Nechápal jsem, jak všechno stíhá, a zeptal se ho, jestli by mi popsal třeba letošní rok, abych si udělal představu. Začal na Seychelách, kde má základnu pro zákazníky, kteří si chtějí užít potápění a také lezení na zdejších čtyři sta metrů vysokých žulových stěnách. Kromě Čechů tam prý lezou už jen Francouzi.
Na konci února odjel do své další oblíbené destinace v Ekvádoru – na nejznámější tamní sopku Kotopaxi. V březnu a dubnu si dal trek kolem Anapurny.
O prázdninách se věnoval především své lezecké škole v Radvanci. Děckám kolem čtrnácti let se snaží předat něco ze svého umění. Po absolvování tábora by měla zvládat čtyři základní uzle, navazování, slanění i základy zdravovědy.
V minulých dnech se vrátil z velké cesty Činou, které se zúčastnilo i několik dalších Českolipanů. Během vyprávění jsme se přesunuli do jeho domu v Janově, kde jsem si mohl prohlédnout i fotografie z této výpravy.
Když jsme ještě seděli v hájence, chtěl jsem se zeptat, jak na tom je s jazyky a jakou má objekt obsazenost. Zrovna, když jsme vylezli na zahradu, šla kolem skupinka Němců. V podstatě okamžitě jsem dostal odpověď na obě otázky. Němečtí turisté byli místem uchváceni, hned si ho chtěli prohlédnout a odvezli si i prospekty. Veškerá konverzace samozřejmě probíhala v němčině. Kromě ní zvládá Josef Rybička ještě angličtinu, ruštinu a na rozumné úrovni i španělštinu.
Ona i samotná hájenka má svou zajímavou historii. Pochází z roku 1834 a do konce války patřila jedné větvi Kinských. Po válce v ní chvíli přebýval hajný a poté byla jako mnoho objektů v našem kraji ponechána osudu. V roce 1960 ji koupil Ivan Plicka, syn známého etnografa a fotografa Karla Plicky, jehož knihu Československo měla doma za socialismu řada lidí, včetně mých rodičů. Po revoluci projevil o objekt zájem Josef Rybička, ale musel slíbit, že z něj neudělá hospodu ani bordel.
V Janově jsme se vrátili znovu na začátek vyprávění. Josef Rybička se nejprve vyučil strojním zámečníkem a k tomu si přidal nástavbu s maturitou. V oboru však pracoval jen před vojnou, po ní odjel na dva roky do Tater, kde především lezl, lezl a lezl. S Jiřím Šmídem dělal různé horolezecké cesty. V nejvyšším pohoří tehdejšího Československa má více než 300 prvovýstupů a stovky zimních bivaků. O svém příteli se nyní pokouší napsat knihu, mimo jiné ten bivakoval na stěně Eigeru minimálně sto padesátkrát.
Zajímal jsem se o to, jak se dá vůbec přežít třicet dnů v takových podmínkách.
„Když už jsme tam byli, chtěli jsme ten kopec udělat. Určitě jsme šli za hranici. Kdybychom to nezvládli, vypadli bychom z reprezentace a dlouho nemuseli nikam vyjet.“
V socialistickém Československu i tak měli problém. O čtrnáct dnů protáhli svůj pobyt a přišli o cestovní pasy. Až teprve, když se o jejich akci začalo v zahraničí psát jako o výstupu roku, pozval si je normalizační předseda Československého svazu tělesné výchovy Himl, aby se jim omluvil a pochválil je.
Zároveň si ale Josef Rybička stěžuje, že dnes už takové zapálení pro věc není. Dnes kluci vynechají Alpy a jedou rovnou do Himalají. Spousta horolezců také začalo podnikat, a na lezení nemají tolik času.
Během našeho rozhovoru jsme se dotkli řady věcí, které ho živí nebo prostě jen baví. Například nechal namalovat obrázky svatých, které můžeme vidět při procházkách Údolím samoty, podílel se na spárování hradu Bezděz, opravoval šindelové střechy na památníku Karla Hynka Máchy v Doksech či Vlastivědném muzeu v České Lípě. Nyní opravuje kostel ve Skalici.
„Dělám, dělám a pak zjistím, že v Nepálu otevřeli pro turisty království Mustang a jednu zakázanou cestu. Takže už plánuji, kdy se tam podívám.“
Zajímal jsem se také, jak se od horolezení dostal k potápění, a dozvěděl jsem se další neuvěřitelnou story. Kdysi byl na čundru po Novém Zélandu a Austrálii a zkusil se poprvé potopit někde u Brisbane. Potom odjel na Bali, kde u Tulambenu leží potopený japonský křižník. Tak se potopil, aby si ho prohlédl. Byl až v šedesáti třech metrech a došel mu kyslík. Ale přežil. Tak si střihl na Jávě plavání mezi žraloky a vše skončilo tím, že na již zmíněných Seychelách provozoval necelých sedm let potápěčskou školu.
„Bolí vás něco?“ zajímal jsem se.
Můj dotaz ale ignoroval a zamluvil ho svými představami o zkulturnění prostředí kolem hájenky. „Až vyčistím ten potok, bude ze skal vidět, jak krásně meandruje. A těším se, že vydrží počasí a já půjdu zítra na kolo.“
Na závěr zbývalo jen dořešit, komu předá štafetový kolík v naší sérii. Když se rozhodl, vzal telefon a zavolal svému známému Rolandovi Schowaldovi. Tak o něm příště ...
Čtrnáct dnů po našem rozhovoru se konala v radvanecké hospodě U Mlejna beseda o cestě Čínou. Bylo totálně narváno. Přišel jsem včas, přesto jsem stál jen dva metry od dveří. Koukněte aspoň na krátké video:
První díl rozhovoru naleznete zde.