Ivo Kahánek provedl diváky Visegrádskou nocí

Verze pro tisk |

Čtenářům jsme dosud dlužni report ze středečního koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica, na kterém se představil v Jiráskově divadle klavírní virtuóz Ivo Kahánek.

Jiráskovo divadlo bylo zaplněno poměrně dobře. Festival se do budovy českolipského divadla vrátil opět po roce a ve srovnání s loňskem, kdy se zde konalo spektakulární představení tanečního souboru DOT 504, na klavírní večer věnovaný autorům ze zemí Visegrádské čtyřky dorazilo ještě více diváků, což pro mě bylo příjemným překvapením. Už proto, že Jiráskovo divadlo nepatří mezi nejatraktivnější prostory, které festival navštěvuje.

Mám pocit, že klavírní recitál není opravdu pro každého. Jedná se o trochu jiný druh zážitku, než když zajde člověk na nějakou známou symfonii do Rudolfina. Je to daleko intimnější záležitost a vyžaduje krom posluchačsky náročného ucha i daleko větší dávku divácké disciplíny.

Tou zřejmě neoplývala jistá osoba, která s prvními tóny otevřela pytlík s bonbóny a začala je vesele distribuovat po své řadě. A tak bylo po strašlivě dlouhou dobu slyšet kromě úvodních tónů Janáčka šustění celofánu. Iva Kahánka to naštěstí neodradilo, i když bych se nedivil, kdyby zavřel noty, hluboce se uklonil a odešel z pódia. A tak večer mohl pokračovat dál. Klavíristovo charisma si diváky samo umravnilo, alespoň jejich velkou část.

Jak bylo zaznamenáno výše, koncertní program byl věnován hudebním skladatelům pocházejícím ze zemí Visegrádské čtyřky. Jeho první část obstarala díla českých skladatelů Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Tato dvojice jakoby se dala shrnout slovy Janáček temperamentnější, Martinů šílenější. To by ale bylo příliš zjednodušující. Z Janáčkovy klavírní tvorby Ivo Kahánek zahrál několik skladeb první řady cyklu klavírních miniatur Po zarostlém chodníčku. V tomto cyklu se zrcadlí Janáčkova láska k lidovým písním, kterým Janáček nijak neubral na temperamentu a naopak je mnohdy učinil výpravnějšími. Z lehkých lyrických pasáží ty závažné a dramatické doslova eruptují. Jeho hudba říká více nežli slova umí.

Tvorba Bohuslava Martinů byla zastoupena cyklem Tří českých tanců, které skladatel složil v Paříži v polovině dvacátých let, kdy zde vrcholil kvas nových uměleckých směrů, přístupů k umění, modern a avantgard. Předlohou ke klavírním kusům cyklu Obkročáku, Dupáku a Polky však zajisté nebyla Paříž, jak konec konců už z názvu vyplývá, nýbrž východočeská domovina poličského rodáka.

Po přestávce bylo třeba pokračovat ve Visegrádském programu, a proto byla uvedena díla skladatelů Ference Liszta a Fryderyka Chopina. Hudba maďarského a polského skladatele přenesla publikum v sále od Janáčka a Martinů o století zpět, kdy dávala světu sbohem umělecká cesta racionálního pozdního klasicismu, aby udělala místo emocím romantismu. Maďarský i polský národ bojoval za své sebeurčení a místo ve střední Evropě. Romantismus byl uměleckým směrem, který v sobě obsahoval i burcující sdělení směřovaná malým národům.

Ten maďarský to měl přeci jenom jednodušší než polský národ, který o svůj stát přišel rozhodnutím velmocí na konci osmnáctého století. Jakoby se tato situace promítala i do rozdílu mezi pojetím skladeb současníků Liszta a Chopina. Chopinovo duševní rozpoložení bylo navíc silně ovlivněné jeho životem v exilu a steskem po rodném Polsku. Už proto je  Chopinův melancholický klavírní svět o mnohé zadumanější a neklidnější oproti Lisztově lyričnosti a dramatičnosti.

Mladý klavírista Ivo Kahánek zahrál své party jistě a přesvědčivě a zprvu nevychované publikum nakonec odměnil dvěma přídavky. Na další fotografie z večera od Lukáše Pelecha a na video z koncertu se můžete podívat na stránkách www.lipamusica.cz.

Nahoru