Cvikovský rockáč nadchli Aleš Brichta i Metallica revival

Verze pro tisk |

Prvních z velkých rockových večerů Českolipska v tomto roce proběhl 16. března v KD Sever ve Cvikově, kam přijal pozvání legendární zpěvák Aleš Brichta. Jeho účast byla hodně nečekaná, naposledy se v našem regionu objevil před Co-vidovou pandemií v roce 2019, kdy vystoupil v Zákupech s bigbeatovými Joker Beat. Zatímco tehdy však hrál v triu a s automatickým bubeníkem, ve Cvikově se v sobotu ukázal s projektem, a sice v plnohodnotné sestavě, se kterou tvořil i poslední album Anebo taky datel z roku 2015. Za bicími tedy exceloval Roman Haase, za první kytarou jeho bratr Zbyněk, druhou kytaru bravurně hobloval David Vaněk a s baskytarou aktivně pulsoval Tomáš Matějka.

Aleš sice při více než hodinovém vystoupení setrval pouze na židličce, jeho hlas však stále zní mocně a nenapodobitelně, ať už při metalových vypalovačkách typu Proč? nebo baladách typu Ztráty a nálezy. Dramaturgicky se zaměřil spíše na pomalejší skladby, které lemují jeho sólovou dráhu od odchodu z Arakainu, ale právě ty do dnešních dnů neskutečně zlidověly. Dívka s perlami ve vlasech, kterou v originále stvořila maďarská kultovní kapela Omega, vyvolala bouři ovací, stejně tak Barák na odstřel nebo krásná melodická píseň Jsem prý blázen jen. Tyhle chytlavé hity z počátku milénia dokázala skvěle sehraná kapela zahrát tak přesvědčivě, že jsem se ocitl okamžitě v dobách minulých. Když pak formace přitvrdila v peckách Poslední legionář nebo Peklo už čeká ze silně nedoceněného dvojalba Divadlo snů, atmosféra silného hudebního zážitku v sále okamžitě vyskočila nahoru!

Aleš prokládal písně nostalgickými historkami, a přitom nepřestával motivovat svými slovy. Rebelské nářezy Deratizér nebo Nechte vlajky vlát jen stvrdily kultovní status rockera, který už přeskočil 60-ku, ale stále mu to parádně zpívá. A ač třeba nedal kopec dalších šlágrů Arakainu z přelomu 80. a 90. let, kdy se u nás formovala česká thrashmetalová scéna, stačilo si vychutnat epickou hymnu Apage Satanas, která tvoří vrchol stejnojmenného kultovního alba z roku 1995. Kapela Aleš Brichta projekt měla jinak výborný zvuk a frontmanův zpěv v závěru velmi příjemně doprovodila i nadějná a charismatická vokalistka Kateřina Kročilová. Aleš s celou výborně sehranou bandou rozhodně sklidil zasloužené ovace.

Na energické vystoupení Aleše Brichty projektu poté navázala po svém nadějná pětičlenná skupina Metallica revival z Litovele, která se zaměřuje na písně legendární Metallicy. Nečekal jsem původně žádný zázrak, ale to, co 3 pánové a 2 sličné dámy – ano, Hanka Hofmannová na basu a Viktorie Hacarová na bubny jsou zástupkyně něžného pohlaví! – společně předvedli, byla špičková muzikantská paráda. Revival jako řemen, chtělo by se mi křičet kolem půlnoci, když ambiciózní kvintet, jehož jádrem je rodinné duo Radim a Marek Ondrejkovi, dohrál tóny hymny Master of Puppets. Jejich set byl tak proměnlivý jako se i hudba kultovního amerického kvarteta z Bay Area vyvíjela, přesto se překvapivě, ale o to cenně skupina zaměřila na staré hitovky jako Creeping Death, Welcome Home, For Whom the Bell Tolls nebo hymnu One.

Zpěvák Standa Šincl velmi obstojně zvládl po svém všechny hetfieldovské polohy, všechna čest. Jinak instrumentální souhra kytar byla brilantní, a to i v právě zmíněných skladbách z nesmrtelného alba Master of Puppets. Litovelští rebelové ale s grácií předvedli i nejposlednější tvorbu od slavných Amíků, skladbu Screaming Suicide bych tedy opravdu nečekal! Rozvernost a pestrost celé dramaturgie doplnili velmi vydařenou rockovkou Whiskey in the Jar. Samozřejmě neopomněli ani nejúspěšnější „černé album“, a to několika stěžejními tituly jako např. Sad But True, Wherever I May Roam nebo Nothing Else Matters. Metallicovští fandové, mezi které se i já v některých fázích skupiny počítám, museli být navýsost spokojeni, ba i nadšeni!

Vydařenější předjarní rockáč si město Cvikov a všichni místní hudební fandové opravdu nemohli dopřát! Silné poděkování všem organizátorům!

alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru