Nesmírně šťastný se Karel May vrací koncem března 1912 do své vily Shatterhand na drážďanském předměstí Radebeul. Opět to dokázal, po kolikáté už. Ten poslední boj byl asi nejhorší, ale je vítězem. Posledních deset let bojoval. A byl to boj nelítostný, boj o život a vlastní čest. Bojoval s lidskou malostí, závistí, se stíny minulosti, ale i sám se sebou. Deset let byl zesměšňován, obviňován, špiněn.
---
Rozhovor s Janem Policerem si můžete přečíst zde a zde.
---
Celá léta se bránil. Útoky ze všech stran. Po letech obdivu byl zase tlačen zpět, vše dobré bylo zapomenuto a každý chybný krok byl zveličen a rozmazán. Byl osočován v tisku, vycházely proti němu očerňující spisy. A on se brání. Odepisuje, argumentuje, dokazuje a vysvětluje. Ale krev už byla ochutnána a predátoři svou oběť nepustí. A tak se May brání. Ochranu a spravedlnost hledá u soudu, ale spravedlnost dlouho váhá. Odvolání se vlečou několik let. Každý soudní den je opět novou vodou na mlýn všem nactiutrhačům, kteří ve své malosti neodpouští úspěch, píli a nadání.
A pak první vítězství. Nejprve mu konečně dávají soudy za pravdu a je očištěn.
A nyní – takový úspěch. Tolik očí hledících přímo na něho, uší, které více než dvě hodiny dychtivě naslouchaly jeho hlasu.
Ano, když přišla žádost, aby 22. března 1912 přednesl ve Vídni své myšlenky před stovkami posluchačů, neváhá. Co na tom, že má za sebou těžký zápal plic a je vyčerpán k smrti bojem, který byl tak jiný, než jakým prošel tolikrát jako hrdina Old Shatterhand ve své fantazii. I přes varování lékařů odjíždí do Vídně, kde jej očekávají tři tisíce posluchačů. Je to zcela jiná přednáška, než jaké dělával před lety. Nehovoří o svých dobrodružstvích, o hrdinství na prérii nebo v poušti či o přesných výstřelech a své drtící ruce. Předkládá vizi jednotného lidstva: „Vzhůru do říše ušlechtilých lidí“. Jeho myšlenky „Proměny Evropy a světa v říši ušlechtilých lidí“ téměř předznamenávají principy dnešní OSN. Celou přednášku sleduje a následně chválí nositelka Nobelovy Ceny Berta von Suttner. Obrovský a nekončící potlesk. Každý v sále by se chtěl dostat do blízkosti slavného spisovatele. Ačkoli May již mnoho let vysvětluje, že svá dobrodružství myslel jako obraz a prožil je ve své fantazii, je touhou každého z posluchačů podat ruku Old Shatterhandovi.
Následuje návrat domů a velké plány. Cítí opět vracející se sílu a chuť psát, vždyť za posledních deset let jeho psací tempo značně polevilo. „Budu žít ještě dvacet let“, předpovídá a plánuje velké dílo. To, co dosud napsal, měla být jen příprava. Teď stvoří to, k čemu celý život směřoval. Budoucnost se zdá růžová. Ale hlásí se únava z cesty a nedávno překonané nemoci.
V tomto nadšení se 30. března 1912 ráno náhle posadil na posteli a se slovy: „Vítězství, úplné vítězství. Růžové, vše je růžové“vydechl naposledy.
Karel May prožil neobyčejný život a jeho osudy jsou tak spletité a plné zvratů, že od jiného scénáristy než jakým je sám osud, by vypadaly přehnaně a nemožně.
Jeho dílo, které čítá 70 000 tištěných stran, což je asi 1 500 000 řádků rukopisu, bylo vydáno už ve 200 000 000 výtiscích na celém světě a všech jazycích.
Karel May - to je především Old Shatterhand a Vinnetou. Ale nejen oni. Jeho záběr byl obrovský. Napsal 18 cestopisných románů, 60 cestopisných vyprávění, 8 románů pro mládež, 9 kolportážních románů, 25 vesnických příběhů a humoresek…
May se cítil, byl a je mnohými i nazýván básníkem. Skutečně napsal i množství básní. Také je u nás téměř neznámá jeho tvorba hudební. V posledních letech byly vydány tři CD s jeho skladbami. Mezi nejznámější patří báseň „Vánoce“ a skladba „Ave Maria“. Nesmíme zapomenout ani na divadelní hru „Babel und Bibel“. Specifickou knihou jsou jeho „Zeměpisná kázaní“, kde už v roce 1876 píše o obdivu k světu jako dílu Božímu. Zabývá se také úvahou nad rozumovým potenciálem člověka, který mu byl Bohem dán. Obdivuje lidský um a dovednost při stavbě měst, ve vynálezech jako byl parní stroj, ale je smutný z toho, jak člověk svého rozumu zneužívá k tomu, jak lépe a rychleji zabít svého bližního.
Stále vzhůru…
May se narodil 25. února 1842 v saském, rudohorském městečku Ernstthal a byl pokřtěn v protestantském kostele Nejsvětější Trojice. Mayova početná rodina patřila ke velké skupině tkalců. Karel byl prvním chlapcem v devítičlenné rodině. Jako všichni tkalci, trpěli obrovskou chudobou. (Mayovi měli celkem 14 dětí a Karel byl páté dítě – dospělého věku se dožilo dětí pět, staršího věku jen Karel a dvě sestry.) Nemoci a hlad byly u Mayových častým hostem.
Krátce po svém narození Karel oslepl. Příčinami této nemoci byly asi jednak velká chudoba a pak špatná diagnóza lékaře. Největší oporou se v této zkoušce stala Karlovi babička. Tato žena nadaná velkým vypravěčským uměním byla jeho prvním zprostředkovatelem s okolním světem. A nejen s ním. Příběhy a pohádky, které vyprávěla, rozvíjely jeho budoucí vypravěčský talent. V pěti letech se dostalo Karlovi odborné péče a zrak se mu vrátil.
Místo toho, aby Karel dohonil v hrách a radostech, co zameškal, musel se pilně zapojit do výdělečných prací rodiny. Otec ho nechal předčasně zapsat do školy. Protože byl velmi nadaný, předhonil časem i své starší spolužáky. Nakonec chodil on, devítiletý, společně s dětmi o tři, čtyři roky staršími. Neměl žádné kamarády.
Sám May píše: „To, co nazýváme mládím, jsem nikdy neměl. Nemám jediného přítele ze školy.“
Po příchodu ze školy musel dál studovat. Otec nechtěl, aby ztrácel čas hrami či toulkami po okolí. Nosil mu desítky knih, které musel číst a pamatovat si dlouhé pasáže. Často je musel také opisovat. Začal se učit anglicky a francouzsky.
Vánoce plné smutku
Roku 1856 Karel nastoupil do učitelského semináře. Na vánoce roku 1857 se stala událost, která již tak rozjitřenou duši chlapce vrhla do dalšího utrpení.
May popisuje věc takto: „Určený žák musel denně čistit svícny, oškrábat zbytky loje. Na začátku vánočního týdne jsem převzal funkci já. Zbytky vosku se buď vyhazovaly, nebo se používaly jako krém na boty. Den před Štědrým dnem přijela sestra a plakala, že doma nebude na Vánoce ani jedna svíčka…“
Karel tedy dal zbytky loje sestře s tím, že z nich budou alespoň tři svíčky. Bohužel byl viděn a udán. Následovalo nesmyslně přísné vyšetřování a ještě přísnější trest. May byl vyloučen pro svůj ďábelský charakter.Naštěstí ministerstvo školství dovolilo Mayovi dostudovat v Plauen, kde 9.9.1861 skládá učitelskou zkoušku.
A tady poprvé přichází pocit vítězství. Dokázal to. On chudý tkalcovský synek se stal váženým učitelem. Nastupuje do tovární školy. Je šťastný a spokojený – uspěl. Celé rodné město to ví.
Další smutné Vánoce
Byl ubytován společně s druhým učitelem. Protože sám neměl, půjčoval mu spolubydlící své druhé hodinky. Před vánočními svátky 1861je ale zapomněl vrátit a odjel s nimi domů. Spolubydlící věc udal a May byl zatčen. V nastalém zmatku a strachu zapíral. Hodinky byly u něho nalezeny a May byl uvězněn. Za tuto „krádež“ byl odsouzen na šest týdnů vězení a doživotnímu zákazu vykonávat povolání učitele. Rána, kterou tento rozsudek uštědřil celé rodině, ale především samotnému Mayovi byla obrovská. Celá jeho snaha, vidina budoucího života se rázem rozplynula. Navíc na malém městě se stal pro každého zlodějem.
Na cestě zločinu
I když se snaží žít dál, dává hodiny klavíru, hraje v místní kapele je sžírán nespravedlností a křivdou. Až dochází k závěru. Udělali jste ze mne zločince, budu jím.
May se chce stát slavným a obávaným zbojníkem a mstitelem. Ale jeho zločiny jsou spíš k smíchu. Nepoužíval zbraně, jen chytrost a lstivost. Vydával se za lékaře a nezaplatil za ušitý kožich, vystupoval jako policejní zaměstnanec zabavující obchodníkům „falešné“ peníze. Jindy ukradl čtyři kulečníkové koule a podobně.
Roku 1865 je za tyto těžké zločiny odsouzen na čtyři roky žaláře. A zde vzniká vprvních měsících roku 1868 seznam: Repertorium C. Maye - dodnes dochovaný plán se 137 položkami a skicami budoucích literárních prací.
Po třech letech je za dobré chování propuštěn. Chce začít znovu. Doma se však dozvídá, že jeho milovaná babička zemřela. Pomstím se, zní v jeho mysli. Začínají další podvody a krádeže. Dne 4. ledna 1870 je znovu zatčen a odsouzen na další čtyři roky káznice.
Zde nachází konečně spřízněnou duši, která mu pomůže z propasti. Vězeňský katecheta, poznává jeho zmučenou duši a pomalu ho vrací na správnou cestu. Dovolí jemu- protestantovi hrát na katolických bohoslužbách. Na jeho popud začíná psát drobné povídky a k velké radosti jsou některé publikovány v časopisech. May navštěvuje vězeňskou knihovnu, čte a píše si tisíce výpisků.
Roku 1875 získává May práci jako redaktor v Münchmayerově nakladatelství. Stává se úspěšným tvůrcem časopisů.
V tuto dobu se před jeho jménem záhadně objevuje titul- Dr. May to později vysvětlil jako nedorozumění v oslovení, které postupně přijal za své.
Ale konečně dělá to, po čem toužil. Píše a píše. Povídky z Krušnohoří, historické a cestopisné povídky.
V roce 1880 se May oženil s rodačkou z Ernstthalu, Emmou Pollmerovou. May věřil, že právě Emma se stane jeho pomocníkem při tvorbě jeho velkého díla a poslání, ve které věřil. Bohužel Emma byla povrchní a jeho práce ji nezajímala. May byl zase sám. Možná i proto píše stále více.
Dr. May – úspěšný spisovatel
Jméno Dr. Karel May se stává stále více známým. Vydává u lepších nakladatelů a velké firmy mají zájem o spolupráci s ním. Na přímluvu své ženy pomůže před krachem stojícímu nakladateli Münchmayerovi a napíše pro něj během pěti let pět románů o celkovém rozsahu 24 382 stran. Tento skutek bude mít pro něho později tragické následky.
Úspěch a sláva…
Na počátku devadesátých let devatenáctého století je May na vrcholu. Milují ho čtenáři, kritici, ale i vyšší kruhy. Jeho knihy vycházejí v tisícových vydáních. Stále píše další romány. Doslova na objednávku. Píše dnem i nocí, poptávka je obrovská. Vyráží na mnohá turné po Německu, Rakousko-Uhersku, je přijímán v nejlepší společnosti. Vrcholem je opakované přijetí na císařském dvoře ve Vídni. Přednáší, bohatne, kupuje vilu v luxusní čtvrti Radebeul. Stává se doslova hvězdou. Jeho vila stojí v sousedství chrámu a domů drážďanské honorace. Jsou zde sekční šéfové, lékaři, lékárníci, státní úředníci, zaměstnanci soudů…on je ale ze všech nej – nejbohatší, nejstatečnější, nejsilnější, nejznámější, nejobletovanější…
Je tím opojen. Opět to dokázal. Už podruhé se vlastní pílí dostal z bahna na vrchol.
Rodí se legenda
May první díla píše pod pseudonymy - má strach z minulosti. Postupně už pod svým jménem. Nakonec ho jeho „Ich forma“ přivádí až k….„Jsem Old Shatterhand, Kara ben Nemsi a vše, o čem píši, jsem v podstatě prožil.Nepíši romány, ale píši o svém životě.“
Aby podtrhl svoje tvrzení, nechává si May vyrobit u německého puškaře svou Henryovku, medvědobijku a Vinnetouovu stříbrnou pušku. Následně se v „kostýmech“ z cest a ve stovce pozicí nechává vyfotit. Tyto fotografie se stávají cenným sběratelským artiklem pro čtenáře a fanoušky a jeho geniálním reklamním tahem. Takové první sběratelské kartičky.
„Henryovka má dostřel 1 500 metrů. Patrony jsou umístěny v excentrickém otáčivém zásobníku. Je to nejlepší puška na světě, celkem bylo zhotoveno pouze 12 kusů, 11 z nich se někde ztratilo. Mohl jsem vystřelit třeba 100 ran za sebou a hlaveň nebyla přehřátá, v opasku jsem u sebe nosíval 1728 patron - a to už vystačilo na pár měsíců v divočině.“
Propojuje stále hlouběji své dílo a svůj život. V jednom z nejlepších příběhů – „Satan a Jidáš“ přijíždí dokonce Vinnetou do drážďanské vily a potom odjíždí do Afriky hledat uprchlého vraha. (… „Vinnetou v dokonalém obleku a v cylindru stál ve dveřích mé pracovny, díval se na mne zářícíma očima a řekl: Šárlí…“) A čtenáři šílí - Vinnetou byl v Německu.
„Hovořím a píši 1200 jazyky a dialekty. Příští týden odjíždím ke hrobu Vinnetoua a budu velet 35 000 Apačů, kteří mne poslouchají na slovo.“ Kritici jsou odmrštěni – „Nerozumíte tomu, máte špatný přízvuk“, ukazuje své jizvy… Úspěch je tak opojný a strach z minulosti a bídy prošlých let všudypřítomný. Je třeba ho zahnat.
May jde ještě dál – píše další příběhy, které propojují jeho osobní život s životem knižních postav. Píše příběhy z doby svého studia a propojuje až do reálného času svých dnů. Jeho obliba překonává vše, co bylo tehdy v Německu známo – několikrát je povolána policie na zvládnutí velkého davu obdivovatelů před jeho vilou. May píše celé dny a noci, odpovídá na dopisy, pořádá velké slavnosti, maškarní, „párty“… Noviny chválí jeho dílo i jeho samotného. To on dokazuje statečnost, moudrost syna Německa, podrobně referují o jeho připravovaných cestách. Na konci knižních vydání informují nakladatelé o další velké cestě pana Maye a přípravách nové knihy. May se stává mecenášem a zakládá fond pro nadané studenty a každoročně z něj podporuje mnoho chudých dětí.
Cesty
Karel May prokazatelně cestoval poměrně často po Evropě. Doložené cesty do Ameriky a Orientu jsou však z doby, kdy měl stěžejní dílo již napsané.
26. 3. 1899 odjíždí na několikaměsíční velkou cestu po Orientu. Během cesty se dozvídá o nevraživosti, která se snáší na jeho osobu v Německu.
Zažívá velké zklamání z reality Východu. Poznává, že nemůže opustit turistické cesty, že realita je tolik jiná proti jeho knihám. Následuje jeho nervové zhroucení.
V Německu mezitím vypuká kampaň proti jeho osobě i dílu. Na světlo je vytažena jeho kriminální minulost, je mu připisováno autorství nemravných knih a mnoho dalších věcí, které se týkají nejen jeho díla, ale i jeho osoby a rodiny.
Od roku 1902 až do své smrti prošel Karel May mnoho soudních sporů. May věřil v soudní spravedlnost, proto každou pomluvu a osočení řešil soudně. Dnešní mediální hvězdy vědí, že tím jen nahrávají všem nactiutrhačům a lhářům. V těchto letech skončí rozvodem manželství s Emmou, která se přidává na stranu jeho nepřátel. Vše samozřejmě za velké pozornosti novin.
Opuštěný a do bahna minulosti tlačený May nachází oporu v osobě vdovy po svém příteli, kterou si následně bere za ženu.
May vede soudní spory na několika frontách:
Jak bylo již řečeno, May napsal během pěti let pro nakladatele Münchmayera pět románů o téměř 25000 listech. Nebylo v lidských silách kontrolovat, zda nedošlo k úpravě celých pasáží v těchto knihách. Mayovy rukopisy zmizely. May autorství všech oplzlostí, které mu byly předhazovány, vždy odmítal. Soud mu dal za pravdu.
Rudolf Lebius požádal Maye o půjčku. Ten odmítl a Lebius, který sám zpronevěřil stranické peníze tehdejší sociální demokracie, vytáhl na tažení proti němu. To on zveřejnil Mayovu minulost, to on zbořil mýtus o jeho cestách po světě, osočoval jeho rodinu, nechal napsal hanopis „Pravda o Karlu Mayovi“, na kterém nejprve vydělal a za který se musel nakonec omluvit a zaplatit, i když svou výší poněkud směšnou pokutu.
Ještě na jednu velkou cestu se May vydá. Roku 1910 odjíždí již s druhou ženou Klárou do USA. Navštíví Niagarské vodopády a několik indiánských rezervací.
May vysvětlující
„Každému rozumnému člověku musí být jasné, že jsem vše nemohl prožít fyzicky. Trvám ale na tom, že vše jsem prožil svým duchem. Mé dílo jsou obrazy pro ty, kteří chtějí chápat. Mé dosavadní dílo je jen začátkem.“
Čas mu ovšem už nedovolil tuto vizi realizovat.
Proč ještě dnes Karel May?
Dnešek přináší stále nové hrdiny. Především ti filmoví vstupují razantně do dětského světa. Otázkou je, jaká bude jejich životnost. Osloví dnešní děti a mládež na mnoho let? Nebo bude jejich životnost omezená několika měsíci a budou opět vytlačeni hrdiny novými? Vinnetoua, Old Shatterhanda a celé dílo Mayovo prověřil nejpřísnější soudce – čas. Více než sto let prokazují další a další vydání Mayových knih svou životnost.
May stvořil úžasný svět, který v době svého vzniku i dnes přináší jednoznačnost zlo x dobro. Jeho hrdinové jsou snad černobílí, ale tak to v dětském světě má být. Mayovi hrdinové se nemstí, ale odpouštějí, nevěří v náhodu, ale v Boží plány, nezabíjejí své nepřátele, když nemusí, vždy se snaží o mírové řešení a věří v bratrství mezi lidmi všech ras.
Vlastní pílí, snahou a fantazií se May dostal z okraje společnosti až na vrchol. Dokázal znovu a znovu odolávat nepřízni osudu. Nebyl neomylný a dopustil se mnoha chyb. A když se z nich poučil, dopustil se jiných. Ale vždy šel dál, bojoval a snažil se o nápravu. A především se snažil o dobré dílo. A to se mu skutečně podařilo. Ve světle toho, jaké celebrity uctívá dnešní svět a čím se mnohé z nich staly populárními, jsou Mayovy životní omyly, poklesky pouze úsměvnou záležitostí. Navíc světem dobrodružství, dobra a odpuštění, který vytvořil, je všechny odčinil.
Karel May se po celý svůj život hlásil ke křesťanství. „Denně jsem se modlil - ve všech životních situacích, a modlím se dodnes. Co jsem živ, nestalo se mi ani na okamžik, že bych zapochyboval o Bohu, o jeho všemohoucnosti, jeho moudrosti, lásce a spravedlnosti. V této skálopevné víře jsem dodnes neotřesitelný.“
I jeho knihami prostupuje nit křesťanství. Old Shatterhand neodpouští svým nepřátelům ve jménu nějaké obecné humanity, ale proto, že je křesťan. May je už za svého života proto nazýván laickým misionářem. I Vinnetou umírá s vyznáním křesťanství na rtech. „Šárlí, věřím ve Spasitele. Vinnetou je křesťan! Žij blaze!“ Že jste to v tom vašem Vinnetouovi, kterého jste četli, nenašli? Samozřejmě, křesťanství bylo v době socialistické výchovy z mayových knih pečlivě vypreparováno.
„I kdyby tě všichni opustili, Bůh nikdy!“, říkávala Mayovi babička.
Křesťanství, víra v Boha nezbavuje člověka chyb. Člověk věřící neznamená bez chyb, omylů a prohřešků. Věřící není imunní před pokušeními, která mají ostatní lidé. Naopak trápí a pokouší ho stejné věci. Tím jsou ateisté zaskočeni. V čem je pak rozdíl? Rozdíl je v tom, že křesťanovi to nesmí být jedno, neměl by rezignovat, ale poznáním svých chyb a skrze křesťanský systém hodnot se celý život musí snažit o nápravu.
Mezi argumenty proti Mayovi se kromě jeho trestní minulosti a lhaní o cestách i své identitě prérijního lovce objevuje fakt, že jeho dílo měl rád i Hitler, malá nebo žádná uměleckost jeho díla. Okolnosti Mayových zločinů byly popsány výše. Fakt, že May dokázal napsat tak rozsáhlé dílo jen za pomoci slovníků, map a geografických knih je spíše hodno obdivu než odsouzení. Skutečnost, že Hitler měl jeho některá díla rád a jiná chtěl nechat přepracovat v duchu pravého němectví je fakt, s kterým May více než dvacet let po své smrti opravdu nemohl nic dělat. Na druhé straně jsou zde velké osobnosti, které se k Mayovi a jeho dílu hrdě hlásí: Albert Einstein, Albert Schweizer, Thomas Mann, Berta von Suttner, Egon Erwin Kisch, Ernst Bloch, Konrád Adenauer, Franz Werfel, Piere Brice…
A uměleckost díla? Co je to za hodnotu? Kdo ji stanovuje? Co je například dnes zváno uměním, bylo by uměním třeba před sto lety a bude po dalších letech? Neposouvá se a nemění pohled na to, co je a co není umění? Mayovo jméno nenajdeme v katalozích „opravdových“ spisovatelů. Pro mne je však rozhodující duch jeho knih, místa kam mne jeho hrdinové zavedou a dobrodružství, která s nimi prožiji. Jak správně již mnozí řekli a napsali, totiž, že k četbě Maye musí člověk zůstat uvnitř navždy mladý. Zcela se ztotožňuji s názorem jednoho z mnoha Mayových znalců:
„Kdo popírá existenci Stvořitele a vlastní duše, tomu Mayovy práce do rukou nedáme. Neboť by jim nikdy na chuť nepřišel!“
„Kdo má jen rozum, ale nemá srdce, kdo se bláhovolně usmívá pohádkám, tomu May bude jen skořápkou bez obsahu. Komu je věčnost nulou, bude se Mayovi smáti.“
Rok 2012 je rokem Karla Maye. Německo, Švýcarsko, Rakousko, Chorvatsko, Itálie i Nizozemí (Berlín, Drážďany, Hohpenstein-Ernsthal, Radebeul, Vídeň, Starigrad-Paklenica…), ale i Velké Meziříčí, Olomouc a Praha (v září začne v Náprstkově muzeu velká výstava Karla Maye). Všechna tato místa, a je jich víc než devadesát, spojuje letos mimořádné výročí velkého saského spisovatele Karla Maye. Spisovatelův fanda může slavit v celém jeho průběhu. Dne 25. února si mayovská obec připomněla již sto sedmdesát let od chvíle, kdy malý Kája, tehdy jistě nevědomky, poprvé vykřikl novorozenecké, indiánské uáááá a 30. března vzpomínáme sta let od chvíle, kdy navždy umlkl hlas velkého vypravěče.
Letos tu máme i oslavy filmové. Už 6. srpna lze začít slavit zahájení natáčení první filmové mayovky Poklad na Stříbrném jezeře a 12. prosince můžeme oslavu uzavřít s její premiérou před padesáti lety. A tak snad někdy příště u filmových Mayovek...