Minulý rok se ke mně donesla zpráva, že se v Lípě chystá setkání muzikantů. Bohužel jsem byl zrovna na cestách. Jeho hlavním pořadatelem byl Milan Suchý, a tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas ho navštívit.
Sešli jsme se v kanceláři jeho firmy zabývající se prodejem a montáží plastových oken.
Milan Suchý ještě chodil na základní školu, když za ním přišel jeho strejda Jiří Žák a řekl mu: „Nauč se na bicí a můžeš s náma hrát.“ To mohlo být v roce 1970. Končila éra námi stále zmiňovaných Strawberry Sellers Group. Na ty se Milan Suchý chodil koukat maximálně přes okno, ale přesto vzpomenul jejich bubeníka Karla „Bočana“ Kodrleho.
Do skupiny Paragraf, kterou vedl zmíněný Jiří Žák, nastoupil v roce 1972. Klasická zábavovka hrála zejména v Zákupech Na Rychtě a v Sokolovně pod hlavičkou Osvětové besedy Zákupy. Normalizace znamenala také zavřené kluby a nahnání muzikantů pod křídla různých odborových organizací či právě Osvětových besed. A také tuhé přehrávky. Režim tak držel muzikanty na uzdě – cukrem a bičem. Přehrávky hlavně znamenaly ekonomické výhody pro ty úspěšné. Daní za peníze, které si muzikanti mohli vydělat, byla skutečnost, že jim stát prostřednictvím svých úředníků prakticky nadiktoval, co mají hrát – 70 procent československý repertoár, 20 socialistické státy a zbytek.
Paragraf
„Měli jste ambice hrát něco svého?“ zeptal jsem se.
„Jen když jsme zkoušeli. Hlavně Vlasta Král občas něco přinesl. Ale hráli jsme to jen pro sebe, ve zkušebně ve Staré škole. Ven jsme s tím nešli.“
Jako mnoho jiných muzikantů, zavzpomínal i Milan Suchý na soudružku Flanderkovou. Úspěšně napodobil její dikci, kterou už znám z několika telefonátů. Škoda, že mi stále nechce poskytnout rozhovor, abychom mohli hudbu a muzikanty vidět z jiného úhlu.
Čím více se setkávám s muzikanty hrajícími v sedmdesátých a osmdesátých letech, tím více jsem frustrován, jak hodně byla jakákoliv kreativita zadupána do země. A taky, jaký byl nesmysl nazvat náš seriál Českolipský underground. V Lípě byl underground snad jenom Standa Holub a to ještě s mírnou nadsázkou. Ale vraťme se k Milanovi Suchému.
Podle fotografie, která může pocházet z let 1973/1974, pořízené v zotavovně Koubovka ve Starých Splavech, hráli v kapele Jiří Nade Nademlejnský (basa), Jan Suchý (klávesy), Jiří Žák (saxofon), Jaroslav Pánek (trubka), Milan Suchý (bicí). Zpívala Jana Suchá, což v té době byla manželka Jana Suchého, přičemž Jan a Milan nebyli nijak příbuzní.
V letech 1977 až 1979 byl Milan na vojně a poté dva roky hrál s kapelou GT System Jiřího Tulacha. V roce 1981 ho Jiří Gabriel zlákal do své skupiny i se zbytky skupiny Exodus, později přejmenované na Domino, která měla „domovskou scénu“ ve vinárně Daliborka v Děčíně. Pondělí, středa, pátek, sobota – každý den natřískáno tak, že se u vchodu musela zavírat mříž. Repertoár zpravidla tvořily cizokrajné fláky s českými texty klávesáka Petra Foltýna.
Exodus/ Domino
„Zpívali jsme i anglicky. Poslouchali jsme na krátkých vlnách cizí stanice, nahrávali přes mikrofon písničky a pak se snažili nějak podobně zpívat. Pro někoho, kdo uměl jazyk, to musely být hrozné paskvily,“ vyprávěl Milan Suchý a popsal, jak se třeba zpíval slavný hit od Boney M – By the rivers of Babylon: „Babu dybudap Babylon.“
V polovině osmdesátých let se Milan Suchý stal profesionálem. „Zvukař Vlasta Rábl mi hodil lano k Černocký. On měl skvělý cit pro muziku, což u zvukařů není pravidlem. Radil mi s bicíma, přestože sám neuměl hrát. Jednou za mnou přišel s Bobanem Myslíkem, že Štědroň shání bubeníka. Jel jsem do Prahy a se Štědroněm přišla i Petra Černocká. Vydržel jsem tam rok a půl. Kšefty byly, vycházeli jsme spolu, ale já toužil po tom mít vlastní kapelu a vyjet do ciziny.“
„To jste asi musel mít hodně známých, když se vám to tak rychle povedlo,“ namítl jsem.
„Já měl hlavně kliku. Přišel jsem na Pražské kulturní středisko a povídám: Já mám kapelu a chtěl bych u vás hrát. A ona tam seděla ženská původem z České Lípy. Přehrávky jsme dělali tady v Horníku. Oni sem kvůli nám přijeli. Byli jsme jedni z prvních, co hráli s počítačem, mezi barovými kapelami jsme byli určitě průkopníci.“
A klika se nově sestavené kapely Bit Band držela i dále. Dostala kšeft v Savarinu na pražské pěší zóně, po roce se chytli přímo na Václaváku v Carioce. To byl vysněný bar podobných skupin. Tam hráli i 17. listopadu 1989, v době, kdy Milan Suchý už měl na Pragokoncertu dohodnutý výjezd do zahraničí. „Zase jsem byl drzý. Zašel jsem na „Pragáč“, že bych chtěl hrát venku. Zrovna tam byl Thom Berns z Dánska, co sháněl nějakou kapelu. Zeptal se mě, jestli hrajeme Lambadu. Já odpověděl, že jo, a v únoru jsme jeli do mého vysněného Norska.“
BitBand
„A jaký jste byl bubeník?“ zeptal jsem se.
„Uměl jsem držet rytmus. Nebyl jsem moc sólař. Končil jsem ale většinou ve stejném rytmu, jako jsem začal. To byla určitě moje velká přednost.“
Na závěr našeho vyprávění Milan Suchý ještě vše odlehčil vyprávěním, jak se muzikanti hrající v barech v Děčíně, Varnsdorfu, České Lípě scházeli v noci ve vinárně v borském Grandu. Když se nad ránem loučili, byla jejich pozdravem hláška: „Hele, kluci, a naučte se hrát!“
Milan Suchý – bicí, saxofon, zpěv ve skupinách Paragraf, Domino, Golf, Bit Band
Seriál vzniká ve spolupráci s magazínem Lípa, kde vychází v tištěné podobě s předstihem.
Dnes
Na setkání