10. výročí od povodní

G. Oppitz: Řízení letadla je snazší než hra na kladívkový klavír

Verze pro tisk |

Jednou z nejvýraznějších osobností letošního ročníku Lípy Musicy je ikona německé klavírní školy, tuzemskému publiku dobře známý klavírista Gerhard Oppitz. Ten se na festivalu představí sólově na schuberto-brahmsovském recitálu v Teplicích (23. října) a také za doprovodu PKF – Prague Philharmonia řízené Tomášem Braunerem v Císařském koncertu Ludwiga van Beethovena na slavnostním závěrečném koncertu v Novém Boru (25. října). Závěrečný koncert je již vyprodán, ale možnost poznat v plné kráse Oppitzovo umění v sólovém programu v Teplicích je tu stále... A při této příležitosti jsme si s profesorem Oppitzem povídali o české hudbě, umění interpretace, mladé generaci i létání…

Jste častým hostem českých hudebních festivalu, objevujete se v koncertních řadách předních tuzemských orchestrů. Vracíte se do České republiky rád? Jaký je Váš vztah k Čechám a českému publiku?

Moje rodiště je vzdálené pouhých pět kilometrů od hranice mezi Českem a Bavorskem, a tak jsem svých prvních deset let života strávil v bezprostřední blízkosti se sousední zemí. V té době byly bohužel přeshraniční styky minimální, byla to doba „železných opon“. Čechy pro mě tedy v době mého dětství zůstaly dalekosáhle neznámým a tajemným fenoménem. Když při tom pomyslím, jak tyto temné roky zatěžovaly vztahy mezi Čechy a Němci, jsem velmi šťastný a rád, že od svých 35 let mohu být znovu zván na koncerty do Čech. Považuji to za výsadu a současně mě to i velice těší, protože od počátku pociťuji, jak hluboko je hudba zakořeněná v srdcích Čechů. Vždy mám dojem, že moji posluchači nosí zanícení pro umění v sobě a mám radost, jak jsou vždy ochotni moje vystoupení velmi pozorně sledovat.

A jaký vztah máte k české hudbě?

Dlouho před tím, než jsem se do Čech mohl poprvé vypravit, byla hudba proslulých českých skladatelů skvělým kulturním vyslancem sousední země. Už od dětství jsem si zamiloval kouzlo hudební jazyka Dvořáka, Smetany i Janáčka. Prvním dílem českých mistrů, které jsem možná už v sedmi letech hrál, pokud si dobře pamatuji, byla slavná Dvořákova Humoreska. O trochu později jsem poznal díla Vítězslava Nováka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů – nejen díla klavírní, ale i symfonický repertoár a komorní hudbu. Velmi dobře si pamatuji na období mezi mým 17. a 20. rokem věku, kdy jsem s nadšením hrával zvláště Tři české tance od Bohuslava Martinů (Obkročák – Dupák – Polka) a Novákovy Variace na téma Roberta Schumanna.

V souvislosti s oslavami výročního roku české hudby se nabízí otázka, jak vnímáte postavení české klavírní literatury ve světovém kontextu?

V kontextu velkého klavírního repertoáru, spojeného se jmény jako Mozart, Beethoven, Schubert, Schumann, Brahms, Chopin, Liszt, Debussy, Ravel a další, je dle mého názoru klavírní repertoár českých autorů segmentem, který dokáže interpretům i posluchačům přinést velkou radost, který je v mnohých způsobech podnětný a působí lehce exoticky a který bohužel stále nenachází dostatečnou pozornost a respekt. Je hezké, s jakou inteligencí čeští skladatelé vstřebali podněty svých kolegů z jiných zemích a jak na tyto vlivy z jiných prostředí dokázali reagovat (nádherným příkladem je vztah Dvořáka a Brahmse). Současně je fascinující i integrace specifického hudebního jazyka českého národa, jazyka, který je tak silně inspirován vysoce živoucí tradicí lidové hudby.

Jsou Vám některé z českých klavírních kusů zvláště blízké? Patrně je to Dvořákův klavírní koncert…

Ano, to je dílo, které mě přibližně od 30 let takřka neustále provází. Tento kus stojí stále poněkud ve stínu populárních koncertů Chopina, Liszta, Schumanna, Čajkovského nebo Rachmaninova a jen málo z mých kolegů a kolegyň jej má na repertoáru. Já jsem tento koncert g moll poznal díky nahrávce, na které jej interpretoval velký český klavírista Rudolf Firkušný společně s Clevelandským orchestrem a dirigentem Georgem Szellem. Přirozeně je Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr, který Dvořák napsal o mnoho let později, ještě více fascinující než dříve napsaný koncert klavírní, a také u jeho Houslového koncertu člověk pociťuje, že skladatel měl již mnohem více zkušeností ze života i umění. Já jsem jím ale nadšen, protože v sobě má tolik okouzlující poezie a elegance. Od roku 1984 jsem jej hrál snad čtyřicetkrát, mimo jiné s Clevelandským orchestrem, Berlínskými filharmoniky, Národním orchestrem Francie, turínským Symfonickým orchestrem RAI, ale i s Českou filharmonií.

Nahrál jste kompletně například Brahmse, Schuberta nebo Beethovena, věnoval jste se i specialitě v podobě japonské klavírní školy, jak je to v tomto ohledu s českou hudbou?

Natočil jsem celou řadu rozličných projektů a velmi doufám, že se mi jednou podaří realizovat také další díla Janáčka a Martinů, který napsal i několik znamenitých koncertů pro klavír a orchestr. Klavírní koncert Antonína Dvořáka jsem v roce 2000 natočil s Pražskou komorní filharmonií a s dirigentem Jiřím Bělohlávkem.

Jste uznáván jako jeden z posledních reprezentantů ryzí německé klavírní školy. Je dnes stále aktuální hovořit o národních školách nebo je i klavírní svět natolik globalizovaný, že se národní rozdíly stírají?

Rozdíly mezi různými klavírními školami nejsou dnes v oboru klavír tolik diskutované a důležité jako například u smyčců nebo dechů. Jsem vcelku šťastný, že jsem mohl vyrůstat pod vlivem generace skvělých klavíristů, kteří působili v Berlíně a částečně ve Vídni a následovali linie Büllowa, Liszta nebo Czerného zpětně až k Beethovenovi. Patří k nim Artur Rubinstein a Wilhelm Kempff (kteří oba studovali u stejného učitele) a také Chilan Claudio Arrau a Rudolf Serkin. Jejich osobnosti a charaktery byly velmi rozdílné, nicméně všichni měli respekt k přáním skladatelů a snažili se přiblížit jejich představám. Považovali se za služebníky komponistů a jejich díla interpretovali s velkou přesvědčivostí a seriózností. Toto je odlišovalo od mnohých kolegů, kteří do popředí staví sami sebe a své virtuózní schopnosti, namísto skladatele a jeho uměleckých žádostí.

Na počátku své kariéry jste byl ovlivněn řadou velkých klavíristů, jakými byli například již zmíněný Wilhelm Kempff nebo Hugo Steuer. Jakých osobností si v klavírním světě nejvíce vážíte a proč bychom na ně neměli zapomínat?

Navíc vedle zástupců „německé školy“, které jsem už zmínil, existuje i celá řada dalších obdivuhodných umělců, jejichž interpretační umění dnes člověk může poznat a nechat na sebe působit už jen z nahrávek. Vladimir Horowitz vynikal v mládí nad jiné svou citlivostí a velkou sugestivní silou zvlášť v interpretaci děl romantiků. Clifford Curzon, žák Artura Schnabela, byl geniálním interpretem hudby Mozarta a Schuberta. Arturo Benedetti Michelangeli předváděl zázraky při interpretaci děl Chopina, Debussyho nebo Ravela. Podobně nahrávky Alfreda Cortotse z 20. a 30. let dávají vzpomenout na vysoce poeticky utvářenou intepretaci. Když pomyslím na Curzona nebo Benedettiho Michelangeliho, které jsem oba měl to štěstí ještě často slýchávat i naživo, pochopil jsem, jak nahrávky mohou jen velmi omezeně zprostředkovat tu fascinující sílu, kterou umělec na pódiu skutečně vyzařuje na přítomné publikum.

Jak se vyvíjel Váš postoj k intepretaci a co považujete za klíčové pro její „správnost“?

„Správná“ interpretace netkví ve smyslu pro všeobecně platné přečtení partitury. Úkolem každého umělce je každým vystoupením ukázat, jak jej konkrétní hudební kus osobně oslovil, jak k němu hudba promlouvá, co mu říká a jaký to má význam. Myslím, že umělec by měl prezentovat své osobní stanovisko ke zvolenému dílu. Všechny aspekty díla nemůže interpret postihnout současně a musí se rozhodnout, které chce upřednostnit a ukázat, které jsou primárně důležité a musí vyjít najevo, co podle vlastního mínění chtěl dílu vtisknout skladatel. Notový part partitury může dnes člověk naskenovat do počítače, aby jej rozezvučil, ale to by byla jen neutrální reference tištěného. Ten krásný a napínavý úkol – zaujmout k dílu subjektivní stanovisko – tedy zůstává na interpretovi, a to i do budoucna.

Když člověk poslouchá Vaše nahrávky, uchvátí jej přesná artikulace a transparentní zvuk. Jemná pedalizace (dnes tak vzácná…) je pro Vás patrně velice důležitá. Co považujete obecně za nejdůležitější aspekty z hlediska techniky?

Ano, pedalizace hraje významnou roli v utváření zvuku. Pedál je do jisté míry „duší klavíru“, což už vyjádřil nejeden proslulý klavírní umělec. Důležité je, aby měl člověk dopředu poměrně jasnou představu, jak by skladba měla znít. Na základě současného působení toho, co dělají prsty na klaviatuře a toho, co podnikají nohy s pedály, může umělec dosáhnout magicky rozdílného zvukového působení a především může evokovat až orchestrální zvukové barvy. Já sám často myslím na symfonické textury, když hraji.

Jak často a jak dlouho cvičíte teď, když jste na vrcholu své kariéry?

Ve svém životě jsem nikdy mnoho necvičil, učení mi šlo vždy docela snadno. Ve svém dětství a za studií jsem trávil zhruba dvě hodiny denně u klavíru, v dalších dekádách v průměru ještě méně. Mnohem více času jsem vynaložil na to, abych rozšířil své obzory v symfonickém repertoáru a operní literatuře, a také jsem studoval komorní hudbu a písně. Své studenty k tomu vedu od počátku. Nutím je, aby se dívali i za hranice klavírního repertoáru a zabývali se hudbou šířeji. A samozřejmě nejen hudbou, ale i dalšími uměleckými formami, literaturou, filosofií, přírodními vědami a vyměňovali si své myšlenky s ostatními lidmi. Myslím, že toto úsilí je pro rozvoj umělce velmi důležité a dělá jej velkým. Pro mě byl skvělým příkladem absolutně univerzální vzdělanec a umělec Wilhelm Kempff, který byl obdivován nejen jako fascinující hudebník.

Když hrajete například Beethovenův Císařský klavírní koncert – dílo, které jste již interpretoval mnohokrát – jak si udržujete stále svěží přístup?

Pátý Beethovenův klavírní koncert jsem hrál odhadem na dvěstěkrát bez toho, aby mě kdy jen trochu nudil. Partitura zůstává stejná, ale spolupráce s různými orchestry a dirigenty znamená pokaždé nové dobrodružství. Tato hudba žije z toho, jak jsou všichni zúčastnění aktivní, reagují na sebe, poslouchají jeden druhého a vzniká a rozvíjí se tak živoucí konverzace. Výsledek závisí pokaždé na náladě a stavu všech zúčastněných, takže žádná dvě vystoupení nejsou nikdy stejná. Už teď se velmi těším na vystoupení s PKF – Prague Philharmonia, na spolupráci s českými muzikanty a své první setkání s dirigentem Tomášem Braunerem a jsem zvědavý, jak budeme Beethovenovou partiturou společně inspirováni.

Od počátku své kariéry současně vyučujete na Vysoké hudební škole v Mnichově. Pohybujete se tedy v těsné blízkosti mladé generace, jaká je? Někdy se zdá být až příliš spektakulární a rychlá, avšak někdy poněkud povrchní…

Před zhruba dvěma lety jsem z Vysoké hudební školy v Mnichově odešel. Předtím jsem zde však strávil více jak 30 let a pečoval jsem a doprovázel jsem mladé pianisty a pianistky. Byl to překrásný úkol. Mým cílem vždy bylo dát mladým lidem co nejvíce podnětů na jejich uměleckou dráhu, aby se sami mohli seznámit s co nejvíce přesvědčivými intepretacemi. Problémem nikdy nebyla technicko-manuální stránka hry, studenti byli vždy velmi dobře po této stránce vybaveni ještě před příchodem na akademii, v popředí stáli spíše otázky utváření a interpretace. Po celém světě dnes vyrůstá bezpočet klavíristů, kteří se především zajímají o to, jak zazářit, jejich cílem je hrát pokud možno rychle, nahlas a spektakulárně. K naplněnému uměleckému životu po několik dekád však patří muzikální inteligence a citlivost stejně tak jako úsilí o stále hlubší a hlubší vyjádření významu uměleckého díla.

Jaké jsou Vaše umělecké plány a cíle do budoucna?

Rád bych v budoucích letech ještě své porozumění hudbě prohloubil, a to jak v případě děl, která stále hraji a leží mi na srdci, tak v případě skladeb, na které jsem doposud neměl mnoho času a nemohl jsem se na ně dostatečně soustředit. Rád bych také co nejdříve ještě jednou provedl všechny Mozartovy klavírní koncerty ve větším cyklu a podobně i klavírní dílo Schumannovo. Příští rok budu hrát po šesti letech znovu během třech týdnů všech 32 Beethovenových sonát. Klavírní repertoár je tak rozsáhlý a grandiózní, že by člověk musel žít snad tisíc let, aby vše pořádně probádal. Těším se vždy na spolupráci s novými dirigenty, na jejich poznávání a společné vytváření nových uměleckých zážitků. Život umělců je nekončící proces učení se, ne však namáhavého a únavného, ale potěšujícího.

Na závěr od hudby přejděme k Vaší další velké lásce – létání…

Svůj první letecký trénink jsem absolvoval až ve vysokém věku kolem čtyřiceti let – většina pilotů začíná naproti tomu ve dvaceti letech. Od začátku jsem byl nadšený a během třech let jsem zvládl absolvovat kompletní výuku pro profesionální piloty. Se svoji licencí smím v podstatě létat na jakémkoli typu dopravního letadla, nicméně věnovat se práci linkového dopravního pilota opravdu nebylo mým cílem. Rád létám s malými jety pro 8 – 10 osob, se kterými mohu létat stejnou rychlostí a ve stejných výškách, jako se létá s velkými boeingy a airbusy. Především létám rád na své koncerty po Evropě. Rád bych měl vlastní letadlo, ale modely, se kterými jsem zvyklý létat, stojí třetinu toho, co Boeing 737 či Airbus 320, což jsou pro privátní osoby zcela nedosažitelné dimenze. Když takové letadlo potřebuji, mohu si jej pronajmout, což je pro mě velmi elegantní řešení. V cockpitu letadla se cítím podobně dobře jako u klavíru na koncertním pódiu, ale myslím, že moderní letadlo je mnohem snazší řídit, než zahrát Beethovenovu sonátu na kladívkový klavír…
 

Více informací ke koncertu v Teplicích a možnosti zakoupit vstupenky najdete zde.

alt
alt
alt
Nahoru