V dubnu 2010 Josef Doškář vyhlásil na zasedání novoborského zastupitelstva pietní minutu ticha za 54 francouzských zajatců, kteří prý zahynuli na pochodu smrti (novy-bor.cz, zápis jednání 21.04.2010, str. 18).
Na historickém semináři v říjnu 2009 se ale o této události nikdo nezmínil. Až M. Svobodová v článku „Demonstrace před divadlem“ nedávno napsala: „Zároveň zahořelo 54 svící za mrtvé francouzské zajatce poslané ze zajateckého tábora bratří Rachmannů v dubnu 1945 na pochod smrti“ (Novoborský měsíčník 2011/04).
Četli jsme zmínky o pochodu smrti v internetových diskuzích na známé téma, ale jinde se o tom už píše jako o historické události: „Dva z popravených navíc provozovali ve své továrně zajatecký tábor, z něhož byl koncem války z jejich rozhodnutí vypraven pochod smrti: 54 francouzských zajatců kvůli nim už nikdy více nespatřilo své domovy a blízké“ (Nikola Čech na webu Nové antikapitalistické levice).
Protože je to jen další (zatím nedoložené!) obvinění zastřelených Němců z Boru, které má jako argument posloužit v kampani za odstranění pamětní desky, shromáždil jsem všechny dostupné zmínky o francouzských zajatcích, abychom mohli událost věcně posoudit.
1) Příspěvek dr. Vl. Jindry na semináři 2009, Sborník Bor 1945:
„Dovolte mi nyní obrátit pozornost na další fenomén druhé světové války, na zdejší barákové a zajatecké tábory ve městě. Jejich obyvatelé byli zaměstnáváni na válečné výrobě, která se soustředila v Rachmannově závodě... Jako první přicházeli francouzští zajatci z tzv. podivné války... Zpočátku byli pod dozorem, ale když se ukázalo, že jsou schopni pracovat pod vlastním velením, byl i ten zrušen. Francouzi pracovali především na veřejných stavbách, dokončili regulaci Sporky, vydláždili náměstí i další prostranství a byli nasazováni i na zemědělské práce. Jejich ubytovacím zařízením byl údajně domek v Arnultovicích.“
2) Svědectví pamětníka pana J., který v továrně také pracoval:
„V Boru jsem prožil celou válku i osvobození, v roce 1945 mi bylo 24 let. ... Zajatci, kteří během války pracovali u Rachmannů v továrně, měli zajištěné obědy jako ostatní zaměstnanci a zacházelo se s nimi slušně. Bydleli v barácích nad vodárnou v Arnultovicích, kde jsou dnes zahrádky. Vím o tom, že francouzští zajatci mohli chodit bez doprovodu s propustkou na vycházky, například až do Zákup, a bez problémů se sami zase vrátili.“
3) Seznam francouzských zajatců u fy Rachmann, dokument předal J. Doškář k semináři Bor 1945. Uvedeno je 15 jmen, vždy osobní číslo zajatce a tábor (IV C). Chybí datum i účel seznamu:
4) Tzv. dopis o trestání vězňů, dokument předal J. Doškář k semináři Bor 1945. Dopis Alberta Rachmanna starostovi města Haida z 22.12.1941:
V hlavičce uvedený majitel Wilhelm Rachmann na konci války už nežil, stejně jako jeho nejstarší syn. Majetek spoluvlastnili zbývající dva synové, kteří byli 2. června 1945 na náměstí zastřeleni. Překlad uvedený u dokumentu dodatečně korigovala A. Knechtel (tématem zprávy totiž není „trestání“, ale naopak „uvolnění dozoru“):
„Uvolnění dozoru u francouzských válečných zajatců. Na Vaše přání Vám k výše uvedenému nařízení sdělujeme. Všeobecně vykazovali Francouzi slušné chování. Určité těžké práce vykonávají neradi a (proto) je nutné pevné vedení. Ti Francouzi, kteří jsou nasazení ve výrobě nářadí, pracují bez výjimky dobře a pilně.“
5) Bubeníčková, Kubátová: Tábory utrpení a smrti (1969):
„Dva početně malé tábory pro francouzské zajatce byly v Boru u České Lípy. V restauraci Hradčany, Na rozhraní čp. 81, žilo od roku 1942 54 Francouzů. Koncem dubna 1945 je Němci odvezli neznámo kam. Druhý tábor byl zřízen na podzim roku 1942 v budově čp. 124 na Hlavní ulici. Bydlelo tu 35 francouzských zajatců. Také oni byli koncem dubna 1945, až na 8 osob, z města odveleni. Odešli do Mimoně a České Lípy. Zbývajících 8 zajatců zůstalo v táboře a koncem května nebo začátkem června odjeli do Francie.“
6) Zd. Radvanovský: Evakuace koncentračních a zajateckých táborů a pochody smrti přes území sudetské župy, zasvobodu.cz:
„Bezprostředně před postupující Rudou armádou Němci rozpustili také francouzské zajatecké tábory na Kadaňsku a sami uprchli. Z řady jiných táborů byli zajatci vyhnáni na pochod smrti neznámo kam. Např. francouzští zajatci z Boru u České Lípy nebo američtí zajatci z tábora v Horní Kamenici byli vyvedeni směrem na Děčín. Na pochod smrti se vydalo i na 500 ruských zajatců z tábora v Záluží u Mostu, kteří byli většinou pobiti oddíly SS v Chomutově. Velká část válečných zajatců uvězněných v táborech nebo na pochodu byla buď osvobozena spojeneckými armádami nebo se rozutekla... Většina zajatců byla za pomoci Mezinárodního červeného kříže, americké a sovětské armády repatriována. Repatriace probíhaly až do léta 1945, kdy byli zajatci ze sběrných repatriačních středisek nebo prostřednictvím francouzské a britské repatriační mise v Praze posíláni do svých domovů.“
7) T. Hradecký: Poválečné Děčínsko 1945-1948, cituji podle informace mgr. Smejkala:
V Děčíně bylo soustředěno během války přes sedm stovek francouzských zajatců, z nichž v různých dobách zemřelo celkem 12 osob a to většinou na následky pracovních úrazů. Žádný nebyl pohřben v masovém hrobě, což také dokazuje, že nezemřeli najednou. Na straně 72 stojí: „Dne 12. června 1945 bylo z Děčína transportováno větší množství zajatců francouzské národnosti... na náklady Francouzské republiky... speciálním vlakem, který byl přistaven na nádraží v Podmoklech o jedné hodině.“ Zpráva je uložena v okresním archivu v Děčíně. Jména nikdo neevidoval, protože na to nebyl čas ani síly. „Do Děčína se soustředili zajatí Francouzi z celého okresu.“ K nim se pravděpodobně připojili i Francouzi z Boru, protože byli navedeni do Děčína jako do místa, odkud se nejsnáze mohou dostat domů.
Až potud dosažitelné prameny. O souhrnný komentář jsem požádal mgr. Lad. Smejkala, historika Vlastivědného muzea v České Lípě:
„Mezi výroky proti pomníku zastřelených německých civilistů v Novém Boru byl uveden výbušný argument o tom, že bratři Rachmannovi jsou válečnými zločinci, protože mají na svědomí životy 54 francouzských zajatců. Osobně jsem slyšel tento výrok dvakrát, ale nebyl k němu podán žádný důkaz. Pokud by se to skutečně stalo, byla by to masová vražda, která v období druhé světové války na Českolipsku nemá obdoby.
V knize Tábory utrpení a smrti je zmínka o pracovních táborech v Novém Boru. Z poznámky, že koncem dubna 1945 Němci odvezli Francouze neznámo kam, ale nelze bez dalších důkazů odvozovat jejich zavraždění. Kniha vyšla v době, kdy byl problém ověřovat si data na Západě. Po válce se francouzští odbojáři zaměřili na vypátrání hrobů svých mrtvých a ostatky odvezli do vlasti. (Největší vražda Francouzů je například prokázána u obce Hradištko v souvislosti s ukrýváním tajných dokumentů ve stráních u Štěchovic.)
Zajatci pracující u bratří Rachmannů byli v pracovním poměru u firmy, která nebyla utajována, a měli jistou volnost pohybu po městě. Jejich ubytování nelze srovnávat s koncentračním táborem. Ke konci války se výroba hroutila a zajatecké tábory byly postupně rozpouštěny. Po Českolipsku se pohybovaly stovky zajatců a nuceně nasazených dělníků mnoha národností, kteří se vydávali vstříc osvobozeneckým armádám, aby se s jejich pomocí dostali domů. Je možné, že někdo z nich zahynul, ale z dosavadních výzkumů válečných hrobů nelze v našem teritoriu prokázat ani jediného Francouze. Nebyl vůbec žádný důvod, aby byli z Boru někam odvezeni a pobiti. Je také celkem vyloučeno, že by byli seřazeni a hnáni o hladu někam do neznáma. K tomu by byli potřební strážci a těch se u Rachmannů určitě nedostávalo. Strážní službu totiž vykonávali většinou starší lidé z Boru.
Případ nelze zatím uzavřít, ale žádné stopy po hromadné vraždě nalezeny nebyly, nevím o nich. Naopak, naše muzeum před dvěma lety navštívili dva potomci francouzského zajatce a vyptávali se na různé věci z Nového Boru. Tvrdili, že zde byly rodiny, které Francouzům pomáhaly a konkrétně se zmiňovali o jednom zahradníkovi, který jim dodával zeleninu. Bohužel neznali jeho jméno. Podle mého názoru si šiřitelé zprávy o pochodu smrti a údajné vraždě 54 Francouzů pohrávají se skutečným falšováním historie, proti kterému sami opakovaně vystupují.“To je tedy závěr odborníka.
V červnu 2009 se také u novoborského pana faráře zastavil asi 35-letý Francouz Yves Rochette s tím, že jeho děda Claude Lhermet pobýval v letech 1941-45 jako zajatec č. 37 v táboře Stalag IV C v Boru u Č. Lípy. Pracoval zde jako zahradník a po válce doma vyprávěl, že často chodil do zdejšího kostela. Proto se tam pan Rochette chtěl zajít podívat. Možná se podaří získat další svědectví o zajatcích, kteří se po válce vrátili domů.
Jan Tichý, Nový Bor