Svor Sklářská huť Tereza
Dnes se vrátím k jedné výpravě, kterou jsem podnikla již vloni, ale zatím na ni nepřišla řeč. V březnu jsem se jednoho dne probudila do nečekaně krásného slunečného rána. Ani chvíli jsem neváhala, popadla batoh a vydala se na první jarní výlet. Pro změnu po stopách našeho industriálního dědictví.
Rozhodla jsem se, že pojedu vlakem. Vlak je můj nejmilejší dopravní prostředek. Nejen že vždy znovu dovedu ocenit pohodlí, jež cesta tímto vozidlem skýtá, ale při každé cestě se stále znovu obdivuju krajině, kterou se ubírám. Z vlaku jsou prostě ty nejhezčí výhledy, a nejklidnější. Na silnici vás neustále obtěžují nějací jiní poutníci, ale tady máte klid.
Zprvu jsem si ani nebyla moc jistá, kam vlastně pojedu, rozhodla jsem se vlastně až na nádraží. Po menším váhání jsem nakonec zvolila Svor. Zakoupila jsem lístky a chvatně nastoupila do vlaku, který se záhy vydal na svou kolébavou cestu.
Uvnitř je dost narváno, na můj vkus až moc. Upocená lokomotiva po pár metrech zastavuje. „Že bychom byli tak těžcí?“ říkám si v duchu. Náhle se vlak začne vracet. „A sakra, asi nějaká porucha, měla jsem jet raději někam jinam,“ mumlám si mrzutě pod vousy. A jsme zase zpátky na nádraží. Ach jo. Vchází průvodčí a něco říká. „No jo, už jdu,“ odfrknu si, „to jsem ty ČD zas přechválila.“ Pak se zaposlouchám pozorněji: „Vzhledem k velkému počtu cestujících připojíme ještě jeden vagón, abyste měli pohodlí, přeložte to prosím vás někdo těm Němcům, ať se nám tu nepomačkaj.“ No to zírám, takový komfort a péče, tak to s těmi drahami přece jen nejde tak z kopce, jak se říká. Za chviličku je přesednuto a vyjíždíme znovu.
Do Svoru je to kousek, za čtvrt hodiny už se soukám z vlaku na zastávku. Mé první kroky vedou ovšem do nádražní hospody, kde jsem před pár lety měla pivo za bezkonkurenční cenu 12 Kč. Trochu podražili, ale to nevadí, pořád je tu fajn. Usedám do útulného koutku a dopřávám si před výpravou jeden máz na posilněnou. Krom toho se člověk v nádražce vždycky dozví, co potřebuje, všechny místní zajímavosti i události. Upíjím a naslouchám, pak se optám na cíl své cesty. Místní mi ochotně poradí, i když se trochu diví, proč se na takovou ruinu vůbec ptám. Pousměju se a odcházím, cesta není složitá, vlastně stačí poodejít od nádraží a máte fabriku přímo před nosem, zbývá k ní jen dojít.
Sklářská huť Tereza stojí uprostřed obce Svor. Původně na jejím místě stávala barvírna, ale to už je dávno. Od roku 1873 se zde vyrábělo duté užitkové sklo. Sklárna byla jednou z největších v okolí, měla tři pece a v roce 1899 zaměstnávala 200 lidí. Ve 30. letech tu začali vyrábět též brýlové výlisky (barevné i čiré sklo pro brýle, hodinky a skleněné koule).
Budova vypadá dosti zchátrale, ovšem vstup do objektu je zakázán pod nehoráznou pokutou. Zdá se, že jeho části nyní slouží jako sklady. I když se trochu divím, že těm zdevastovaným stěnám ještě někdo něco dobrovolně svěří pod ochranná křídla, pokuta je zlá a peněženka je na tom díky zlé době též zle, spokojím se tedy s průzkumem z míst dostupných. Nerada bych přeci vyrušila místní duchy.
Obcházím budovu, nakukuju, bádám, fotím. Na víc si protentokrát netroufám a sluníčko, ač milé, už mě trochu zmáhá. Není pro mě tedy těžké nechat se zlákat hospodou se zahrádkou, jež stojí naproti přes silnici. Veliká cedule „skvělá jídla“ ve mně probouzí hlad a tygr v mém břiše nemilosrdně zabručí, je rozhodnuto, jdu prozkoumat ta jejich skvělá jídla.
Hmmm, co si dát, venku klasika, minutky... „Nemáte i něco jinýho než hranolky?“ ptám se bez naděje. Ale moment, ha, utajený lístek hotovek. A jakých. Neváhám a volím srnčí na špeku s cibulkou, červeným zelím a chlupatými knedlíky. Pak si říkám, že jsem asi prohloupila, většinou tahle jídla stojí za starou bačkoru. No co se dá dělat, už se to nese, tak s chutí do toho. No teda, tomu bych nevěřila, tak skvělou zvěřinu jsem ještě nejedla, a že mám mlsný jazýček, když na to přijde. Uf, ani sníst se to nedá, taková koňská dávka. Spokojeně funím na sluníčku. Poté se oklikou vydávám zpět
k nádraží, kde si dám ještě jedno, než přijede vlak. „To byl ale vyvedený první jarní výlet,“ říkám si cestou zpět.
Nahoru
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.