Během soboty nebyl v divadle čas na oddych. Kromě divadel pro děti i dospělé si mohli návštěvníci také zatančit.
Tomáš Smička je choreograf a tenečník, který má nejen v kruzích Street dance své jméno. I proto se sobotního rána sešly na prknech Jiráskova divadla desítky příznivců, kteří chtěli znát základy tohoto tance či se chtěli s Tomášem potkat osobně a rozšířit své znalosti. Uvolněná nálada celého dopoledne vykrystalizovala v internetové video, které vzniklo pro účely podpory Terky Bufkové v soutěži StarDance. Českolipská rodačka totiž Tomáše na Divadelní podzim doporučila. Video je ke zhlédnutí na facebookových stránkách DK Jirásek.
Po obědě patřilo divadlo dětem. Takřka zaplněné divadlo se přišlo podívat na hravou inscenaci O pračlovíčkovi. Fantazijní představení zaujalo nejen děti, ale i jejich rodiče. Plným právem amatérské Divadlo Tramtarie sklízí s tímto představením úspěchy i za hranicemi naší republiky. Herectví, scéna, barvité rekvizity i divadelní řeč bez nutnosti slov je totiž ideální zábavou pro jedenapůlroční dítě stejně jako pro dospěláka. Kdybyste viděli to množství spokojených rodičů a rozesmátých dětí opouštějících divadlo...
Při třetím bodu programu se divadelní dění přestěhovalo do salonku, v němž se v odpoledních hodinách odehrálo živé provedení rozhlasové hry Radia Ivo Život nedoceníš. Filmař a hudebník Petr Marek a herec Marián Moštík ve svém improvizovaném představení, které vzniká teď a tady, za pomoci hudebních podkladů, ruchů, zvuků, malé zvukové aparatury s mikrofony a především bez scénáře, vytvořili pro plný salonek jedinečné a atmosférické představení z prostředí fary v Sudetech. Komediální hra o církevních pozemcích, duchách minulosti i o záchraně magnetofonu přiškvařeného ke kravímu vemenu nebyla předem připravena, proto bylo zajímavé sledovat oba herce, vypravěče a zvukaře v jednom, jak místy jeden druhého odbourávají právě vymyšleným pokračováním příběhu. Tato „divadelní forma” nejenže divákům přehlídky nabídla velmi netradiční podobu divadla, ale zároveň přilákala na představení i takové návštěvníky, kterým klasický činoherní formát nevyhovuje a divadlo je pro ně, jako kulturní prostor, passé.
Závěr přehlídky pak patřil předpremiéře hostujícího souboru ze Slovenska s jejich adaptací Márquezova věhlasného románu Sto roků samoty. Príbeh z Maconda je příběhem rodu Buendiů a jejich města. Epické vyprávění, které se klene přes více genererací, je zároveň vizuálně emotivní férií. Již při čtení Márquezova románu zjistíte, že nejde úplně o to, jakou postavu v magickém příběhu právě sledujeme. Jedná se o sled různých příčin a následků lidského jednání, ať se jedná o revoluce, války nebo „pouze a jen” o lásku. Divadelní inscenace pak v mnoha ohledech odráží magický realismus knižní předlohy. Scéna působí imaginativně, snově, rekvizity fantazijně, kostýmy úchvatně. Jsou používány kouřové efekty, zvukové exploze ba dokonce kouzelnické triky, například ten se samovolně se hýbající pytlovinou, kterou, dle replik, unáší mravenci. Slet obrazů člověka uhrane. Príbeh z Maconda je velký opus s dětskou duší a Českolipský divadelní podzim může být hrdý na to, že jej měl ve svém programu. Stejně jako mohou být herci z Prievidzi hrdí na svou předpremiéru, která měla dle nich ledasjaké mouchy. To však divák neviděl, v závěrečné diskuzi v salonku pěl chválu a mluvil o kráse. Myslím, že organizátoři museli mít radost, že právě tímto představením, touto ukázkou nádherné divadelní imaginace. byl 39. ročník zakončen.
Slovákům se nechtělo po představení domů, dle jejich slov se v České Lípě cítili dobře. Jejich počáteční rozčarování z návštěvnosti (přišlo cca 100 lidí), bylo nahrazeno energií z českolipského publika, které nejen při tomto představení ukázalo, že mu divadlo dělá radost a chce se jím nechat bavit a unášet.
Zpravodajství z jednotlivých dnů najdete zde.