Svědectví odsunu (24): Vzpomínky Helmuta Schölera – Wertheim, červen 2008 (dokončení)

Archiv
Verze pro tisk |

...jeden výjev mám nesmazatelně uložen v paměti: když jsme zase byli přiděleni jinému sedlákovi, můj otec, zoufalý nad tím, že nemůže vlastní rodině nijak pomoci, se opřel o vrata a bezmocně plakal...


Po návratu z chmelové sklizně do tábora v České Lípě nás zařadili do pracovního komanda. Naším pracovištěm byl velký sál za náměstím, který měl být přestavěn na divadlo. „Divadelní komando“ tvořili profesor Dorn, bývalý ředitel sklářské školy v Kamenickém Šenově, profesor Dietrich, učitel odborné školy v Boru, můj otec a já. Sice nás každé ráno kolem „mého“ starého gymnázia do divadla doprovázela ozbrojená stráž, ale práce to byla velmi výhodná. Oba umělci kreslili předepsané vzory na transparentní papír. Já jsem měl za úkol propichovat obrysy jehlou, otec přidržoval šablony. Pytlíkem naplněným dřevěným uhlím jsem obtáhl obrys na stěně a profesoři Dorn a Dietrich dekor vybarvovali. Tuto činnost jsme se snažili co nejdéle protahovat, protože byla příjemná – narozdíl od jiných namáhavých prací, jako například bylo vybírání horkého popela na českolipském nádraží. Vždycky když jsem překreslil dekor na zeď a otec se přesvědčil, že nás strážný nesleduje, utřel jsem zase obrys ze zdi (učili jsme se od dobrého vojáka Švejka). Tato práce nás přece dobře „živila“, dokud jsme se nedostali ven z tábora.


Jednou se stal incident, při kterém šlo o život. Nevěsta jednoho z německých vězňů požádala mého otce, aby mu předal psaníčko. Můj dobrý táta by nepřenesl přes srdce, aby její prosbě nevyhověl. Jako každý večer nás ozbrojená stráž dovedla zpátky do tábora. Kontrola na bráně ale psaníčko u otce objevila! Byl ihned vyveden a musel se postavit k „bunkru“ s rukama nad hlavou a obličejem ke zdi. Moje matka k tomu ve své zprávě poznamenala: „Táta stál obličejem ke zdi a já byla vyděšená k smrti. Pronášet jakékoli zprávy bylo přísně zakázáno. Hned jsem běžela za kápem a ten mi řekl, že pověstný dozorce – Mlátička (v originále Schläger) dnes v táboře není a vrátí se až zítra. Opatrně jsem se přiblížila k rohu bunkru a prvnímu z mužů stojících u zdi jsem pošeptala, že nemusí mít strach, Mlátička tu není. A ať to vyřídí všem ostatním. Táta stál uprostřed řady a pokynul mi. Byl to velmi nepatrný pohyb, ale rozuměla jsem tomu. Po hodině mého muže bez zranění propustili. Prožíval velký strach, protože oběti bití vypadaly strašně.“


Během našeho pobytu v táboře mě německé kápo Sehrig (krátce předtím ještě vůdce NSDAP v mém rodném městě Boru, teď už sám taky vězeň) vybral na těžbu uhlí do jednoho západočeského dolu. Matka prohlásila, že se jí jako známé odpůrkyni nacismu jistě chce mstít, když mě jako patnáctiletého výrostka zařadil mezi osmnáctileté. Ačkoli to pro ni bylo nebezpečné, statečně bojovala a dokázala mě toho úkolu zbavit. Mnoho starších kamarádů práci v dole nakonec nepřežilo. Rozhodující pomoc – jak matka píše – nám poskytl velitel tábora, nadporučík Weber. (Nejsem si jistý, jestli byl skutečně nadporučík a velitel tábora, spíš se mi vybavuje, že měl hodnost praporčíka. Nosil černou uniformu SNB a byl to velký a štíhlý blonďák.) Matka vyprávěla Weberovi o svých osudech. V roce 1911 pobývala „na výměnu“ v české rodině. Ve stejné době byl na oplátku jejich syn Jaroslav u matčiných rodičů v Lučanech nad Nisou (Wiesental a. d. Neisse). Obě třináctileté děti se tehdy učily jazyk druhého národa. Při neštěstí s únikem plynu přišel Jaroslav společně s rodiči mé matky a třemi jejími sourozenci o život. Rodiče Jaroslava si matčiných rodičů tak vážili, že svého chlapce pochovali vedle nich v Lučanech.


Když moje matka prosila nadporučíka Webera svou lámanou češtinou o pomoc, řekl jí, ať mluví německy, protože on sám měl českou matku a německého otce. Potom dal matce potvrzení, že naše rodina může zůstat pohromadě a já budu z deportačního seznamu vyškrtnut. Matka ve své zprávě napsala: „Nákladní auto bohudík odjelo bez našeho chlapce. Byla jsem ale nešťastná, protože jsem nemohla ty ostatní chlapce ochránit před jejich osudem. Práce v dole, hlad a bití, můj Bože, kdo z nich se vůbec ještě vrátí zdravý?“


Je podivuhodné, co dokážou děti a dospívající mládež vydržet. Navzdory týdny trvajícímu hladovění a stavu ohrožení nemám dobu strávenou v táboře spojenu jenom, ani především, se všemi prožitými hrůzami. Umožnila mi to čtrnáctiletá dívka ze sousedního baráku, dcera českolipského advokáta. Skoro celý můj zájem se soustředil jen na ni.


V říjnu 1945 se rozšířila tato zpráva: kdo se písemně zřekne veškerého svého majetku v ČSR, může tábor svobodně opustit a odcestovat do Německa. Můj otec, podnikatel a realista, se ihned rozhodl tuto šanci využít. Věděl, že je stejně všechno ztraceno a rodina by nemusela přežít další pobyt v táboře bez újmy. (Jiní došli k závěru, že takové prohlášení právně znamená neodvolatelnou a konečnou ztrátu majetku. Minimálně další rok pak zůstali v táboře, v každém případě ale o svůj majetek přišli také.)


V doprovodu ozbrojené stráže 1. listopadu 1945 konečně mohla naše rodina s žalostnými zbytky majetku opustit tábor. Na zastávce Česká Lípa – Střelnice jsme nastoupili do normálního vlaku jedoucího k hranici. Když vlak projížděl Borem, společně se starší sestrou jsme ještě jednou krátce zahlédli Schillerovu ulici (dnes Dvořákovu) i náš dům. Rodiče se tehdy neodhodlali ani ohlédnout. My děti jsme mohly dům znovu uvidět až v době Pražského jara 1968, o dlouhých 23 let později. Naše matka zemřela v Německu jako třiadevadesátiletá v roce 1992 a už nikdy se do Boru nevrátila.


Pozdě večer, po příchodu do pohraničního města Groβschönau, jsme našli vlídné přijetí v domě jednoho známého, který byl sběratelem českého skla jako náš otec. Jeho sbírka se zachovala. Co se stalo s rozsáhlou sbírkou pohárů mého otce, nevím. Bez povolení k pobytu a bez potravinových lístků jsme se dostali do Ilmenau v Thüringen, kde otec brzy znovu vybudoval „českou“ rafinerii skla a výrobnu lustrů se 150 pracovníky. Po vyvlastnění českými nacionalisty a komunisty v roce 1945 bohužel následovalo další vyvlastnění v roce 1951 německými komunisty v tehdejší NDR.


(připravil Jan Tichý)

Nahoru