10. výročí od povodní

Již několik roků se zajímám o básníka Josefa Horu

Verze pro tisk |

Již několik roků se zajímám o básníka Josefa Horu. Jeho jméno jsem znal sice už ze školy, ale před časem mne k němu znovu přivedla náhoda.

Historik Mgr. Smejkal organizuje každoročně na svátek 28. září zajímavé poznávací zájezdy. Před několika lety jsme s panem Smejkalem mimo jiné navštívili i Pamětní světničku Josefa Hory v Dobříni.

Při této prohlídce jsem zahlédl rozevřenou knihu JOSEF HORA: ČAS / BRATR MÉHO SRDCE, ve které byl vyfotografován Josef Hora s dcerou. V pozadí tohoto snímku byla hora Klíč. Byl jsem si okamžitě jist, že foto bylo pořízené v Novém Boru na lesní vyhlídce zvané Jelení skok. Došlo mi, že Josef Hora navštívil naše město! A pochopil jsem, že když se měnila doba a začaly se měnit názvy ulic a náměstí, někdo osvícený navrhl změnit novoborský Park kultury a oddechu na Horovy sady a že to nebyla náhoda. Popadla mne touha tento příběh odhalit.

Navštívil jsem několik knihoven, kontaktoval jsem neteř Josefa Hory, která se stará v Dobříni o světničku Josefa Hory. Po delší době se mi podařilo najít tři básně, které napsal o našem městě:

Hřbitov v Boru (sbírka Tonoucí stíny, str. 217)
Sklářské město l, ll a lll (sbírka Tiché poselství, str. 327-330)
Jitro v Boru (sbírka Tiché poselství, str. 352)

Tři básně o Novém Boru od největšího českého básníka první poloviny 20. století. To je úžasné. O žádném jiném městě nenapsal tolik básní.

Rozhodl jsem se, že musím zjistit, kde v Boru pobýval Hora na dovolené. Byl jsem posedlý touhou dozvědět se víc a najít další důkazy, fotografie. Začal jsem navštěvovat Památník národního písemnictví (PNP). Prohlédl jsem dokumenty o Josefu Horovi a jeho manželce Zdeně Horové. Protože jsem věděl od začátku mého hledání, že do Boru jezdila i Marie Majerová, prošel jsem i její dokumenty. Během krátké doby jsem sehnal a oskenoval několik desítek fotografií a dalších dokumentů. Podle fotek jsem našel nakonec i dům a majitele domu v Boru, kam jezdili Horovi na dovolenou.

V i-novinách jsem nedávno zveřejnil všechny tři Horovy básně. V jedné básni vzpomene na Rumburskou vzpouru, v další básni zachycuje hospodářskou krizi, která postihla naše město a v básni Jitro v Boru opěvuje krásy přírody.

Náhoda a štěstí mi přálo a já jsem našel v PNP pětistránkovou přednášku pro rozhlas, kterou Josef Hora nazval V kraji sklářů. Je to nádherné vyznání našemu kraji. Miloval náš kraj. Posuďte sami. Psáno a zřejmě i předneseno v 1. polovině třicátých let.

V kraji sklářů
Přednáška pro rozhlas, Josef Hora.

"Je mnoho lidí, kteří si ani neuvědomí, odkud pochází ono krásné české sklo, lesknoucí se podivně čistým svitem v příšeří jejich bytů. A stejně si ani někteří neuvědomí, že toto sklo je dílem naší země a jejích dělníků. Tak je to nejen se sklem, ale s mnoha věcmi. Užíváme jich, zdobíme jimi svoje byty, ale jejich původ, ať exotický, či domácí, zůstává mnoha lidem tajemstvím. A přece - kouzlo předmětu, jejž máme rádi, se nesprně zvyšuje vědomostmi o něm. V krásné domácnosti jsou věci nejen svědky našeho života, ale i jeho spoluúčastníky. Člověk, jenž má vkus, nekoupí obraz, jehož původ nezná. I u starých obrazů pátrá jejich sběratel po původu nebo aspoň po době, po zemi, po malířské škole, z níž obraz vyšel. A tak to má být i s těmi ostatními věcmi, mezi nimiž žijeme.

Broušené české sklo, křišťálové a olovnaté, ryté, leptané a malované, není ostatně ničím anonymním. Mnoho lidí po celém světě málo ví o naší republice, ale chlubí se tím, že mají ve vitrínách české sklo. Mnoho a mnoho generací v cizině dědí lásku k uměleckému průmyslu českého sklářství. Máme ovšem i doma velké sbírky českého uměleckého skla, kde se můžete přesvědčit, jak významným produktem našich krajanů ono je. Stačí jedna návštěva našeho Umělockoprůmyslového muza, abychom poznali, jakou pracovní vyspělost, jaký krasocit a vkus je uložen v ušlechtilém skleněném materiálu, obráběném v našich dílnách a na našich brusech.

Kdo jedenkrát viděl naše sbírky uměleckého skla, neodolá jistě pokušení, podívat se i do našich sklářských škol, kde moderní umělci dávají nové tvary čistému materiálu, jehož možnosti nejsou ještě daleko vyčerpány. Každá doba používá skla jiným způsobem, upravuje jinak skleněný předmět, dává mu nový sloh, odpovídající rázu doby a jejímu vkusu. Nuže, kde vzniká tento náš sklářský umělecký průmysl, z čí rukou vycházejí do světa ony půvabně a bohatě světélkující předměty čirého lesku?

Největší podíl mají na něm severní Čechy. A tu zas jedním z nejsklářštějších a nám ve vnitřních Čechách poměrně nejméně známých krajů je Bor u České Lípy a Kamenický Šenov se svým okolím. Zde, západně od nedalekého území železnobrodského a podkrkonošského vzniká největší část našeho broušeného skla. Musíte jeti daleko za Mladou Boleslav, v Bakovu odbočiti k Doksům a dál, za Českou Lípu. Je to jedna z nekrásnějších krajin naší země. Tu býval kdysi posledním cílem našich turistů vrch Bezděz se svou vznosnou, historicky památnou zříceninou. Nedaleko za ním leží Doksy se svým jezerem, jež dnes nahražuje tisícům dalekou cestu k moři. Jezdí sem tisíce Pražanů na celý letní pobyt či jen na weekend a vedle nich ovšem mnoho Němců ze severních Čech, ba dříve, před Hitlerovou periodou, i z Říše. Tiše rozlité jezero, obklopené romantickým Kummerským pohořím má na obou koncích, v Doksech, i ve Starých Splavech, velké písečnaté pláže a jímá vás jen lítost, že naše české sociální instituce tu nezaložily ozdravovny pro své členy, jako to učinila instituce německá.

Od Doks počíná již stále se zvyšující rovina, z níž vyvstávají jednak od Středohoří, jednak od Jizerských hor rozsochaté kopce, rovina, pokrytá stále většími lesy a poli, jež se střídají se stále většími plochami luk. Jsme tu již v kraji zcela odlišném hospodářsky od našeho Polabí a dolního Pojizeří. I ráz vesnic, obydlených většinou německým obyvatelstvem, je tu již jiný. Tady se ještě v lesnatém kraji udržely pěkné vesnické chalupy ze dřeva, z materiálu, jenž proniká i do městských ulic v Boru u České Lípy a jinde v severočeských městech. Všude tu vidíte víc ovocného stromoví, krajina je dekorativně věnčena listnatými korunami prostřed polí – převaha lesní a luční zeleně, deroucí se po svazích a až na vrcholy osamělých vrchů, tu a tam korunovaných zříceninami, po nichž bloudily před více než sty roky temné oči vášnivého básníka Máje. Mineme ještě vlakem Českou Lípu a jsme již u Boru, německy zvaného Haida. I český, i německý název tohoto sklářského městečka byl odpozorován jistě v okolní přírodě, jíž dominují lesy a louky. Město samo leží na rovině, ale kamkoli se podíváte z jeho ulic, končí obzor homolovitými kopci, z nichž příkrý, mohutný Klíč, německy Kleis, působí nad hlubokým údolím opravdu horským dojmem.

Jsme tu v docela jiném světě než v středočeských městech. Tam vidíte už na odlišném rázu jednotlivých budov, na klikatinách postupně rostoucích uliček stopy nepravidelného, dlouhého jejich vývoje, postupujícího od středověku. Tam vidíte, jak tato města byla zakládána kolem šlechtických sídel, jak rostla soustředěním různých řemesel pro okolní kraj, jak na svých periferiích byla sídlem venkovských statků. Bor u České Lípy je jiný. Rovné ulice, staré domy, kryté a zdobené břidlicí, každý z nich i na hlavní ulici obklopený zahrádkami a nesousedící s druhým, všechny si podobné a přece v celku nepůsobící jednotvárně, svědčí o tom, jak se celé město zvedalo souměrně, jak všichni jeho obyvatelé měli společný vkus, daný společným zaměstnáním. To zaměstnání je od dvou století sklářství, jemuž téměř výhradně děkuje město za svůj vznik a za své bohatství, jevící se na první pohled. Bohaté vily kolem města svědčí o tom, že nedávná minulost toto bohatství jen rozhojnila.

Kdybyste byli přišli do Boru před 15 až 10 lety, byli byste slyšeli ze všech stran píseň jeho brusičské slávy. Jsou tu sklárny i veliké tovární brusírny, ale také nespočetné domácí dílny, jejichž do skla se vrývající brusy hlásaly vesele, že v tomto městě není snad rodiny, která by nebyla živa z obrábění skla. Jsou to brusiči, malíři a gravéři skla, majitelé sklářských obchodů a agentur světového jména a i blahobyt obchodníků rostl a klesal podle sklářské konjunktury.

V posledních letech ztichly prostory města Boru povážlivě. Jen tu a tam se točící brusy zavýskly vám v sluch z dílen za zahradami, ustal ruch na nádraží, ustal příliv peněz do města, kde se několik let po převratu žilo velkoměstským způsobem. Obchodníci z celého světa plnili Bor, skoupili všechny zásoby broušeného skla, ale i drobní výrobci vymetli všechny příhrady svých dílen a od rafinovaně broušených váz a skleněných souborů po nejdrobnější zboží putovalo všecko za hranice. Doma zbyly peníze, z nichž se stavělo, investovalo, ale i žilo tak, že borský a okolní mistrný sklář převyšoval svou úrovní daleko nejn své soudruhy jiných oborů, ale i dobře placené úřednictvo. Z tohoto blahobytu zbyly bohužel jen krásné vzpomínky. Na jižním kraji Boru, kde mají teď české děti výstavnou moderní školu, zbyla ovšem i pěkná vilková kolonie, kterou si postavili v dobrých letech čeští dělníci. Někteří z nich i zbohatli, rozšířili své dílny a sami se ujali obchodu a exporu, jenž byl dlouho výhradně v německých rukou.

Dnešní úpadek jemné sklářské výroby v Boru, sousedním Kamenickém Šenově a okolí, je z nejsmutnějších tragedií našeho dělnictva a našeho vývozního průmyslu. Prostý člověk, žijící dobře ze své těžké práce, sotva chápal, jak těsně je jeho osud svázán s celým hospodářským stavem světa. Snad si ani neuvědomoval, proč najednou Anglie, Indie, Australie, Amerika, severské státy a Francie přestaly kupovat jeho výrobek. Dnes ovšem nikde snad dělníci tak dobře nerozumějí podstatě hospodářské krize světové, jako naši skláři. Většina jich ztratila takřka přes noc zaměstnání a ti, kteří se sem tam dostanou do dílny, sní marně o velkých výdělcích popřevratových. Usnuly staré brusírny na potocích v borském okolí, i tovární dílny, poháněné Gieselovými motory a elektřinou, sklo čekalo marně na rytce a malíře, které teprve po válce předběhlo rychle se rozmáhající brusičství. Od r. 1928-9, kdy přestala poslední konjunktura, počíná bída i mezi těmito privilegovanými dělníky, z nichž mnozí byli obdivuhodnými umělci, přetvářejícími olovnaté a krystalové surové sklo v kouzelné tvary, vyleštěné kyselinou do zářného lesku.

Před válkou vydělával kvalifikovaný dělník v Boru až 50 korun týdně, po válce dostávali brusiči až 800 Kč týdně i více, dnes činí průměr mzdy dobrého brusiče 160 Kč týdně. Ale většina je jich stále nezaměstnaná a bída jejich rodin, po léta marně hledajících zaměstnání, je strašným hospodářským mementem. Tohoto roku stoupla poněkud zaměstnanost, ale dělník i tak sotva žije, zvláště když i do tohoto odvětví, v němž rozhoduje ruční výroba a osobní obratnost, vnikla používáním nových látek, karborunda, umělých kamenů, racionalizace, jež způsobila, že brusič vyrobí třikrát a daleko více skla za stejnou dobu – při mzdě daleko nižší. Přitom si musíme také uvědomit, že brusičství skla je jedno z nejnezdravějších řemesel, jež snižuje vdechováním drobných skelných částek i jinak životní věk dělníkův a ohrožuje ho tubrkulózou více než druhá zaměstnání.

Nízký věk sklářů, ležících na lesním hřbitově v Boru, mluví těžce o této stránce sklářského života. Je to jeden z nejpodivnějších hřbitovů, tenhle borský lesní hřbitov. Náhrobky se tam krčí nevtíravě pod vysokými lesními stromy, veverky, ptáci a hmyz tam pokračují nad mrtvými ve své práci. Mrtví jsou tu ukryti jako nikde jinde, leží tu ukryti i vojáci, zastřelení v r. 1918 po rumburské vzpouře. Mají pěkný Dvořákův pomník, díky borským sklářům, kteří se ujali jejich památky. A stejně ukrytě pro turistu, jenž zabloudí do této zelené, půvabné krajiny, žije i nouze, horší než jinde, v tomto čistém, výstavném městě. Stejně ukrytě žije tu i česká menšina dělníků a drobných českých lidí mezi Němci, kteří jsou v pravdě jejich soudruhy v Práci, z nichž mnozí však teď propadají henleinovské demagogii. Nikde také necítíte potřebu, sjednotit v rozumné spolupráci pracující lid, jako zde, kde od nedalekých hranic vane demagogický vítr šíleného rasismu."

(zdroj: Památník národního písemnictví-Literární archiv (PNP LA))

alt
alt
alt
alt
Nahoru

Komentáře

Re: Již několik roků se zajímám o básníka Josefa Horu

To jsou opravdu velmi zajímavé informace. Až překvapivé. Fakt zajímavé! Minimálně pro mě

Vyšlo to třeba v městských novinách? Myslím, že by to zajímalo víc lidí.

Nahoru

Re: Již několik roků se zajímám o básníka Josefa Horu

Zatím nevyšlo. Od PNP mám povolení to vydat v Novoborském Měsíčníku i ve Skláři a keramiku.

Neustále pracuji na rozšíření článku, protože letní byt manželů Fišerových využívali další umělci.

Zejména Marie Majerová, kterou jsem přivedl zájem o Rumburskou vzpouru.
Byla to ona , která pomohla místním sklářským řemeslníkům vybudovat Památník Rumburské vzpoury.
M. Majerová je sem naučila jezdit. Na př. oba své muže.
Josef Stivín český politik, novinář, typograf a poslanec NS ( 1918-1939),
Slavoboj Tusar ( malíř a grafik , bratr prvorepublikového ministerského předsedy).
Dále:
A.M.Píša dramaturg, spisovatel, básník, literární kritik.
Později sem jezdil s rodinou i Jaroslav Seifert ( nositel Nobelovy ceny). No není to fantastické?
Je tp fantastické!

Je to skutečně velké téma, které přirozeným způsobem navazuje na Rumburskou vzpouru.
Je to její druhý život

Nahoru

Re: Již několik roků se zajímám o básníka Josefa Horu

To téma není žádné pokračování Rumburské vzpoury, ale to, čemu se zde říkalo Sommererflischler.
Z pražské roviny sem jezdili lidé za zotavenou a levnou dovolenou. Do horského prostředí, jak píše sám Hora.
Třeba v Travníku, Naději, ale jistě i jinde, měl skoro každý dům světničku pro letní hosty. Sommererflischler.
Byl to pro místní dobrý přivýdělek, zvláště v době hospodářské krize.
Bylo množství udržovaných cest, které lemovaly hospůdky a občerstvení bylo i na vrcholcích - Klíči, ďnes obnovená švýcarská bouda u Drnovce atd.
Jezdilo se sbírat houby a lesní plody, v oblibě byl hlavně Waldmeister, mářinka vonná, používaná do likérů.
Taky se lovilo,dokonce jeden policejní rada se zastřelil v Naději při pádu na lovu tetřívků.
Movitější si kupovali nebo stavěli domy, popř. pronajímali apartmány na Lemberku. A Cvikovu se říkalo Paříž severu. Nikoliv pro výstavnost, ale množství vykřičených domů, čekajících na muže z vnitrozemí :o))
Jistě bychom mezi tisícovkami Pražáků, co sem jezdili, našli mnoho dalších významných osobností.

Nahoru