O opravdovém beatu

5.7.2010 17:47 | Tomáš Cidlina

Komentářů: 3

• Názor

| | Více

Nejzávažnější akcí minulého týdne na Českolipsku byl bezesporu festival Real Beat v Žízníkově, kam se sjeli čeští Afričané a Afričanky z širokého okolí, ale zrovna tak sem zavítali i lidé z Polska, Německa, Nizozemska a z davu byla slyšet i francouzština a další jazyky.

Tři dny naplněné vrchovatě reggae muzikou a vším co k tomu patří, byly nadmíru výživné nejen pro fanoušky reggae, ale také pro rezidenty z blízkého okolí, z nichž ne všichni vyjadřovali v souvislosti s konáním festivalu nadšení. To je ale ostatně folklór, který podobné akce provází. Folkrólem se staly už i šťáry celní správy na cestě k festivalu a i to, že spíše než o programu se v médiích mluví o tom, kolik bylo zabaveno gramů marihuany, hašiše, kolik se našlo v autech směřujících k muzice tabletek extáze.

Lidé projíždějící v upjatých cyklistických dresech okolo dějiště festivalu okřikují své děti, aby jeli rychle dál a na na trávě posedávající „feťáky“ se radši ani nepodívali. Reggae v Žízníkově má tu smůlu, že se i přes boom, který tato hudba v Čechách v posledních deseti letech zaznamenala, jedná o hudbu poměrně nezávislou a stojící tak trochu na okraji. Kdyby v Žízníkově hráli Kabáti nebo Petr Kolář, asi by to vadilo méně lidem, i když bych asi patřil mezi ně.

Proč je ale vlastně dobře, že se několik kilometrů za Českou Lípu každoročně sjíždí tisíce dredatých i nedredatých k volné hudbě a lehkým drogám náchylných lidí? Protože se tu prostě něco děje. Navíc se nejedná o ilegální akci, na které se u nás stalo praxí posílat těžkooděnce. V areálu festivalu se odehrává cosi, co by šlo nazvat plotem vymezená svoboda. Je pravdou, že v areálu si lidé dělají, co chtějí, ale v podstatě se k sobě chovají slušně. A navíc se v rámci možností chovají šetrně i k životnímu prostředí. Na akce se totiž úzkostlivě třídil odpad a vznikla zde i velice podařená instituce výkupu použitých obalů od nápojů a jídel.

Lidé, kteří sem přijdou, jsou ochotni slevit ze svého osobního komfortu, nevadí jim sdílet toaletu s dalšími desítkami lidí, nevadí jim pokorně čekat na pitnou vodu, nevadí jim válet se v prachu a potu tak, jako to dělají desítky ostatních, kteří se tísní ve stínu stromů, kterých v areálu mnoho není.

Důležitým pozitivním aspektem Žízníkova je také fakt, že za tři dny, kdy jsem se zde pohyboval, jsem se nesetkal s projevy násilí, nesnášenlivosti, netolerance či s agresivitou. Lidé se zde obrnili tolerancí, sdíleli spolu více, než by byli ochotni sdílet v každodenním životě. Kéž by jim tento stav mysli vydržel co nejdéle i po skončení letošního ročníku a kéž bychom i my v sobě dokázali nalézt správné rozpoložení, jaké zde vládlo a to si i udržet. Tolik k mýtu o pozitivním náboji reggae hudby a toleranci, kterou tato hudba dovede nakažlivě šířit.

Každý mýtus však má i odvrácenou stránku. Tou je alespoň pro mě komerce, která tuto onehdá nezávislou kulturu zasahuje. A nejde jen o cenu vstupenky, která v porovnání s lístky na jiné podobně organizované akce není až tak velká. Spíše mám na mysli to, že pivo zde stojí třicet pět korun a zdaleka ne všichni, kteří sem přijedou, si uvědomují lidskoprávní rozměr a sociální poselství, které v sobě reggae obsahuje. Reggae neznamená jenom hulení jointů, jejichž hlavní přísadu není problém sehnat za dvě sta gram.

Už proto jsem třetího dne opustil Žízníkov krátce před vyvrcholením celého festivalu. Vydal jsem se k branžežskému rybníku v Českém ráji, kde se konal ve stejném termínů malý festiválek, na kterém se hrálo reggae, ska, gramce i punk a nalezl jsem zde o něco více autenticity, méně anonymity a lepší a levnější pivo.