Štafeta je tentokrát mimořádně aktuální. Jitka Volfová mi poskytla rozhovor (zde), předala štafetový kolík a pak se stala starostkou. Marta Knauerová křtila o víkendu svou novou knížku a hned s ní vychází rozhovor. Je toto vše jen náhoda?
Pěkně si teď Atilu předáváme. Jen, co dodělal Ezopovy bajky, vrátil se zase k mým sloučeninám. Můžete popsat, jak projekt Ezopových bajek vznikl?
Ezopovy bajky jsou Atilův vysněný projekt a máte pravdu v tom, že si jeho malířské umění hezky mezi sebou předáváme. Jakmile dokončí vaše sloučeniny, měli bychom začít pracovat na dalších dvou knihách. Už teď ale vím, že si musí dát chvíli pauzu. Za poslední roky nakreslil stovky obrázků a s jeho precizností ani nedokážu odhadnout, kolik jich přitom skončilo v koši.
Ale zpátky k bajkám. Atila si pro sebe objevil starý překlad Ezopových bajek, pocházející z 16. století. Nás oba doslova uzemnil a uchvátil svou syrovostí a vlastně i krutostí. Žádné kudrlinky, jen holá a krutě, starým zvláštním jazykem popsaná pravda. Jakmile jsme dokončili knihu pohádek, vytvořili jsme spolu s mladým a velmi šikovným grafikem Filipem Krausem náhled pro první strany této knihy a poslali ji do Albatrosu k posouzení.
A jak příběh pokračoval?
Naše a vlastně i vaše redaktorka Andrea Brázdová předložila návrh radě a kniha byla k našemu překvapení doporučena k poměrně luxusnímu vydání, čemuž samozřejmě odpovídá i vyšší cena knihy. Pro nás je to samozřejmě čest, ale také mnohem větší zodpovědnost a práce. Krásná práce musím dodat. Pro nás oba. Věřím ale na dobrá znamení a kolem bajek se to jimi jen hemžilo. Tak snad to dobře dopadne.
Snad to není jako s padajícími hvězdami a můžete dobrá znamení prozradit …
Proč ne? Hvězdná přání se prozrazovat nemají, ale dobrá znamení ano. O ta se dokonce rozdělit musíte.
Loni na podzim jsem na muzejní knižní burze objevila na dně proutěného koše starou vyřazenou knížečku, po které jsem sáhla pro její krásnou zašlou vazbu. A věřte nebo ne – byl to více než 100 let starý americký výtisk Ezopových bajek, vydaný v Chicagu s krasopisným věnováním z roku 1904, napsaným kdesi ve státu Nebraska. Měla jsem tenkrát pocit, že jsem našla poklad. Nebo spíše dar, dobré znamení – moje „good omens“. Je to úžasné čtení a přišlo ke mně v ten nejlepší čas. Více než 400 pro mě téměř neznámých bajek, spojených s mým věčným bojem dobře porozumět anglickému textu i myšlení.
Navíc zjištění, že překlad, s kterým jsem pracovala a který jsem se snažila převyprávět do snáze čitelného, ale stejně krásného starého jazyka, vychází z pera Jana Akrona ALBÍNA Vrchbělského, narozeného kolem roku 1525 v dnes již zaniklé vesničce Vrchbělá (německy Neudorf či Wrchbel) u Bělé pod Bezdězem. Takže skoro soused přes kopec. To bylo další dobré znamení toho, že se máme do téhle knihy pustit. A do třetice všeho dobrého, i moje milovaná babička se jmenovala Albína - takže uznejte sám - to už je dost dobrých znamení pro jednu knihu, nemyslíte?
Pojďme představit především vás, přestože jste mi už na úvod řekla, že se budete trochu vzpírat. Píšete pohádky, pracujete jako botanička a na grantech pro muzeum. Více se o vás dá těžko dozvědět. Ale asi nejste původem z Lípy …
Ne, nejsem. Pocházím z Českého ráje, z malé vesničky s moc hezkým jménem Malobratřice. Tam jsme měli malý statek a sad s více než tři sta ovocnými stromy a strašnou spoustou práce. Jako správná holka ze vsi umím sekat kosou, jezdit traktorem i na koni. Třeba to ještě někdy využiju. Kdo ví?
A co se mě a Lípy týče - řekl jste to přesně - je těžké se o mně asi něco dozvědět. O to víc mě překvapila nominace do vaší Štafety. Kdybych to měla popsat co nejpřesněji, musela bych napsat, že tu žiji svůj tichý a šťastný život. Mám tady opravdové přátele, živou hudbu po celý rok a práci, kterou jsem svým soukromím propojila tak, že už jen těžko rozlišuji, jestli jsem doma nebo v muzeu. Opravdu. Nikdy jsem si to neuvědomovala tak silně, jako poslední dobou. Osmnáct let pracuji v muzeu, deset let žiji v České Lípě. Mám to tady moc ráda.
Pohoda ve Florián Café
A co vaše děvčata? Potkávám je už několik let na řadě kulturních akcí ve městě.
Přestěhovala jsme se do Lípy sama s dvěma dcerami, Terezkou a Annou a s nimi a pro ně jsem si vybudovala styl života, který milujeme. Dnes jsou z malých holek dospělé slečny a úžasným způsobem mi vracejí všechno to hezké, co jsem pro ně kdy mohla udělat. Myslím, že mým nejhezčím životním povoláním je být jejich maminkou – máma se u nás doma totiž neříká. Vážně. Být kamarádem vlastních dospělých dětí, je úžasná věc. Kdyby byl tenhle rozhovor na mě, byl by celý jen o nich. Tím bych o sobě řekla nejvíc.
Když obě najednou odešly studovat do Prahy, bydlely a hospodařily spolu v malém podnájmu. „Řídila“ a chránila jsem je z českolipského náměstí, jak to jen šlo. Hodiny a hodiny jsme spolu protelefonovaly - když se vracely v noci domů, když jim bylo smutno, když se potřebovaly rozdělit o radost, nebo když jen nechtěly být samy. To nám zůstalo doteď. Zásobují mě neskutečnou energií, knihami, hudbou, akcemi, zajímavými lidmi, které mají kolem sebe. Když někdo řekne, že je mladá generace ztracená v technice, že nečte a nic ji nezajímá, pak je bráním jako lev. Někdy mám pocit, že s nimi nemám šanci zestárnout. Když mě letos v červnu dostaly do první řady na koncert Rolling Stones, bylo to jako by nám někdo vystavil potvrzení a dal razítko na to, že jsme to všechno dobré i špatné spolu zvládly a že si umíme spolu ten náš „trojživot“ opravdu užít. Máme se moc rády. Kdo nás zná, ten ví, že to tak je.
Také moji synové pomalu opouštějí hnízdo. Co samota? Nebojíte se jí?
Říká se, že „doma je člověk tam, kde mu nevadí být sám“. A to je můj případ. I v muzeu pracuji po většinu roku sama. O to víc pak vítám příležitost, kdy můžu být s lidmi, kteří připravují od jara nejen v Centru textilního tisku koncerty pro Klub přátel hudby. Ten pak pomalu přejde v Mezinárodní hudební festival Lípa Musica a začne maraton více než dvaceti krásných koncertů. K tomu přidejte vernisáže a akce v muzeu a vyjde vám z toho tak kulturou nabitý rok, že o samotě, natož o osamění nemůže být ani řeč.
Je tedy jasné, že i toto máme společné. Lípu jsme si zamilovali a bereme ji jako svůj domov.
Miluju Lípu jako svůj nově nalezený domov. Díky našemu malému pejskovi Mikulášovi, kterého jsme si s holkama pořídily proti smutnění hned, jak jsme se sem přestěhovaly, mám prochozená všechna hezká i ta méně hezká místa. Někdy si říkám, že jsem právě díky němu takový správný „plnič“ volebních hesel - jako třeba „Ukliďme Lípu“. Každé ráno, když s ním vyjdu na náměstí, uklidím si chodník před domem od všech papírů a nočních plechovek. Pak uklidím náš okruh ulicí Panskou a Moskevskou od všech ostatních psích nadělení. Vlastně je to legrace. Často hledám po Mikinovi jeho malinké hovínko zapadlé mezi dlažebními kostkami a vedle leží hromada na celou lopatu. Neberu veřejný prostor jako anonymní. Je to můj prostor, kde žiju a kde to chci mít hezké a čisté. S mýma holkama máme tohle „úklidové postižení“ nastejno. Odpadky sbíráme i ve Stromovce.
Váš byt dobře znám. Často se tam v noci svítí. Tvoříte neustále?
Ráda říkám, že jediné okno na náměstí, které běžně svítí ve dvě ráno, je to moje, a moje dcery mě asi právem označují za workoholika. Zaměstnat ruce pro mě znamená dopřát odpočinek hlavě, a tak hlavně v noci vyrábím hračky pro děti. Už roky. Nejprve to bylo z důvodů finančních, teď je to spíš pro potěšení, pohodu a dobrou věc, jakou je třeba nadační fond Ozvěna. Holky mi s hračkami vždycky pomáhaly a vydělávaly si tak na svoje malé kapesné. Nikdy nezapomenu na to, jak mi volaly naštvaně z Prahy, že za naší lipskou cenu háčkovaného medvídka, kterého vyrábíme víc než sedm hodin, si nekoupí v Praze ani to blbý kafe.
Jo, Praha a kafe … teď jsem tam byl dva dny na školení. Druhý den jsem si ho nechal udělat do kelímku taky, abych mezi Pražáky zapadl. 73 korun. Našel jsem před vaším jménem titul inženýr. V jakém oboru?
Rozhodně v jiném oboru, než jaký jsem toužila studovat. Chtěla jsem být dětskou lékařkou, ale protože můj tatínek sloužil s panem Švandrlíkem u Černých baronů, měla jsem „utrum“. Nakonec můj dělnicko-rolnický původ, jak jsem uvedla do přihlášky na jedinou možnou doporučenou fakultu agronomickou, mi umožnil studovat na Suchdole s tím, že jak to jen šlo, tak jsem ujížděla dolů do Prahy a tajně chodila na přednášky medicínské. Nebylo mi to k ničemu, byl to jen takový můj truc a vzdor proti všemu a všem. Tím ale nechci říct, že by tahle moje životní cesta nebyla hezká.
Takže cesta k botanice má logiku.
Ano. Přihlásila jsem se do výběrového řízení na volné místo botanika a správce Bredovského zámečku u Lemberka, který byl v té době jednou z poboček muzea. Je to krásné mystické místo. Často tam zavítali filmaři, a to asi nasměrovalo i budoucnost mých dcer. Terezka je filmovou produkční a Anička má ukončený 3. ročník FAMU ve stejném oboru. Její cesta ale vede jinudy. V současné době studuje jazzový zpěv na holandské univerzitě v Arnhemu. Je úžasné s nimi oběma jejich životy žít a sdílet.
Vaším prvním počinem coby autorky je Bylinkové povídání pro sedmero usínání. Šlo o váš autorský projekt nebo to byl nápad někoho jiného?
Byl to můj nápad a byl propojen s mojí první velkou výstavou v muzeu. Připravila jsem 101 bylin a k nim 101 textů v českém a německém jazyce. Muzejní fotograf pan Štěpánský vyfotil jejich 101 „portrétů“ a Atila Vörös, který byl tehdy ještě zaměstnán v muzeu jako restaurátor, nakreslil 101 kreseb k jejich lidovým názvům. Když jsme to dali všechno na jednu hromadu, byl nápad na knihu před námi. S kolegyní z Lužických hor jsem pak napsala česko-německý projekt, který zahrnoval nejen výstavu, knihu o bylinkách, ale také výukový program pro 70 školek Libereckého kraje. A jeho součástí byla právě pohádková knížka o bylinkách – Bylinkové povídání pro sedmero usínání. Bylo to hodně práce, ale hodně krásné práce.
Výstup na Chopok
Chodíte byliny sbírat i pro vlastní potřebu?
Spíš pro potřebu muzejní. Každým rokem připravuji pro Víseckou rychtu v Kravařích výstavu o bylinkách. K tomuhle nádhernému stavení se bylinkaření náramně hodí, a muzeum se přímo nabízí, abych si z jeho starých a vzácných knih vypůjčila nějaká ta moudra, kouzla a bylinkové čáry a předala je dál. Hledání zlatého kapradí, to je taky vlastně moje práce. Když mi chodí nabídky na místa grantových manažerů za trojnásobný plat, odmítám je s lehkou duší. Některé věci opravdu nejdou zaplatit.
Čarovné bylinky patřily mezi nejkrásnější knihy roku. Jak hodně jste se účastnila doprovodných akcí?
Nevím, jestli se to dá nazvat doprovodnou akcí, ale výstava, o které jsem mluvila, byla vlastně rozloženou knihou čarovných bylinek. Putovala po České republice a Německu více než tři roky. A když nějakým zázrakem došla až do Národního muzea v Praze, prohlédlo si ji za tři měsíce přes 130 tisíc lidí. Co víc si přát? Byl to především hold českým knihařům. Kniha je ručně vázaná, na krásném papíře a po vzoru starých herbářů prokládaná pauzovacím papírem. Když Atila něco navrhne, je to vždycky složité, strašně pracné, často na první pohled nerealizovatelné, ale výsledek je krásný. Jsem moc šťastná, že jsem takovou příležitost dostala a mohla u takové práce být.
Loni vám vyšel Atlas bylin. Jak hodně se tato kniha liší od Čarovných bylinek?
Naprosto a vším. Atlas bylin je kniha ušitá na objednávku Albatrosu a je to klasický instruktážní průvodce po loukách, lesích a polích. S kamarádkou Janou Drnkovou, která je krom doktorky přírodních věd také výborná fotografka, jsme si užily krásný kytkový rok. To, co jsme od jara do zimy v přírodě potkaly, to jsme do knížky daly. Byla z toho nakonec trochu posedlost, protože jsme si nadšeně volaly, co a kde jsme nového objevily, jezdily jsme na společná kytková hledání a nakonec jsme nasbíraly tolik materiálu, že by to vydalo na dalších deset dílů. Naše země je jedna velká zahrádka a Českolipsko je ve svých unikátech přímo botanická zahrada. To říkám bez přehánění!
Zlatá kniha českých pohádek, říkadel, básniček a hádanek vznikala více než deset let. Šlo původně o psaní do šuplíku?
Původně bylo v šuplících připraveno téměř všechno, alespoň jsem si to myslela. Ale někdy je lépe nechat staré šuplíky zavřené. Knížku jsem napsala celou znova, jen některé hádanky a říkadla jsem použila z těch už zaprášených, připravených pro knihu hádanek a říkadel, o které jsem si kdysi taky snila.
Jak naše společná redaktorka Andrea reagovala, když jste jí nápad poprvé představila?
Nadšeně, ale střízlivě, jako vždy. Je úžasná v tom, že vám nikdy nesebere chuť do něčeho nového. Zároveň vás však pomalu pomalinku staví nohama na zem, a přitom už v hlavě plánuje jaké reálné možnosti pro vaše šílené nápady vlastně má. Je to takový redaktorský anděl s laskavou duší a boxerskými rukavicemi.
A jak hodně se lišila výsledná podoba od původního nápadu?
Vlastně ani moc ne a přece skoro ve všem. Mým přáním bylo vydat ryze autorský „špalíček“ pohádek, hádanek a říkadel. Nakladatelství se však přiklonilo ke kombinaci mého autorského psaní a převyprávění klasického výběru českých pohádek. Bylo to pro mě hodně, hodně těžké, a proto taky to okno na náměstí svítilo často až do rána.
Co máte v záloze dále? Je ještě něco v šuplíku? Zkusíte i něco bez Atily?
Začnu vaší poslední otázkou. Bez Atily nebudu rozhodně zkoušet nic. Až si od všech těch princů, draků, vlků a beránků odpočine, pak, když bude mít dobrou náladu – a tu má skoro pořád, pak ho poprosím o koťátko. Máme rozpracovanou knížku o malém zvědavém kotěti a je jen na nás, kdy pošleme do Albatrosu vzorovou ukázku knihy. Zatím známe její formát, počet stran a čtenáře, kterými by měly být nejmenší děti a jejich rodiče. Zase se budu opakovat – je to moc hezká práce.
Co už se ale odložit nedá a co v příštím říjnu vyjít musí, to je kniha opět o bylinkách, tentokrát však o bylinkovém vaření, tvoření, o dobrých radách, prostě o tom, jak si udělat život ještě hezčí a voňavější, než je. Čeká nás opět spolupráce s Janou Drnkovou a tentokrát je to hlavně o ní a její úžasné fantazii a nápadech. Atilova grafika a moje odborná moudra budou jen takoví sparingpartneři v její autorské knize. Moc se na tu práci těším, a když se tak poslouchám – dělám já vůbec něco, co mě nebaví? Asi fakt ne.
Dokonce jsem dostala takovou důvěru, že mi bylo svěřeno pár krásných hudebních podkladů kapely MANU, ve které Anička zpívá a která je složená ze skvělých českolipských muzikantů, abych k nim napsala texty. Strašně mě to baví a moc jim drží palce. Dokončují právě novou desku a videoklip k jedné, drze řečeno „mojí“ písničce. Někdy mám pocit, že nebudu moct ani umřít, dokud si to všechno hezké s nimi neužiju.
Na Všudybudu
Zajímalo by mně, jak se píše text k písničce. Už jsem viděl svou povídku zdramatizovanou, ale ještě jsem nikdy neslyšel něco svého zazpívané.
Určitě existují nějaká textařská pravidla a postupy, ale já jsem zkusila obyčejný instinkt. Poslouchám danou hudbu třeba stokrát za sebou, dokud nezjistím, o čem ta písnička pro mne je. Někdy to vím hned. Pak se radíme s Aničkou, zda o tom chce vůbec zpívat a zda jsou s tím v pohodě i ostatní v kapele. Vím jedno, nikdy by to nefungovalo, kdybych ji neznala tak, jak ji znám. Sama si pak doupraví slova, která jsem já „nezpěvačka“ špatně nafrázovala, nebo si najde jiná, aby se jí to zpívalo líp. Myslím, že spolu souzníme moc hezky a to je pro mě pohlazení.
Bydlíte na náměstí, pracujete v podkroví bývalého kláštera augustiniánů. Vyhledáváte místa s geniem loci záměrně nebo jde jen o náhodu?
Mám zcela opačný pocit. Ta místa si vyhledávají mě a já je přijímám celou svou duší a srdcem. Starý secesní byt na náměstí a muzeum jsou toho jasným důkazem. Obě ta místa mají obrovskou paměť a já si ji záměrně dohledávám, abych ten řetěz dobra, který z těch míst nejen já cítím a který tam je, nepokazila nějakou zbytečně negativní energií a špatnými náladami jej nepřerušila. A pokud se tak stane, pak přichází zasloužený trest.
Narážíte na chodbách kláštera na mnicha Conopea?
Kdyby jen to. Když jsem nastoupila do muzea, doslova mě přibil k zemi těžkým železným žebříkem, což vzhledem k tomu, jak byl v mé kanceláři opřený o stěnu, naprosto popírá všechny fyzikální zákony o jeho volném pádu. Přičítám to mému hulvátskému poslechu rockové hudby v místech, kde bývaly komnaty a tedy i ložnice mnichů. Pánové augustiniáni mi tak dali jasně najevo, kdo je tady doma a kdo nezvaný host. Od té doby jsem velmi, velmi pokorná a uctivá k místům, kde smím pracovat. A co se hudby týče, raději poslouchám Bacha. Toho mají nejraději.
Nevadí jim ani Norah Jones, ani Zuzana Navarová. U té trochu starého Conopea podezírám, že ji se mnou poslouchá vždycky a rád. Vůbec se mu nedivím. Asi cítí stejně jako já, že tahle úžasná holka měla andělská křídla, a proto si tak brzy mohla odletět do muzikantského nebe.
Co vás vedlo k tomu, že jste spolu s Pavlou Prokešovou, založila nadační fond Ozvěna?
Potřeba pomáhat ještě jiným dětem, než těm vlastním. Když se „nám“ – záměrně říkám nám, narodila malá Sára, její ztráta sluchu mi jako mámě dvou zdravých dětí znova otevřela oči, jak zdraví není samozřejmá věc. Odmalinka jsem viděla všechny její problémy, překážky a nástrahy, se kterými se rodiče takových dětí musí potýkat. A většina jejich řešení vždycky skončila u nedostatku financí – na sluchadla, na školní pomůcky, na osobní asistenty.
Nadační fond Ozvěna je vystavěný na vlastní zkušenosti každodenní péče o neslyšící dítě, a proto i pomoc a poskytované rady – často jen třeba předání obyčejné, ale tak strašně pro mámy a táty důležité naděje, že to jde zvládnout, je osvobozující. Proto jsem v tomhle projektu ráda a skláním se před Pavlínou, že se rozhodla jít s „kůží na trh“ a vystavěla na svých smutcích a radostech projekt, který je o naději a o pomoci. I té mojí. Sobecky přiznávám, že to dělám i pro pohlazení vlastní duše. Všichni máme v sobě hodně dobrého, o které se můžeme rozdělit. Babička Albína říkávala, že za každý dobrý skutek nám andělé přiletí naklepat polštář, aby se nám v noci dobře spalo. A věřte mi, něco na tom spaní bude.
Jaké knížky čtete nejraději, když si chcete odpočinout?
Když si chci odpočinout, nechávám si knihy předčítat. Audioknihy jsou úžasná věc a krásně se při jejich poslechu tvoří. Doposlouchala jsem Stephena Kinga a teď mi pan Táborský a Tereza Bebarová předčítají Žítkovské bohyně. Nádhera.
No a naživo mám po bytě stále rozloženo a rozečteno několik knih najednou. U každé je přiložená tužka. Hrozný zlozvyk! Při čtení si do nich stále něco čmarykám, vpisuju, podtrhávám. Když si pak vezmu knížku, kterou jsem četla před dvaceti lety – žasnu a pátrám v sobě, proč jsem si některé věty tenkrát podtrhla. Co pro mne znamenaly???
Takže u postele mám nově počmáranou „Hanu“ od Aleny Mornštejnové. Některé strany čtu i dvakrát za sebou. Je to stejně silný příběh, jako nedávno dočtená „Zlodějka knih“ Markuse Zusaka. V obýváku si čmárám do po letech znova vydané knížky „Pane Bůh, tady Anna“ od S. G. Hopkinse. Různě po bytě si poponáším pokračování úžasného prvního dílu knihy Anny Bolavé „Do tmy“, za kterou dostala v roce 2016 cenu Magnesia Litera. V téhle knížce se cítím, co se sběru léčivých bylin týká, dost přesně popsaná a za její doporučení vděčím novoborské „knihkupkyni“ (to je panečku krásné slovo) a kamarádce Zorce Šepsové. Ostatně jako za spoustu dalších krásných knih. Díky, Zori!
Tak trochu tuším, že u knížek zůstanu, když vás poprosím o další tip do Štafety…
Pro mě je to jasná volba. Jitka Čížková, majitelka a dobrá duše českolipského antikvariátu, ve kterém se zastavil čas. Na rozdíl ode mne je to opravdová Českolipačka s úžasnou pamětí, velkým srdcem a hodně těžkým, ale krásným životem. Prostě moudrá žena, které smím být na blízku a kterou mám ráda.
Nemůžu si pomoct - město, které má tři skvělá knihkupectví, knihovnu a ještě antikvariát jako třešinku na knižním dortu – to je důkaz toho, že tu žijí chytří lidé a takové já mám kolem sebe. Díky Bohu. Neměnila bych.
Pletení ze slámy na rychtě v Kravařích