Pak přijde druhý. Též mi vyká, ptá se na něco ostřejšího. Divné, chovají se tak nějak velmi úslužně? Před koncertem si sednou do hloučku v koutku místnosti a tiše rozmlouvají. S nikým se moc nebaví. To jsem teda zvědavá.
Klub je natřískán. Na devadesát lidí si přijde tuto pětičlennou kladenskou partičku poslechnout. Zastoupeny jsou všechny generace. Nejmladšímu návštěvníkovi jsou asi tři, nejstaršímu kolem padesáti. Na koncertu nejsem od začátku, v místnosti, kde není podium, je podivně smutno. Z koncertního sálu se line příjemná, trochu melancholická muzika. Bubeník (jediný Ondřej, všichni ostatní čtyři členové Zrní jsou Janové) to do lidí buší hlava nehlava. Neodolám a jdu se podívat.
Na to, že je u pódia opravdu hodně lidí, není tam až takové vedro. Jen trochu dusno, smutno, nadějno. Všimnu si, že několik lidí před pódiem sedí na zemi. Protlačím se tedy dopředu a jsem ztracena. Po celou zbylou hodinu nedokážu vnímat nic jiného, než zpěváka (jak jinak) Jana. A dojde mi to. Už vím, proč si je z těch Andělů pamatuju. Zpěvák je bos, stejně jako na Andělech. Vím, že se to tenkrát děsně řešilo.
Texty mají protivně jednoduché, trochu provokativní, a přírodní, to je asi to správné slovo. Zpěvák je naprosto hypnotický. Jako by se sám stával hudbou kapely, jako by ji každá jeho červená krvinka nesla v sobě. Celá kapela funguje jako jeden velký, dokonale sehraný organismus. Zpěvák klade v rámci textů dosti nepříjemné otázky a nutí tak posluchače i přemýšlet. Brutálně, ale krásně. Možná je to i tím, že většina skladeb pochází z jejich zatím poslední a nejúspěšnější desky Soundtrack ke konci světa.
Po koncertu odcházeli posluchači zadumaně spokojeni. A mě se chtělo po koncertu freneticky odříkávat básničku J. V. Sládka Lesní studánka, i tam totiž hrál důležitou roli rudý vřes stejně jako v písni Hýkal, která během večera zazněla. A tak jedinou chybou, kterou páteční koncert měl, byl brzký odjezd kapely. Přijela, zahrála, nechala hlavu plných nepříjemných otázek a vytratila se. Myslím, že bude však dobré vyhledat Zrní znovu. Brzy.