Že Josef rybička existuje a že je to docela dobrý horolezec, jsem věděl, ale tím moje vědomosti končily. Zeptal jsem se na něj kolegy, který si s horolezením zahrává. Podíval se na mě, jako kdybych neznal chemickou znáčku antimonu. "Vždyť má několik prvovýstupů na Eigeru," pokoušel se mi vysvětlit.
Zabrousil jsem teda na wikipedii, abych zjistil, že Eiger je nejvýchodnějším vrcholem horského masivu Jungfrau v bernském regionu Švýcarských Alp. V dalším textu o tomto kopci jsem se dočetl i toto: "V severní stěně vede několik českých prvovýstupů, například Československa diretissima 1976 (Jiří Šmíd, Sylva Kysilková, Josef Rybička a Petr Plachecký), další Československá cesta 2 v lednu a únoru 1978 (Jiří Šmíd, Miroslav Šmíd, Josef Rybička, Jaroslav Flejberk)."
Zaradoval jsem se, že už stačí jen kliknout na Rybičkovo jméno a pojedu řádně připraven. "Josef Rybička (horolezec) na Wikipedii bohužel nemáme," prohlásila nejchytřejší stránka na světě. Dnes, když už vím o Josefovi Rybičkovi více, mě jeho absence v encyklopedii překvapuje, ale příčinou je zřejmě skutečnost, že na wiki již operuje jiný člověk tohoto jména - hlasový pedagog z Hlinska.
Sraz jsme se dali na hájence v Radvanci, kterou Josef Rybička provozuje jako ubytovnu a my ji několikrát využili při mezinárodním projektu Lanterna Futuri. Bývalá fořtovna leží na začátku Údolí samoty pod pískovcovou věží, která slouží k nácviku lezení pro mladé adepty tohoto sportu během letní horolezecké školy. Přírodní nádrž se studenou železitou vodou, ohniště venku, krb uvnitř. Prostě romantika.
Josef Rybička se narodil v Novém Boru německé matce, která se po válce nemusela odsunout, a otci, který zdejší kraj přišel jako partyzán osvobodit od Němců. Kromě jazyka měla tato skutečnost ještě jednu výhodu – mohl cestovat za svými příbuznými do zahraničí, o čemž se jeho vrstevníkům mohlo jen zdát.
Někdy ve dvanácti, možná třinácti letech propadl kouzlu hor. To ho kluci poprvé vzali s sebou na skály.
Když jsem se ho zeptal, co považuje za své největší úspěchy, skončili jsme opět u Eigeru. Ve své naivitě jsem si myslel, že výstup na takový kopeček představuje několik hodin nepředstavitelné dřiny. Když mi prozradil, že ve stěně strávil celých 32 dnů, vypadla mi propiska z ruky.
Doma už jsem věděl, co mám hledat, a tak jsem objevil i vyprávění Josefa Rybičky, které sepsal Martin Krejsa a nazval ho Československá direttissima a Československá cesta č. 2 s podtitulem Legendární československé prvovýstupy v severní stěně Eigeru.
„Vyžímarovali jsme nahoru, stáhli špagáty a zůstali celých 22 dnů ve stěně i přesto, že jsme měli jídlo jen na dva týdny. Začal docela tuhý boj o přežití, protože v zimě je Eiger o dost drsnější než v létě. Nepadá tam sice tolik kamení, zato ale padají sněhové laviny. Během našeho výstupu se několikrát zkazilo počasí. Kvůli bivakům jsme kopali ledové jeskyně, kde jsme postavili stan nebo alespoň jeho část – díky tomu jsme měli šanci přežít. Lezení bylo docela obtížné, často jsme koukali do staré cesty a trochu záviděli borcům, co si tam lezli. Zhruba po 30 dnech jsme se konečně dostali na severovýchodní hřeben, po kterém vede jednoduchý výstup Laupertovou cestou až na samotný vrchol. Tam se už zkazilo počasí úplně, my to trošku neodhadli, pustili se do ledových strání a podařilo se nám netraverzovat stěnu úplně doleva. Objevili jsme se na druhé straně Eigeru, na hřebeni Mittellegi. Zabivakovali jsme tam. Pořád hrozně chumelilo. Situace začala být opravdu vážná. Napadlo asi metr a půl sněhu. Byli jsme už v dost špatném stavu, omrzlí. Rozhodli jsme se, že vysílačkou zavoláme vrtulník. Kvůli trvajícímu špatnému počasí pro nás ale nemohli přiletět. Museli jsme se propracovat až těsně pod vršek Eigeru, kde se počasí na chvíli umoudřilo. Netrvalo to dlouho a nad námi se objevil vrtulník. Spustili z něj jednoho borce, který nás prohlédl. Byli jsme už opravdu trošku „pocuchaní”, proto nás bez váhání po jednom vytáhli nahoru a hodili na Kleine Scheidegg. Čekaly tam davy lidí, kteří náš výstup celou dobu sledovali. Byli jsme pro ně opravdová atrakce, pro všechny turisty i lyžaře. Jeden děda nás dokonce pozval na večeři a dostali jsme od něj i peníze. Říkal, že ještě neviděl, aby tak dlouho byli nějací lidé ve stěně. Bylo to docela příjemné… Nepříjemná věc byla akorát, že za ten vrtulník, co nás sundal dolů, po nás chtěli asi 150 tisíc švýcarských franků. Tomu jsme se jen zasmáli, protože takový balík peněz jsme v životě neviděli a samozřejmě neměli.“ Celý text si můžete přečíst zde.)
Jako pro mnoho jiných horolezců, jsou i pro Josefa Rybičku vyvrcholením jeho kariéry návštěvy Himalají. Byl součástí Expedice Dhaulagiri, která provedla prvovýstup západní stěnou na stejnojmenný kopec. Na vrchol se nakonec dostali Jan Šimon, který zahynul při sestupu, Karel Jakeš a Jarýk Stejskal. V roce 1997 byl vedoucím ryze české expedice do Pakistánu, při níž všichni její účastníci vylezli na osmitisícovku a tři dokonce na dvě. Josef Rybička tak patří mezi české horolezce, kteří se dostali nad osm tisíc metrů, na jeho kontě je třináctá nejvyšší hora světa - Gašerbrum II. Za největší úspěch výpravy však považuje skutečnost, že se všichni vrátili zdraví.
V Nepálu byl celkem padesátkrát. Při vyprávění mi po stole prsty kreslil mapu. O jednotlivých místech hovořil asi stejně zasvěceně, jako kdybych já si pozval na návštěvu někoho z rodiny a popisoval mu, kam se všude na Českolipsku podíváme.
Kdo chcete Josefa Rybičku poznat osobně, máte možnost tuto sobotu v hospodě U Mlejna v Radvanci, kde bude vyprávět o své poslední cestě do Číny.