O únoru, školách a bojích olympijských i jiných
Pamatuji, že na základní škole byly v únoru hodiny výtvarné výchovy „zasvěceny“ tematice „vítězství pracujícího lidu“. Předepsány byly vodové barvy, má největší slabina, a čtvrtky se postupně plnily továrnami se zkosenými stříškami výrobních hal. (Jindy trestaná neoriginalita, v horším případě považovaná za opisování, vlastně okreslování, byla nejen tolerována, spíše přímo vyžadována.) Postupně se mi slil milicionář s velkými vraty, vrata s fabrikou, to celé do jednoho šedivého fleku a čtyřka byla ještě vítězství.
Zaběhnutý chod věcí narušil asi v sedmé třídě spolužák Z., který ostentativně hodinu a půl nedělal nic, pouze drze přikusoval jablko. Asi deset minut před zvoněním natřel čtvrtku bělobou. Rozzuřenému zástupci ředitele, který pubertální vzdor vyhodnotil jako útok na socialistické zřízení, s klidem Angličana odvětil: „Únor bílý, pole sílí.“ Poté zaznělo z úst pedagoga několik výhrůžek, mezi nimiž kromě tradiční polepšovny padlo také slovo pomocná. Mínil tím zvláštní školu, ale postaru se jí tak běžně říkalo, dnes se nazývá školou praktickou, ale říká se jí zvláštní. (Bývalo ve Cvikově ještě synonymum „skončíš za šraňkama“, ačkoliv tato instituce za železničním přejezdem už desítky let nebyla. Této setrvačnosti vžitého výrazu jsem si později všiml u novoborských spolužáků, kteří v autobuse hlásili: „Na Stalinku“. Název 1. máje se zažíval pomalu, paradoxně se začal používat až tehdy, když už se zastávka jmenovala
T. G. Masaryka.).
Téma praktických škol je v poslední době vůbec aktuální a plní první stránky novin. Nejkřiklavější titulek pak zní „Nezákonné praktické školy“, přičemž obsahem bývá jakási teorie spiknutí a tiché dohody mezi řediteli a pedagogickými poradnami, velmi nešťastně naroubovaná na etnickou problematiku. O povinnostech rodičů ani slovo, ačkoliv právě na tomto typu škol se „nějak záhadně“ nemocnost a záškoláctví vyskytuje mnohonásobně častěji než na běžných základkách. Nemám rád spojení „virtuální realita“, ale klást výše zmíněným institucím za vinu, že žákům praktických škol je upíráno studium druhého jazyka či vstup na gymnázia, virtuální realita je. A taky kolosální blbost. Stačí je navštívit. Nemá smysl si ani klást otázku, jak se takové články čtou ředitelům a učitelům. Hrozně. Jejich práce dá se totiž směle přirovnat náročností k rubání uhlí v hlubinném dole, stresovou zátěží pak k řízení letového provozu.
Je-li setrvačnost v používání názvu někdy trochu legrační, někdy paradoxní, setrvačnost jistých vžitých myšlenkových postupů rozhodně vtipně nepůsobí, zato v ní vidím hodně nadčasové, žel, lenosti, alibismu, neschopnosti pracovat s fakty, jakož i falešnou víru, že přenosem problémů na instituce bude vyřešena nejvlastnější zodpovědnost rodičů – tj. výchova dětí.
Pro jistotu jsem se na jedné škole zeptal. V únoru 2010 je zadáno o výtvarné výchově téma boje nikolivěk třídního, ale v duchu nejlepších olympijských tradic. Jágr dal právě gól a napadá mě, že hokejistu, natožpak v pohybu, bych namalovat nesvedl.
Začal jsem vzpomínáním a uvědomuji si, že laskavý čtenář se k textu dostane až v březnu.
Na obrazovkách mi chybí pan Zákopčaník. Tedy: Slunce v duši Vám všem! Jaro budiž pochváleno.
Tomáš Vlček
Nahoru
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.