My London Adventure 14

Verze pro tisk |

Poslední týdny v Londýně – Hokejová atmosféra – Běh na VE Day s překvapením – Sborové akce a Arts Ball – Odlet! – Státnice a magisterské přijímačky

(podle mailu rodině z 30. června 2015)

Když jsem se kvůli číslování dívala na poslední MLA, nemohla jsem uvěřit, že jsem to psala už před dvěma měsíci. Zpátky na kontinent jsem se nakonec vrátila už 9. června a nebyla bych to já, abych z Británie neodjížděla za pohnutých okolností. Od té doby jsem absolvovala maraton státnic a přijímaček, do toho dopisuju bakalářku a snažím se nezapomenout na žádné erasmácké popříjezdové povinnosti. A poslední červnový víkend jsem trávila v novoborské hudebce, abych se doučila repertoár dívčího sboru a mohla s nimi na první červencový týden odjet na soutěžní festival do Řecka. Ale popořadě:

Od začátku května jsem poctivě plnila svůj barevný, kartičkový studijní plán. Celé dny jsem trávila v knihovně (nejradši jsem chodila do právnické knihovny, připomínala mi hlavní studovnu v pražském Klementinu). Zpočátku bylo docela komplikované najít ve studovnách volné místo. Celá univerzita se učila na zkoušky a kamarádi si navzájem „drželi fleka“ (prostě své věci roztáhli přes několik míst a třeba i několik hodin všem zoufalým příchozím zarytě tvrdili, že tam sedí kamarád a za chvíli přijde). Postupně se ale knihovna vyprazdňovala a koncem května jsem tam byla už skoro sama.

Po večerech jsem se snažila co nejvíce využívat těch posledních týdnů a dnů před návratem domů. I v Londýně se první dva týdny v květnu nesly ve znamení hokeje, alespoň mezi Čechy a Slováky (asi nepřekvapí, že Britové hokejové mistrovství moc neprožívají). Našli jsme si českou hospodu, kde každý den pouštěli živé přenosy z ČT, točili české pivo a nabízeli třeba řízek s bramborovým salátem nebo sekanou. Hospůdka byla ani ne pět minut od mé koleje – proč člověk vždycky takováhle místa objeví, až když jede pryč? Atmosféra při hokeji byla neopakovatelná. Lokál praskal ve švech a všem v okruhu půl kilometru musely praskat bubínky, když dali naši (hlavně teda Jááárda Jááágr!) gól. Stejně je to pěkné, jak se máme najednou všichni rádi a hrdě zpíváme „Kde domov můj“, když jde o hokej!

Občas jsem chodila běhat do parku. Za květen jsem naběhala 50 kilometrů a už se nemůžu dočkat, až vyběhnu v nových botách u nás do lesa. Že budu chodit běhat, jsem si dřív říkala už mockrát, ale nikdy jsem nevydržela. Štvalo mě, že se spíš vleču, než běžím, a že místo zlepšování běhám den ode dne pomaleji. Ale najednou mě to chytlo. Už když na začátku trasy udělám prvních pár rychlých kroků, rozlije se mi po těle takový uvolňující, hřejivý pocit štěstí a já se pak nevědomky většinu trasy (asi dost nesmyslně) zubím. A co vám budu povídat, když vás na kopci v polovině trasy čeká za odměnu panoramatický pohled na Londýn, hned se běží lépe. Běhat jsem šla i na VE Day (Victory in Europe, 8. května), doběhla na vrchol kopce a začala se vydýchávat a protahovat před zpáteční cestou. A jak tak koukám na londýnské panorama, všimla jsem si najednou, že zleva od Greenwiche letí směrem k centru stíhačky seřazené do špičky. Jakmile se přiblížily, začaly vypouštět „barevné čmoudíky“ – červené, bílé a modré. S nimi přeletěly celý obzor, od Toweru až někam k Battersea. Nad Londýnem se pak ještě hodnou chvíli vznášely barevné mráčky a do toho mi přímo nad hlavou přeletěla tři veteránská letadla (poznala jsem jen Spitfire, podle Tmavomodrého světa). Vůbec jsem to nečekala. Věděla jsem sice, že bude v rámci oslav v centru nějaká vojenská přehlídka, ale kdy a co přesně se bude dít, to jsem si nezjišťovala. Ani jsem nestihla fotit, tak pro ilustraci aspoň fotka přeletu elitní akrobatické jednotky Red Arrows nad Big Benem (je z Daily Mailu):

Skoro každý čtvrtek jsem chodila na dobrovolnou zkoušku se sborem, na které jsme jen tak pro radost zpívali písničky v úpravě a capella. Dva členové sboru pak slavili v květnu narozeniny – zrovna v den, kdy se vysílalo finále Eurovize. To tady docela prožívají, i když prý Britové nikdy moc nebodují. Na začátku oslavy jsme vyfasovali kartičku se jménem jedné ze soutěžících zemí a celý večer sledovali, jestli Britové tu smůlu náhodou letos nezlomí (nezlomili) a debatovali o tom, zda mají malé jazyky a malé národy šanci přežít v globalizovaném světě. Je krásné být student! Na britské číslo z Eurovize se můžete podívat v odkazu dole, hlavní na tom videu je místo, kde se to natáčelo (hned vysvětlím)!

Největší akcí závěrečného termu byl Arts Ball - ples pro všechny Arts Societies v rámci UCL, tedy všemožné taneční, filmové a hudební kluby a spolky. Večer se konal v Café de Paris na Leicester Square – a právě tam natočili ten britský klip do Eurovize! Nejdřív byla večeře a pak se tančilo a tančilo až do rána. A musím zdůraznit, že jsme rozhodně ovládli parket, přetančili i Dance Society a naprosto s přehledem všechny přezpívali (později spíš přeřvali). Přidávám jednu z fotek z nezbytného fotokoutku. Kvalita nic moc, ale zato dokumentuje, jak jsme si to obrovsky užili!

Po plese už se tak nebezpečně začal blížit můj odjezd, že jsem musela řešit, jak proboha všechno odstěhuju v jednom kufru, a ještě k tomu letadlem. Nakonec jsem posílala 23 kilo ve dvou krabicích a stejně jsem poslední večer shazovala ještě tříkilovou nadváhu velkého kufru a bojovala s místem v příručním zavazadle. Ono se to nezdá. Máte pocit, že přihodíte už jen pár drobností, ale vždycky přibude dalších několik kilo. Naštěstí jsem si mohla něco nechat u kamarádky a mám tedy i objektivní důvod se do Londýna vrátit! S letem to taky nebylo jednoduché. Původně jsem měla letenku na 10. června. Když mi ale na konci května oznámili náhradní termín přijímaček na magisterské obory, hádejte, kdy to bylo! No jistě, 10. června od 9 hodin (mimochodem dvoje přijímačky ve stejný čas na dvou různých místech, ale i to jsem vyřešila). Takže jsem si vyzkoušela, jak se přebookovává letenka. Nakonec jsem byla sice v Praze včas, ale za cenu snad nejdražší Economy Class letenky na trase Londýn–Praha.

Asi už jste z mého veselého tónu pochopili, že to s přijímačkami i státnicemi dopadlo dobře. Nepodávala jsem si žádné „záchranné” přihlášky, tak jsem se trochu bála, ale když jsem se na angličtině ptala, jestli moje body budou stačit, PhDr. Špirk se ke mně otočil a prohlásil: „S takovým skóre bych se nebál!“ A stačily, od září ze mě bude studentka dvouoboru překladatelství a tlumočení. A státnice? Nedá mi to, musím se pochlubit:

Jsem sice už doma, ale to neznamená, že tohle je úplně poslední MLA. Dnes se mi sem sotva vešly zážitky z posledního londýnského měsíce a vůbec nezbylo místo na nějaké hodnocení a bilancování. To vás čeká příště – teď totiž musím hlavně dobalit do Řecka a jít se zásobit eurovou hotovostí, protože kdo ví, jak to tam bude, než my tam autobusem a trajektem dojedeme...

Britové v soutěži Eurovize:

Pocházím z Nového Boru a po maturitě na gymnáziu v České Lípě studuji překladatelství na FF UK v Praze. Nyní jsem v rámci programu Erasmus přesídlila na dva semestry do Velké Británie.

Předešlý díl si přečtete zde.

Nahoru