Karel H. - Seznámení

Vyběhl jsem jen na dvě piva, k Vietnamcům do Hong Kongu. Prostě jen vypnout od práce, chvíli čumět do blba, sledovat šrumec na automatech, pak ze sebe smýt ten cigaretový odér a pokračovat v přípravách do školy nebo v psaní článků pro i-noviny.

„Nezaplatil bys pivo i mně?“

Otočil jsem se. Klasický obejda. Skelný pohled, žluté prsty, před sebou malýho větráka a pytlík baleného tabáku. „Ale jo,“ řekl jsem nakonec. Normálně to teda nedělám. Většinou se vymluvím na skutečnost, že mám málo peněz (a většinou i mívám).

„Můžu si přisednout?“ zeptal jsem se.

Odsunul nohou židli: „Přisedni.“

„Jste bezdomovec?“ zeptal jsem se naivně.

„Ne, vypadám na to?“

„Trochu jo,“ odpověděl jsem a už se cítil spíše drze.

„Bydlím tady kousek od hospody v garsonce, ale peníze mi moc nezbejvaj, tak možná vypadám jako bezdomovec. Taky se nemůžu moc hejbat, tak trochu seru na hygienu. Co jseš ty?“

„Já učím a taky trochu píšu.“

Zasvítily mu oči. „Ty jako trochu píšeš, jo?“ odfrknul si pohrdlivě. „A co jako, ty vole, píšeš?“

„Tak různě. Do novin, tipy na výlety, takový nedělní sloupky. Jako co se děje ve městě a tak. Taky povídky,“ pokusil jsem se mu nastínit spektrum svých činností. „Jsem prostě taková píšící děvka. Když někdo chce, abych něco napsal, tak to pro něj napíšu.“

„Tak to jseš hovno spisovatel, ty vole,“ postoupilo jeho pohrdání do vyššího levelu.

„Já jsem neříkal, že jsem spisovatel,“ bránil jsem se.

„Hovno, říkal jsi, že píšeš. Tak jseš spisovatel.“

„Říkal jsem, že píšu. Ne, že jsem spisovatel. Když už tak spíše pisálek.“

„Ještě řekni, ty vole, že jsi napsal nějakou knížku, a rozbiju ti držku. Budeš se na mě tady asi vytahovat, ne?“

Moc se mi nechtělo mu přiznat, že jsem napsal několik knížek (sakra, já už ani sám nevím, kolik). Na druhou stranu jsem ale hrozně ješitný, takže jsem si nedokázal představit, že bych nepřiznal ani jednu.  

„A co jste vy?“ pokusil jsem se přehodit výhybku.

„Já jsem, ty píčo, všechno a nic.“

„To jsem se toho dozvěděl …“

„Ty vole, nejdřív se na mě tady vytahuješ, jak jseš spisovatel a teď bys chtěl, abych ti říkal, co jsem já. Si totiž myslíš, že já jsem nějakej debil, nějakej vod lopaty a ty se tady na mě budeš povyšovat. Si říkal, že jsi učitel, ne? Tak to jsem já byl taky. Než mi ruplo v kouli z těch harantů. Spisovatel taky. Jen se nevytahuju, co jsem toho napsal.“

„Co jste napsal?“

„Napsal jsem toho fůru, ale jen do šuplíku, víš? Správnej spisovatel píše do šuplíku, nesere se někam do nakladatelství, kde mu stejně bez známostí nic nevydaj. Prostě jsem taky psal. Hromadu jsem toho napsal.“

„A můžu někdy něco vidět?“

„To by se ti hodilo, co?“ řekl a pak se odmlčel. „Zaplatíš mi ještě jedno pivo.“

„Malý nebo velký?“

„Ty vole, ty jsi fakt čůrák. Ty si chceš něco přečíst, něco, co má pro mě nějakou cenu, a řešíš tady, jestli mi zaplatíš malý nebo velký pivo. Zaplať velký, přestaň mi, kurva vykat, a můžeš si to, co ti přinesu, klidně vydat pod svým jménem.“

„To by byla hloupost vydávat to pod svým jménem ne, když jste to napsal vy.“

„Kurva, ty vole, jaký vy zase? Už jsem slyšel o lidech, co se v mládí nenaučili vykat, ale ještě jsem neviděl debila, co neumí tykat?“

„Já jsem Milan.“ Podal jsem mu přes stůl ruku.

Chvíli se na ní nedůvěřivě díval. „Jak dál? Najdu si tě na internetu, jestlis fakt něco napsal.“

„Bárta,“ přidal jsem příjmení.

„Karel,“ řekl a stiskl mi ledabyle ruku.

„A dál?“

„To je jedno, já na internetu nejsem, navíc mám debilní příjmení. Ještě by ses mi smál.“

„Tak aspoň nějaký pseudonym?“

„Nechci pseudonym. Jsem Karel. První písmeno příjmení je H. Kdybys někdy vo mně něco napsal, tak Karel H. Psát vo mně ale budeš, až umřu, ty vole.“

Chvíli po seznámení začal poklimbávat. Velkého piva se skoro ani nedotkl.

„Chodíš sem často?“ zkusil jsem z něj dostat.

„Jo, často. Ale musej mě sem dovízt. Sám už to neujdu. Tak dvakrát do tejdne na mě brnkne soused a vodveze mě sem na vozejku, když jde na noční. Když se ve čtyři vrací, tak mě zase vyzvedne.

„A nechceš odvézt domů ode mě?“

„Do prdele, nechci! Dyť je teprve devět, jsem rád, že jsem mezi lidma.“

„Tak já se někdy zastavím,“ navrhl jsem mu. „Kdybys na mě vzpomněl, tak vem někdy s sebou, co jsi napsal. Fakt by mě to zajímalo.“

Moc jsem nevěřil, že bychom se ještě někdy setkali. Před Hong Kongem jsem dával přednost Tipáči. Navíc podobných Karlů už jsem pár poznal.