Se svolením Ladislava Smejkala, historika Vlastivědného muzea, uveřejňujeme v kompletním znění jeho projev, který pronesl 6. května na novoborském hřbitově.
Scházíme se na Lesním hřbitově, místě, kterému není jiné rovné na severu Čech. Jeho zakladatelé byli vedeni pohnutkou příznačnou pro myšlení osvícených vzdělaných lidí na začátku 20. století, že totiž vstupujeme do časů, kdy člověk technickými prostředky ovládne svět a cestami diplomacie budou vyjednány přijatelné vztahy mezi národy a zeměmi.
Dosaženo bude rovnováhy na různých světadílech a tím bude zajištěn mír a stále lepší podmínky pro rozvoj vzájemného obchodu.
Hřbitov bude tedy zahradou mrtvých a živým bude nejen útěchou, nýbrž i přehlídkou hrdosti nad vykonaným dílem předních a mezinárodně zasloužilých osobností sklářské výroby a obchodu.
Vidina lepšího světa vzala za své a právě 20. století přineslo osudově kruté rány evropskému lidstvu. Dějiny obou světových válek nemohly Nový Bor neminout a náhrobky zpřítomňují i ve stínu stromů a zátiší kvetoucích rododendronů prošlé tragedie.
V místech, kde nás neobklopuje strohost studených kvádrů, nýbrž pestrost živé přírody se zpěvem ptactva a sugestivní vůní jarní přírody, mají vzpomínky na mrtvé z války zcela zvláštní ráz.
Jak šly dny před devátým květnem a po něm svědčí i zdejší hřbitovní zápisy. Zaznamenaly přetržené mladé životy i nezasloužený konec stáří a to i daleko od domova. Smrt dobrovolná, z úzkosti, strachu a špatného svědomí. Smrt násilná, zbytečná a nesmyslná. O důstojnosti odchodu z tohoto světa nemůže být ani řeči.
V těch časech byly i zde lidé zahrabáni jako zdechliny. To se vymyká tradičnímu cítění člověka evropské civilizace. Vrátily se časy středověku, kdy provinilci byli pohřbíváni za zdí hřbitova spolu s těmi, které odsuzovala pověra jako nekřtění, obvinění z čarodějnictví a roztodivného kacířství.
Válka popřela normy vztahů mezi lidmi. Udělala z nich pouhý použitelný materiál a nakonec i prostředek ukojení vášně po krvi. Lidská pudovost podněcovaná ničemnou ideologií slavila skutečný triumf.
Válka měla svou druhou stránku, která také nebyla chtěná, ale naplňovala slova Písma svatého, že totiž všude tam, kde se rozmnožila nepravost, vzrostlo také dobro a obětovalo se pro druhé. Hrdinové odporu, účastnící se v boji za lepší svět, dali příklad a nabídli naději na lepší zítřek. Společnost ale zapomíná na hrdinství a odvahu, právě tak jako v mysli potlačuje vzpomínky na skutky zla. Je to i pochopitelné, protože nový den přináší nové skutky a zážitky v docela změněném prostředí.
K minulosti je třeba se vracet a to ve všech souvislostech. Opravdové hledání pravdy o minulé slávě a dávných pádech je totiž klopotné shledávání důkazů a odkazů a nikoliv vytváření legend a vynucování víry. Hledáme osudy zmizelé ve stínu dějin a každý jednotlivý čin vážíme podle doložených skutků i podle okolností je provázejících. Na okolnostech velmi záleží. Ráznost a tvrdost za války může být krutostí v době míru. Včerejší nepřítel se po skončení konfliktu stává tím, jehož vinu poměřujeme, ale nemáme právo ho slepě ubíjet.
S historií je třeba se vyrovnávat, třebaže my sami jsme již nebyli účastníky oněch včerejších dějů. Břemeno nevyznané minulosti může padat i na nás a my zůstáváme bezradní. Co se stalo tehdy a zde, proč někdo jednal náhle impulzivně a způsobil křivdu. Velmi si přeji, aby přemýšlení o dějinách, které je mou profesí, vedlo ke slovům vnitřní pravdy, k níž se chci přiblížit se všemi, kteří naslouchají. Je součástí ozdravujícího procesu, když přicházíme k poznání, že mezi chybujícími lidmi nejsou pohádkoví hrdinové ani pověstně prohnaní padouši, nýbrž lidé, kteří selhali, potřísnili se krví nevinných, ale i ti, kteří přinesli neokázalou oběť a učinili mnohé dobré skutky, jež by neměly být zapomenuty.
Ladislav Smejkal