Pokud jste nečetli předchozí část Undergroundu věnovanou jedné z ikon tohoto žánru, upřesňuji, že Jaroslav Jeroným Neduha prožil část dětství v České Lípě. Vystupoval zde však poprvé teprve nedávno.
Byl velký rozdíl mezi undergroundem v Praze a mimo Prahu?
Underground žil hlavně mimo Prahu, viz kniha: BARÁKY (Kostúr Jiří, Stárek František Čuňas, Pulchra 2010), kde se pořádaly koncerty, výstavy. V samotné Praze se organizovaly bytové semináře a bytové divadlo. Na akce se sjížděli lidé z celé republiky. Všude se našli ctitelé toho zemitého androše, kde všude tací lidé byli, se vlastně ozřejmilo po Chartě 77, kdy se signatáři přihlašovali a vynořovali z malých městeček a vesnic.
Vůbec si myslím, že bychom měli underground nějak zkusit definovat. Jak jste vnímal tento pojem kdysi a nyní? Může teď vůbec u nás něco, čemu bychom říkali underground, vzniknout? I když - mně občas přijde, že každá kapela, která se o něco snaží, je underground, protože v rádiu se stejně hrají dokola hity osmdesátých let. Ani skupina hrající popík se prakticky nemá šanci prosadit a hraje většinou v klubech před dvaceti posluchači.
Správně, to je asi nejlepší definice, je to ta "Druhá" kultura, která se vymezuje proti té oficiální, popové, ohlupující, masové, neoriginální, kšeftařské. A je jedno, nazývá-li se alternativou či undergroundem. My jsme ostatně už zase tam, kde jsme vždycky byli. Zaplaťpánbůh - mimo zájem médií. Představa, že by moje písně zněly z repráčků na záchodcích hypermarketů, je přímo děsivá, odpudivá.
Jak jste fungoval v zahraničí, když jste přišel o své publikum?
Hráli jsme ve Vídni i třikrát týdně jako Extempore blues Band. Zpíval jsem anglicky a česky svoje věci a lidi nás brali. Nebylo to na zbohatnutí, ale svobodný kluk se tím uživit mohl. Bohužel jako všude ty kluby umřely. Na nezájem města, institucí, zvyšování nájmů, stížnosti přestárlé a konzervativní populace na hluk.
Co po revoluci? Byl jste rozhodnutý se vrátit co nejdříve?
Vracet jsem se chtěl pomalu a asi až na penzi. Ale hrál jsem už asi 5. prosince 1989 ve Vítkovické hale.
Vzpomínalo si na vás ještě publikum?
Jojo, zpívali dokonce něco se mnou a já brečel jak želva a měl jsem trému a radost. A hned potom jsme se Kryl a já zhroutili v šoku, protože nikdo z kolegů muzikantů si nepřál komunisty potrestat za jejich zločiny, všichni mleli to zaklínadlo naivistů: Nejsme jako oni. No a v lednu se obrodilo Extempore v Praze a objížděli jsme celou republiku, všude vyprodáno a narváno a pocit svobody a euforie, trvající bohužel jenom do privatizace, tunelů, investičních fondů a vůbec toho ohavného, na co jsou dodnes někteří ekonomové a politici tak pyšní.
Vím, že jste se v Lípě narodil, ale moc dlouho tu nepobyl. Jezdil jste sem však k babičce a dědovi. Máte na Lípu nějaké vzpomínky?
Moji rodiče se rok po mém narození, v roce 1946, přestěhovali do Prahy za prací, ale k dědovi a babičce Havlovým jsem jezdil jako klouček na prázdniny. Na Nivách měli krásný domeček, naproti žili kluci Hlaváčkovi a řádili jsme po Lípě, jezdili na vozících v cihelně, věšeli jsme se na závory a napáchali jsme tam dosti alotrií. Strýc Jarka s rodinou dosud žije v Lípě a Lípa se stala domovem mé dcery Anny, která pracuje v textilním muzeu. A žijí zde další lidé...
Lípa je dosud hezká, tedy stará část, zdevastovaná ovšem komunisty, kteří dokonce vyhodili do povětří hrad a nejmalebnější část srovnali se zemí a nastavěli tam stavby vskutku ohavné. Zbytek dovršila výstavba sídlišť pro lidi pracující na těžbě uranu, ale tam člověk chodit nemusí. Posezení na náměstíčku je příjemné, jenom to - jako mnohde s kulturou silně kulhá, neboť sedí na radnicích lidé, kteří preferují všechno jiné, jenom ne to, co by se dalo nazvat kulturním životem města. Pro mladé zbývají diskotéky, hospody a bohužel i kasina a herny.
Říkáte, že v kultuře Česká Lípa pokulhává. Mně to úplně nepřijde. Máme tu poměrně slušnou sbírku kapel hrajících všechny styly od folku po metal. Klub Progres, kde se prakticky týden co týden představí nějaká skupina. Samozřejmě, když přijede Lucie Bílá, je narvaný kulturák a lidé si žádají ty rozhlasové hity. Zajímalo by mě, jestli jste to řekl jen tak nebo jestli máte nějaké konkrétní informace.
Jak v Lípě, tak všude jinde se prvně škrtají peníze na kulturu, pak na sport. Na vystoupení hvězd pop mjůzik se ovšem sponzoři vždycky najdou. Na travesti show. Na blbosti. To je i v Praze. Radnice si tak odškrtnou v kolonce: Kulturní akce. Maxim Turbulenc na májové veselici je "kultura".
V jaké fázi je váš životopis? Jsou v něm pasáže odehrávající se na Českolipsku?
Životaběh, tedy paměti jsou dopsány a snad již vyjdou, něco o Lípě jsem tam napsal a slibuji i fotografie, zachovalo se mi jich kupodivu dost. Mezitím vyšel Antizpěvník, kde jsou všechny moje dochovalé texty a čtyři libreta rockových operet jsem nakreslil jako komiksy. Vydal Galén 2011, dá se objednat u mě, rád zašlu, jenom to není příliš pro děti. Tož, Lípo, košať se do krásy! Snad záhy pomine i tato děsná doba nákupních center, konzumu, špatných hospodářů a kulturní devastace.
.jpg)
Děda a babička Havlovi při oslavě stříbrné svatby
Často myslím na jalový žití,
na prachatý, na ty, co se MAJ!
Z tučný nudy je mi silně k zblití,
když pak přijdou, řeknou: HRAJ!!!
Prachy trpký, hořký vodplivnutí!
Kus žvance se v hubě skříp!
Co nás lidi proboha jen nutí,
snažit se, snažit se mít líp?!
(Ráj i peklo! 1986, napsáno pro večer Jana Palacha v Curychu)
Jaroslav Jeroným Neduha, zpěvák, kytarista, textař ve skupině Extempore.
Zde naleznete první část rozhovoru.