Svědectví odsunu (6): Falknov-Kytlice, léto 1945

Archiv
Verze pro tisk |

Uvedu nejdřív úryvky z článku „Kytlice“ od Milana Tesaře, zveřejněného v Reflexu 28/2005. Autor začíná popisem své představy, zřejmě na podkladě vyslechnutých svědectví:


...zahlédnu průvod mířící k Antonínově huti: dvacet vyděšených lidí, představitelů německé správy obce, klopýtá pod mířidly českých a polských revolučních gard. U rybníka procesí dostihne místní mládežnická bojůvka. Po krátké domluvě s ozbrojeným doprovodem je rozhodnuto o selekci osmi lidí. „Nebyla to poprava,“ říká historik Jiří Rak, „poprava je vykonána po právu.“ Hroby byly tak mělké, že ze země koukaly špičky bot.


„Moc ošklivé, ale tak je to vždy, když se láme doba,“ vzpomíná Joachim Rauch, jemuž bylo v roce 1945 třináct. „Před válkou se tu mluvilo jen německy, a teď se každý hlásil ke svým. Byl jsem překvapen, kolik kamarádů začalo mluvit česky, nebo jak náhle každý věděl, kde bydlí židi.“ Rauchovi patřili k těm několika německým rodinám, kterým bylo umožněno zůstat v téměř vylidněné vsi. ... Rauch dostal bílou pásku značící: toto je nechráněný Němec. „Vyšel jsem před náš dům bez pásky a šel kolem ´vlastenec´. Jak to, že nemáš pásku? Prásk, a už jsem ji měl. A pak mi stará paní půjčila kolo, abych oznámil jejím příbuzným na Tannenbergu (tj. horní část Polevska – pozn. JT), že musejí druhý den pryč. Chytli mě tři, a jen slyšeli němčinu, už tloukli.“


Odsun rozděloval rodiny. Děti dostaly výzvu, rodiče ne, anebo byli dva bratři, jeden udal druhého, aby se zalíbil a mohl zůstat. „O to, co kdo dělal za války, stejně nešlo,“ říká Rauch. „Rozhodující byl majetek a chuť ´revolucionářů´ na něj.“


...lůza, bezzemci, ale i kriminální živly, co musely sejít odkudsi z očí, sešli se v domovech utečenců a na zapadlé vartě začali budovat socialismus. Během takového budování se to hezké spíš ztrácelo. Asi jako výraz pomsty starému světu rozmlátili jeho noví obyvatelé výletní restauraci a převlékací kabinky na lesním koupališti a naházeli fošny do rybníka. Protivníkem nikdy nebojující lidové armády staly se tentokrát domy starousedlíků, které vojáci v počtu třicet šest srovnali se zemí. Nebylo nikoho, kdo by křičel, když se z mocného pivovaru, který zásoboval kytlické hospody, co jich bylo víc než dneska v celém Boru, stala šedá bytovka, a z Vetterova hostince hotel Kovošrot...


*
A takhle líčí „popravu“ Výnos ministerstva vnitra ze dne 14. července 1947 pod titu-lem „Porevoluční události ve Falknově-Kytlici, o. Č. Lípa“:


Forte Alfred, naroz. 19. 3. 1923 ve Falknově, bytem tamtéž, příslušník SS – Ackermann Jan, naroz. 21. 1. 1903 ve Falknově, bytem tamtéž, příslušník SS – Dinnebier Antonín Karel, naroz. 31. 7. 1902, bytem ve Falknově-Kytlici, horlivý nacista – Fiedler Rudolf, naroz. 9. 9. 1906 v Hillově Mlýně, bytem Falknov-Kytlice, udavač – Kühnel František, naroz. 11. 9. 1906 ve Falknově, bytem tamtéž, Ortsleiter NSDAP – Melzer Erhard, naroz. 27. 9. 1900 v Dolním Falknově, okres Děčín, bytem tamtéž, horlivý nacista.


(Rozpor v počtu zastřelených mužů by snad mohli vysvětlit pamětníci z Kytlice – pozn. JT.)


Hromadně zastřeleni dne 19. 6. 1945 u Falknova-Kytlice u tak zvaného Valdštýnského rybníka při silnici vedoucí k Nové Huti a tam pohřbeni ve společném hrobě, zasypáni jen slabou vrstvou země. Tento hrob je tam dodnes. Exekuci provedla vojenská hlídka voj. útvaru 2227 Praha 73, pošt. schránka 38c. Jméno velitele nebylo zjištěno. Tento útvar prováděl ve Falknově-Kytlici evakuaci německých státních příslušníků, a jeho veliteli předal místní revoluční výbor seznam osob pro odsun. V seznamu bylo u každé osoby poznamenáno, byla-li členem strany NSDAP nebo funkcionářem, nebo členem SS, či udavačem, nebo horlivým zastáncem nacismu. Při odbavování byli Němci, mající takovou poznámku v seznamu, dáni stranou a pak na zmíněném již místě hromadně zastřeleni. Kdo dal rozkaz k provedení této exekuce, nepodařilo se vyšetřiti.
*
Ruscher, vedoucí Volksturmu ve Falknově-Kytlici, horlivý stoupenec nacismu – Ruscherová Anna, jeho manželka – Ruscherová Gertruda, dcera.
Jmenovaný s rodinou spáchal sebevraždu v revoluční době z obavy před trestem, který mu hrozil, že neuposlechl výzvy revolučního národního výboru ve Falknově-Kytlici a neodevzdal zbraně a střelivo, které jako velitel Volksturmu měl míti u sebe. Zapálil svůj domek, který lehl popelem dříve než mohlo býti přikročeno k hašení. Při požáru bylo slyšet výbuchy v domku, takže domněnka o schované munici byla opodstatněna. Předpokládalo se, že Ruscher s manželkou a dcerou v domku uhořeli, ale později byli nalezeni v lese za domkem ve značném rozkladu. Pravděpodobně se otrávili, ježto Ruscher často se vyjadřoval, že když to Německo prohraje, že se raději otráví, než by se vzdal Rusům. Proslýchalo se, že Ruscher byl před svým činem ztýrán, a že jednak z toho důvodu, a jednak z obavy před trestem že ukrývá zbraně, spáchal s rodinou sebevraždu. Ruscher s rodinou je pochován na místě, kde byli nalezeni.


Vyšetřovali: Josef Bakus, kancelářský oficiál; Karel Černohorský, praporčík SNB


Ani druhá „porevoluční událost“ není uspokojivě objasněna. Při vyšetřování násilné smrti je přece běžná pitva obětí. O poloze mrtvých těl se protokol nezmiňuje, fotodokumentace neexistuje. Domek mohl zapálit i někdo jiný. Nikdo zřejmě nepátral po zbraních a vybuchlých nábojnicích, jejichž zbytky by zůstaly v požářišti. Leží mrtví z obou případů dodnes na místě, kde byli „pochováni“? Ví to někdo z pamětníků?


zpracoval Jan Tichý

Nahoru