Mezitím v Americe 13

Verze pro tisk |

Já si teď budu trošku protiřečit, jelikož jsem někde v mém devátém článku psala o tom, jak se Američani ale vůbec neseznamují tváří v tvář, v barech nebo kavárnách a jak je tu všechno online a každý si svůj protějšek vybírá na Tinderu a jemu podobných stránkách palcem doprava…

No tak teď vám jdu navzdory tomu všemu povědět o tom, jak jsem se naprosto neplánovaně seznámila v baru já.

 Jednoho prázdninového středečního večera, po deseti hodinách strávených s mými třemi prcky (s nimiž jsem postupem léta ztrácela trpělivost čím dál víc, zatímco energie jsem měla čím dál míň), jsem byla pozvaná na další au pair rozlučku (v agentuře vám řeknou, že si tu najdete spoustu nových přátel, ale nevarují vás, že většina z nich vás záhy opustí). Můj kamarád Pablo se vracel domů do Guatemaly.

Po dlouhém dni plném křiku a pláče a rvaček a kňourání a opakovanému “hladu na nanuk” (a člověk jim může vysvětlovat nahoru a dolu, že na nanuk má člověk chuť, ne hlad a že na hlad dostanou chleba!), jsem už neměla sílu ani na sprchu, ani na to se převléknout, a tak jsem vyrazila tak, jak jsem byla, abych jen později ke své hrůze zjistila, že ve vlasech mám ovesnou kaši, na tričku sýrovou omáčku a v kabelce (čistou) plínu.

 Rozlučka se konala v Barnaby's a když jsem v tom samém devátém článku psala:“Musíte si dobře vybrat, do kterého klubu vkročíte, mohlo by se vám totiž stát, že skončíte v obležení trpasličích Mexičanů, v kruhu chlípně vyhlížejících černochů, někdy pro změnu ve společnosti nadmíru přátelských Brazilců.”, myslela jsem tím popisem právě tenhle bar, kde se to děje všechno najednou a kde lidé ztrácí někdy i víc než jen soudnost, zábrany, pověst a doklady.

 Nicméně tohle byla středa večer, osazenstvo bylo celkem střízlivé a já měla hlad. Připojila jsem se k mým známým, kteří již seděli u jednoho ze stolů. Moji tři američtí kamarádi mezi sebe právě přijali nového čtvrtého spolubydlícího, kterého mi hned představili. Jeden z nich řekl: “Tohle je One!” A já v tu chvíli musela hrozně nechápavě zírat (jako to číslo jedna?), protože Juan se usmál a jeho jméno mi zopakoval sám (do té doby jsem nevěděla, že většina Američanů neumí vyslovit CH). A já byla na oplátku představená jako nabubřelá Pavlína z Ukrajiny (což moji milí kamarádi ještě občas zaměňují za Rusko nebo Polsko, ale nikdy ne Čechy).

Juan byl nadšenej z toho, že jsem z Ukrajiny a hned se mě ptal na Kyjev, jelikož na vysoké studoval zeměpis a něco málo o něm věděl, a tak jsem hned všechno uvedla na pravou míru. Ukrajina, ještě to tak! Odkud jsem ho ale potěšilo ještě víc, jelikož v Čechách kdysi závodil na kole a pamatoval si město “Litimiriči.” Dál se mě vyptával, a nevypadal, že by mu vadilo, že se mnou ale vůbec nebyla řeč, jelikož jsem měla hlad (nemluvě o tom, že jsem na tričku měla omáčku). Zbytek večera do mě rejpal a volal na mě Ukrajinko, a já si pro sebe myslela, že ten kluk je ale oprsklej, takhle drze vtipkovat s někým, koho zrovna poznal. A on na mě, že když jsem nabubřelá, že to se nikdy neusmívám? A že to si ohlídá. A jakmile jsem se usmála, aniž bych mu vůbec věnovala pozornost, hned měl k tomu co říct a že věděl, že zas tak nabubřelá určitě nebudu.

U rýpaní toho večera neskončilo, jelikož jsme se začali “náhodou” potkávat na párty nebo v kině nebo jen tak na chodníku. Po třech týdnech jsem si stále ještě myslela, že Juan je jen namyšlenej frajírek, co ví, že jsou z něj holky paf, a tak když se mě zeptal, zda bych s ním nešla na kafe, trošku jsem váhala, než jsem souhlasila. Nicméně jsem se v mém odhadu mýlila a během jednoho večera zjistila, že jsem mu chudákovi hrozně moc křivdila a on není ani namyšlenej, ani frajírek.

A tak jsem vlastně tolik nelhala, protože Juan není Američan nýbrž Kolumbijec, který se do Ameriky přestěhoval až ve čtrnácti letech (takže stále kdoví, kde se seznamují Američani). Což ale znamená, že na něj mé dosavadní postřehy o Američanech vůbec neplatily (a zaplať pánbůh za to). Že mi už Američani přišli velmi odlišní od nás Čechů, nevím, jak popsat kulturní rozdílnost mezi námi a Kolumbijci, která spočívá nejen v tom, že oni jsou hnědí (a Juan mi neustále opakuje, že je ode mě rasistický to takhle říkat, ale já pak dám moji ruku vedle jeho a je úplně jasný, že mám pravdu). Kolumbijci a vůbec všichni Hispánci z Jižní Ameriky, jsou neuvěřitelně vřelí, přátelští, samé objetí a samé dotýkání a nejen, že city neustále projevují, ale oni by o nich chtěli i pořád mluvit! A to mi snad v Čechách odpustí, ale na to já z domova vůbec nejsem zvyklá.

Juan mi třeba také neustále lichotí a pak se směje, že nevím, jak přijmout kompliment a že jsem z toho celá nesvá. Vždycky a všude by ochutnával moje jídlo, a to tedy není kulturní problém jako spíš Pavlína je sobeček a nemá ráda, když jí někdo sahá do talíře a protože prostě proto!

Když mě trošku lépe poznal, začal se mě ptát,  proč jsem furt taková nešťastná, a já mu říkám, že nejsem nešťastná, a on se ptá, proč se tedy neusmívám a já protože to bolí, když to člověk dělá dlouho a on že jak má tedy vědět, že jsem šťastná, tak já zase, že přece mu říkám, že nejsem nešťastná a on že to ale je divný a já na to, že jsem prostě Česka a takoví my jsme a nejsme přehnaně emotivní jako Američani. A proč jsem nervózní, když na mě kouká? A já že nekouká, že spíš zírá a on že se na mě ale rád kouká a já, že tak ať kouká, ale ať se u toho tak divně neusmívá.

No a takhle to šlo dál a dál. Řešili jsme mnoho kulturních rozdílností (zatímco my, když se snažíme na něco ukázat posunkem, zvedneme tím směrem obočí, Kolumbijci dělají to samé pusou, a to se pak rozhodněte, jestli vám váš milý něco ukazuje nebo vám chce dát pusu), jazykových nedorozumění (to by člověk nevěřil, jak něco, co v češtině zní jako úplně normální věta, dokáže Kolumbijce hluboce urazit), gurmánských rarit (to víte, že Kolumbijci jí kiwi i se šlupkou? Copak je ta chlupatá šlupka pak v břiše nelechtá?) a takhle bych mohla jmenovat donekonečna. Po dvou letech jsem se ho rozhodla vzít do Čech, aby tedy viděl, že mu o všech těch mých českých vlastnostech nelžu a taky aby poznal moji rodinu, kde jsou všichni víc jako já a méně jako on.

V Americe Juan nijak nevyčnívá, protože tady je Hispánců snad tolik jako Američanů, ale v Čechách byl takovou menší raritou. Hned za Prahou na nás lidi zírali, až i Juan z toho byl trošku nesvůj. Už moje babička se mě ptala, když jsem jí poprvé poslala fotku s Juanem, co jsem si to našla za cikána, a on opravdu jako jeden vypadá.

Jinak si ale v Čechách náramně užíval.

Nejvíc to, jak je všude všechno hrozně levný. V restauracích se smál, že jsou servírky protivný jako já než si ráno dám první kafe. Ukazoval na budovy a ptal se - je tohle komunistický? A v Litoměřicích mě donutil zastavit a křičel, “Tady to znám!” - a člověku přijde humorný, že vezme Kolumbijce, žijícího v USA do malého českého městečka a on ví, kde je. A všude vykřikoval Do prdele!, protože mu to přijde jako vtipná nadávka a taky to pro něj nic neznamená a já se jen rozhlížela a doufala, že to neslyšely žádné děti. A Karlovým Varům říkal Kalamáry Vary podle filmu Poslední Prázdniny, na který mě donutil se s ním kouknout, než jsme do Čech letěli. A když nás moje kamarádka Šárka vzala na túru po Praze, za kterou jsme stihli víc piv než památek, Juan to prohlásil za jeho vůbec nejoblíbenější den a Prahu za krásný město. A místo aby si zapamatoval alespoň pár důležitých českých slov, tak se naučil “Jedno pivo prosím” a “Na zdraví”a že medvěd na zákupském zámku se jmenuje Medoušek a že všechno je “dobrý”.

A jak si tak všímal lidí, tak mi říká, že se vážně nikdo moc neusmívá a já si v duchu říkala - tady to vidíš, že nejsem divná! Já jsem asi tak trošku zameričtěla, takže když jsem v Praze šla nakupovat a pohledem se střetla s ochrankou v Bershce, usmála jsem se, což by v Americe přišlo každému naprosto normální a jinak by to ani nešlo, ale v Čechách to byl pokyn, že se zřejmě chystám krást, protože jsem hlídače po zbytek nakupování nemohla setřást.

A tak si myslím, že Čechy měly úspěch, protože plánuje se tam se mnou vrátit. Jídlo “dobrý”, pivo “dobrý”,  kafe “dobrý” (to by člověk nevěřil, jak je v Americe těžký najít dobrou kavárnu), moje rodina “dobrý”a stejně tak moji kamarádi.

A já si tak říkám, jaká to byla ale náhoda, že Češka potkala Kolumbijce v malém americkém městečku.

Co kdyby si moji kamarádi místo Juana za spolubydlícího vybrali toho černocha , který se jim tolik zamlouval? Co kdyby se Juanova přihláška na univerzitu v jeho městě neztratila a on proto nemusel jít studovat do města, kde jsem bydlela já? Co kdybych já neprošvihla přijímačky na Karlovku o dva dny, když jsem letěla domů to léto předtím, než jsme se poznali, a nerozhodla se o rok prodloužit jako au pair? Co kdybych pak nezůstala na další dva roky jako student, abychom měli čas zjistil, kam to s námi vede? To by mě pak asi nepožádal o ruku tou nejroztomilejší češtinou, kterou jsem kdy slyšela a my bychom se v půlce letošního května nevzali. A ač se nás ta stará pověra netýká, jelikož nejen že nehrozí, že bychom v únoru měli miminko, ale rodit v nejstudenějším měsíci v roce už dneska není žádný problém, tak jsem za nás rozhodla, že se vezmeme třináctého, protože dvě mínus jsou přece plus a tím se vyhneme vší smůle a budeme šťastní, a to už napořád.

Nahoru

Komentáře

Re: Mezitím v Americe 13

Zajímavý článek, díky němuž jsem si mj. ověřil, že každý Kolumbijec je cyklista, a že příslušníci velmocí na rozdíl od nás neumějí vyslovovat souhlásky H (Rusové), resp. CH (Američané).
Přeji autorce, aby se její manželství se sympatickým Juanem vydařilo.

Nahoru