Měsíc a půl po dobrodružství ve Slovinsku jsem se vydal opět na zkušenou, tentokrát pracovní. Cílovou destinací je irský Dublin, kde strávím následující půlrok.
15. 8. v pondělí mě čekal odlet, letěl jsem maličkým Airbusem A320 a vedle mě seděl Arab, který si celou dobu hrál s igelitkou. Bral si ji dokonce i na záchod, příjemně mi z toho nebylo.
Vyzvednutí věcí z jezdícího pásu bylo mnohonásobně rychlejší, než bývá v Praze. Během chvilky jsem mohl hledat mého šéfa, který mi slíbil odvoz. Čekal před příletovou halou se svou Octavií RS. Zajeli jsme do kanceláře, vyzvedli mé auto a bez nějakého zkoušení jsem vyjel do provozu. Cílovou destinací byl můj byt na druhé straně města. Rychle jsem si vyložil, přivítal se se strašně příjemnou sousedkou a v rámci procvičování zajel zpět do kanceláří, kde jsem od šéfa dostal ještě několik tipů, jak se rychle sžít s provozem vlevo.
Cestu domů po dublinském okruhu jsem i s pomocí GPS zvládl celkem v pohodě, až jsem si říkal, že ztratit se snad může jen blbec. Sousedka mě večer vzala na procházku, ukázala nejbližší okolí a dokonce mě pozvala do pizzerky, kde jsem, možná i vzhledem k obrovskému hladu, snědl tu nejlepší pizzu.
Domů jsem přišel v půl dvanácté, rychle vybalil a zapadl do postele. Druhý den začal v pohodovém tempu, do práce jsem vyrazil s hodinovým předstihem, protože, co kdyby náhodou. No a bohužel jsem minul sjezd ke kancelářím a zamířil směrem z Dublinu, ještě větším neštěstím bylo, že jsem musel projet mýtnou branou, za kterou jsem to otočil a musel ji projet ještě jednu. Den tak začal opravdu skvěle. Napodruhé jsem už výjezd trefil, zaparkoval si svého Rapida na parkoviště u obchoďáku, protože zatím nemám přístupovou kartu na firemní parkoviště, a vydal se poprvé do práce.
Budova je úžasná a moderní, Irové jsou neuvěřitelně přátelští, obzvlášť když zjistí, že jsem praktikant z Česka. Všichni měli plno otázek, neustále se usmívali a dávali spoustu rad do života v Irsku. Co mě zaujalo, je odpočinková zóna, kde jsou stolní hry, knihy, časopisy a dokonce stolní fotbálek. Rychle jsem se seznámil s kolegy, se kterými budu v nejbližší době spolupracovat, a vrhl se do práce.
Vše probíhalo v pohodě, skončil jsem po páté a vydal se na dobrodružnou cestu domů. Za dva dny mám naježděno kolem 150 km a začínám si na volant vpravo celkem zvykat. Večeři jsem dostal opět od sousedky, která mě pak opět vzala na procházku po čtvrti, ve které bydlím, a já tak objevil posilovnu, kterou budu pravděpodobně v nejbližších měsících využívat. Čtvrť Dundrum, ve které bydlím, je opravdu klidná a krásná. Všude jsou nízké řadové domky s příjezdovými cestami, které často vídám v televizi.
Třetí den nezačal úplně dobře, od rána mi nebylo dobře a já ke všemu musel podstupovat seznamování a pohovory s vedením firmy. Možná to bylo počasím, protože od rána byl brutální slejvák, přesně takový, jaký jsem očekával po dvou dnech krásného letního počasí. V práci jsem toho jinak zatím moc neudělal, stále nemám svou osobní kartu a tudíž ani přístupy do systému. Moje hodná sousedka mi k večeři dala těstoviny s mletým masem a špenátem. Bohužel se mi rozbila televize, a tak jsem místo olympiády koukal na seriály.
Probudil jsem se opět do krásného dne, včerejšek se zdál spíše jako přeháňka, jsem zvědavý, kdy se naplno projeví to ostrovní počasí.
Na provoz vlevo jsem si už zvykl, větší problém mi dělá rozhlížení při přecházení, než jízda v autě. V práci opět to samé, pochválili mě za produktivitu. Na oběd jsem si pak zašel s ostatními praktikanty. Je nás tu víc, než jsem si myslel, jedna slečna z Německa, jedna ze Švýcarska, já a zbytek pak místní. Všichni jsou fajn, povídají si, dokonce jsem i dostal pochvalu za angličtinu. Po práci sem pak zašel do nákupního centra, protože jsem si chtěl sehnat místní simkartu. Ve Vodafonu po mně chtěli 10 € jen za to, že mi ji vydají bez kreditu, musím zkusit jiného operátora. Na ulici jsem pak našel peněženku a splnil si svůj denní dobrý skutek vrácením na informace. Sousedka upekla domácí slunečnicový chléb a odjela na víkend pryč, to jsem zvědavý, co tu budu jíst do pondělí :-D. Televize už funguje, takže jsem celý večer zabil sledováním skoků do vody a pozemního hokeje.
V pátek jsem v práci konečně dostal přístupovou kartu, takže už nemusím neustále někoho prosit, aby mi otevřel dveře. Doma na mě nic nečekalo, takže jsem pracoval do půl sedmé. Zatím mě tu práce baví víc, než sedět doma, takže mi těch deset hodin denně ani nepřijde nijak hrozných. Irové na silnicích neznají něco jako rychlejší a pomalejší pruhy, předjíždí se ze všech stran systémem, kde je místo, tam vjedou.
Víkend jsem si představoval tak, že vstanu, půjdu si zaběhat a po snídani se projít po městě. Bohužel od rána pršelo, takže jsem se vstáváním nespěchal a trénoval angličtinu sledováním zpráv na BBC. Po obědě, kdy jsem vyzkoušel nově zrekonstruovanou kuchyňku a udělal si lososa s těstovinami, jsem se vydal na nákup dlouhodobých zásob. Večer mě pak šéf pozval na prohlídku centra Dublinu, protože prý kdybychom čekali na počasí bez deště, tak bych se nedostal z domova. Místní tramvaj zvaná LUAS je, až na cenu, celkem příjemná a jezdí každých cca deset minut. Hlavním cílem naší cesty byla známá ulice Temple Bar s tradičními irskými hospůdkami. Kromě toho jsem dostal několik zajímavých tipů do lepšího počasí. Rychlou večeři jsem si dal poprvé v životě v Burger Kingu a asi i naposled, chuťové podobný McD, který jsem zavrhl již dávno.
V neděli se počasí opět trochu vylepšilo, mohl jsem si tak jít zaběhat, protože v týdnu se k tomu téměř stoprocentně nedostanu. Deset minut chůze od domova mám největší nákupní centrum v Irsku, po obědě jsem se tak vydal na prohlídku a nákup několika užitečných věcí do Tesca, abych porovnal ceny a provedl finální rozhodnutí, do kterého supermarketu budou většinou směřovat mé kroky. Centrum je obrovské, cca 6 pater plných obchodů, restaurací a kina. Nákup v Tescu mě tedy moudřejším neudělal, ty desetinné rozdíly v centech nevnímám tolik, jako bych vnímal pětikorunový rozdíl v Česku. Večer jsem dokoukal olympiádu, uvařil si pondělní oběd a zalomil to u BBC.
Pondělí a úterý jsem strávil tradičně v práci, doma mě pořád nic nečeká, takže jsem ani moc nespěchal zpět. V práci si můžu pokecat, dát svojí tradiční kávičku a u toho si v klidu pracovat, moje pracovní tempo je totiž podle jednoho z mých nadřízených zběsilé. I tak jsou s prací spokojeni a neustále mě chválí. Přišli se seznámit další sousedé a já tak dostal kousek narozeninového dortu. V úterý se také vrátila sousedka a já hned dostal kus rebarborového koláče.