Kateřina Volánková: Téma utěšitelek se mě jako ženy velmi dotklo

Verze pro tisk |

O bolestivém problému čínských žen a žen z jiných asijských zemí, které v rámci druhé světové války sloužily japonským vojákům jako sexuální otrokyně, se příliš nemluví, mnozí lidé o něm nic neví. A právě o tomto dusivém tématu se rozhodli vyprávět mladí herci z brněnského souboru Diverzanti v čele s mladou režisérkou a autorkou scénáře Kateřinou Volánkovou. Právě jí jsme se zeptali, proč si vybrala právě toto téma, co chce hrou (Ne)chtěná útěcha sdělit a čeho si na hře nejvíc váží.

1. Po shlédnutí vašeho představení jsem si kromě jiného kladla otázku, proč si tak vážné téma vybere tak mladý soubor?

Myslím, že všichni máme dost podobný divadelní vkus – máme rádi typ divadla, který nutí přemýšlet, klade otázky a experimentuje s formou. Celý soubor se pro toto téma ihned nadchnul a bral to jako výzvu. Ale též musím přiznat – že od začátku zkoušení sílily obavy, zdali jsme schopni toto téma naplnit a předat divákovi, aby z toho nebyl pouze patos a celé představení nepůsobila neuctivě vůči obětem utěšitelských táborů. Toho jsem se bála upřímně nejvíc. 

Báli jsme se, aby z toho nebyl pouze patos. 

2. Jak jsi vlastně na toto téma přišla? Přiznám se, že do tvého představení jsem o tomto problému neměla ani tušení. 

Mám ráda dějiny 20. století – je to období neuvěřitelných kontrastů. Četla jsem jednu německou disertační práci o japonských obětích druhé světové války, a tam byla malá zmínka o utěšitelkách. A tak jsem začala pátrat víc, neb se mě toto téma jako ženy velmi dotklo. Není moc českých pramenů a tak jsem pátrala na zahraničních serverech. Po 3 letech hledání informací začal vznikat scénář. Mou snahou bylo celé téma jemně zpracovat, aby se na to divák vydržel dívat, ačkoliv ani teď si nejsem jistá, zdali je to v případě utěšitelských stanic možné.

3. Máš velké zkušenosti s amatérským divadlem jako herečka. Kdy tě napadlo postavit se na druhou stranu a začít režírovat a psát vlastní hru?

Já právě moc dobrá herečka nejsem. Nikdy mě moc nebavilo poslouchat věty „A teď půjdeš sem a uděláš tohle“ a tak jsem k režii inklinovala již na střední škole. Pak jsem odešla do Brna, kde jsem začala divadlo studovat a tam se pomalu začal rodit nápad na založení vlastního souboru. A tak vznikli Diverzanti. Nemám ráda direktivní režii a tak se snažím o kolektivní tvorbu - chci, aby celý soubor souhlasil s koncepcí – přemýšlel o ní a přicházel s nápady. A ohledně psaní - strašně ráda píšu, ale nikdy jsem nic nedopsala do konce, až tuto hru. 

4. Co je pro tebe největším poselstvím tvé hry?

Těch poslání je tam hned několik. Ale pro mě je důležitá aktuálnost tohoto tématu. V dnešní době spoléháme na to, že jsme dostatečně informovaní, neboť existuje dostatek informačních kanálů – internet, televize a jiná média. Stáváme se ale pouze konzumenty toho, co nám naservírují a začínáme jim bezmezně věřit. A přitom se kolem nás dějí takové věci, které jsou „zametány pod koberec“. Stačí se podívat do jiných zemí – Korea je snad jasný příklad za všechny. Ale také Čína, kde jsou političtí vězňové prodáváni na náhradní orgány a za živa pitváni. Je šílené, že se někteří lidé považují za „nadlidi“ a krutě řídí osud jiných i v dnešní době.

5. Získala jsi čestné uznání v soutěži Evalda Schorma, v polovině září jste získali mnoho ocenění na přehlídce FEMAD v Poděbradech. Co pro tebe tyto ceny znamenají?

K našemu velkému překvapení je těch cen za poslední dobu skutečně dost. Jsme samozřejmě vždycky rádi, když nějaké ocenění získáme, ale co nás mnohem více těší, že po představení za námi chodí diváci.

Máme zkrátka ohromnou radost, že to sdělení se nám daří předávat a že stojíme cizím lidem za to, že opustí své pivo/kafe/kamaráda a jdou za námi. Toho si neuvěřitelně vážíme a to je pro nás to největší ocenění.


  

Nahoru