Překvapení se nekonalo, Finové ukázali svojí sílu a dá se říct, že jednoznačně utkání vyhráli. Dobrý tým se pozná díky tomu, že dokáže hrát trpělivě a věří, že jeho šance přijde.
To se ukázalo i dnes. Potrestali nám tři chyby a rázem to bylo 0:3. Při takovém rozdílu si to již zkušeně pohlídali, drželi míček, na který jsme se hrozně nadřeli. Bohužel se sedmi střelami na soupeřovu branku se vyhrát zápas nedá. Nám nezbývá, než se poprat o páté místo a trochu zachránit český koeficient pro další generace, ke kterému nám nakonec trochu pomohlo Německo, když ve čtvrtfinále porazilo Lotyšsko 4:2! Ve sportu se občas dějí neskutečné věci. Být v kůži Lotyšů, musí to být hrozná facka, nejprve vyřadit jednoho z hlavních favoritů a poté to totálně zkazit s florbalovým trpaslíkem. Jsem zvědavý, jak na semifinálovou účast Německa zareagují sázkové kanceláře, které budou vypisovat utkání se Švédskem (Němci dostanou tak dvacet kousků). Zítra tak narazíme na Nory, když uspějeme, v sobotu se utkáme o páté místo s vítězem Slovensko – Lotyšsko a alespoň trochu se ukážeme (doufejme) před fanoušky, kteří si koupili lístky na finálový víkend. Snad tedy budeme mít možnost oplatit Lotyšům porážku ze skupiny.
Dneska jsem chvilku po utkání Ruska a Kanady mluvil s Ivanem, opět chytal výborně, pustil jen jednu branku a zítra se utkají o konečné deváté místo s Estonskem, věřím, že bude opět chytat a přiveze si do FBC dobrou formu do druhé půlky sezóny. Budeme ji potřebovat.
Dneska opět odbočím trochu od tohoto šampionátu, u florbalu však zůstanu. Florbal již není jakýmsi pseudosportem, který mastí děti ve školních tělocvičnách. Jsme druhým největším sportem v České republice a máme přes šedesát tisíc členů. Za těch necelých dvacet let se nevyvíjí jen počet členů unie, ale především kvalita českého florbalu (i když to podle výsledků nyní nevypadá). Jedním z měřitelných faktorů je tréninkové vytížení. V roce 1998 jsme s Českou Lípou vstupovali do ligové soutěže, bohatě nám stačily dva tréninky, kde jsme víceméně jen hráli a každý trénink zakončili v blízké hospodě.
Když jsem se dostal poprvé do extraligy v dresu Ústí nad Labem (rok 2002) měl jsem tu výhodu, že jsem musel sloužit (protože jsem se flákal na vysoké) jako jeden z posledních vojnu v Litoměřicích a místo hrabání listí jsem mohl trénovat v místní tělocvičně. V normě však byly dva až tři tréninky, florbal byl stále v plenkách. V současné době je normální na extraligové úrovni trénovat 3-4 týdně v hale a navíc si absolvovat další fyzické (běh + posilovna) tréninky pod vedením kondičního trenéra. Ještě o něco dále musí zajít hráč, který má opravdu zájem ve florbale něco dokázat a někam se posunout. Abych alespoň trochu udržel krok s elitou, musím nyní trénovat každý den. Je logické, že to chci i v České Lípě od svých svěřenců a nyní i spoluhráčů, je rozdíl trochu zamakat (každý den), odpustit si páteční diskotéku a pár piv a těšit se pak z podobných věcí jako je reprezentace, nebo extraliga.
Jistě nejdále jsou nyní ve Švédsku, profesionálové trénují 2x denně, mají osobního trenéra a mezi tréninkem si skočí do whirpoolu a potom na oběd. Obloukem jsem se tak dostal zpět k našim výsledkům, Švýcarsko, Švédsko a Finsko jsou prostě ekonomicky někde jinde a na příkladu Švýcarska je krásně vidět to, že v bohaté lize nabité cizinci se pak mohou vyhrát i jejich hráči. V našem týmu si mnoho hráčů musí vzít i neplacené volno, nebo vyčerpat veškerou svojí roční dovolenou na reprezentaci. V roce, kdy se koná MS je to přes dvacet dní. Švýcaři se připravovali v Dubaji, Finové na Malorce. Věřím však, že i v našich podmínkách brzy doženeme volejbal a házenou. Zatím jsme však kluci, co dělají amatérský sport na profesionální úrovni. A možná právě proto mě to tak baví.
Štěpán