Bláznivý duben, půlka z něho již minula. Aprílové počasí se zatím naplňuje do posledního puntíku. Bouřka, vichr, modrá čirá obloha, pak zase déšť a občas i kroupy. Vše je ale zatím tak nějak v té „bláznivé“ rovnováze. To samé já a můj život.
Klid, často střídaný dešti, bouřemi a vichrem – ať už veselým a radostným, nebo i tím těžko zdolatelným. Vše zvládám, jediné čeho se bojím, že již v útlém věku zapomenu umět odpočívat. To bych pak dopadl velmi špatně, protože odpočinek je podle mě jeden z důležitých faktorů naší spokojenosti.
Spokojeností budu pokračovat. Nedlouho po vydání 18. dílu tohoto seriálu, jsme s klukama z florbalu vyrazili na republikové osmifinále. Přestože jsme nepostoupili přes pražskou hradbu elitních týmů, jsem spokojen. Podrobnější zpráva o florbalovém víkendu je k přečtení zde.
Školní dny jsou stereotypní. Když je ovšem venku hezky, chodím do té školy někdy i s úsměvem na tváři. A to se usmívám opravdu málokdy. Partu máme dobrou, o tom se utvrzuji každým týdnem o něco víc. Myslím, že většinu překážek, které před námi v budoucnu budou stát, zvládneme. Konkrétně třeba vybírání představení na letošní školní akademii. V případě, že se povede, rozhodně doporučuji sehnat si lístky. Každý rok je to hezká podívaná. No a já mám opět tu čest tuto hezkou podívanou moderovat, letos s dvěma ženami. Jsem za to rád, protože mě to hodně baví a letošní konkurence byla zase o něco větší než vloni.
Ke kultuře. Duben jí je nabitý. První víkend jsme s Markétou, babičkou a dědou vyrazili do Národního divadla. Byl to vánoční dárek. Sotva jsme se ale do II. galerie dostali, konal se zrovna pražský půlmaraton. V Praze tedy bylo ještě víc lidí a dokonce všichni běhali. My naštěstí s tátovou pomocí vše stihli. Představení neslo název „Čarodějův učeň (Krabat)“ – jednalo se o balet, čehož jsem se zpočátku obával. Labutí jezero v Ústí mě totiž nebavilo. Čarodějův učeň byl však naprosto jiný, myslím, že se jednalo o tzv. moderní balet doplněný o poutavé kulisy a efekty. K tomu všemu ještě ty nádherné prostory Národního divadla. Odcházeli jsme ohromeni a na balet jsem tedy nezanevřel. Ihned po návratu domů jsem začal číst knižní předlohu od Otfrieda Preusslera.
Týden se s týdnem sešel a opět mířím do divadla. Tentokráte do novoborského, na koncert pěveckého sboru Camella. Také se nám to moc líbilo. Jen jsem sebou neustále šil v sedadle. Měli jsme za sebou zhruba 35kilometrový cyklovýlet po stezce „Varhany“. Ačkoliv po dobu cesty spíše stoupáte, je to krásná projížďka, na sobotní dopoledne nejideálnější. Po cestě jsme moc lidí nepotkali, až nahoře na Panské skále. Přikládám nějaké fotky.
Když bych se mohl ještě chvíli pozastavit u sportování, tak se zmíním o jedné konečně chytré aplikaci pro chytré mobily. Ti z vás, kteří pravidelné rádi sportují a mají tyto telefony, poohlédněte se po aplikaci „Runtastic“. Pomocí GPS vám měří vzdálenost, rychlost, kalorie… a poté ukládá na váš profil na internetu. Mně osobně se to líbí a docela mě to i motivuje k běhu, cyklistice atd. Tolik tedy techniky a sportu. Zpět ke kultuře.
Minulý díl jsem s vámi sdílel fotku z plesu s Otou Jirákem. Tento měsíc mám další „úlovek“. V úterý 15. dubna jsme byli v Boru na premiéře filmu - Pojedeme k moři. Čirou náhodou to tam s besedou uváděl režisér Jirka Mádl. Můj oblíbený herec se tedy dost možná v budoucnu stane i mým oblíbeným režisérem. Film byl vtipný, dojemný, zajímavý… zkrátka mi něco přinesl. Je to opět něco nového v naší kinematografii, takže rozhodně doporučuji na něj zajít. Už jenom proto, že nás o to Mádl v kině žádal.
Po kině už následovaly kýžené velikonoční prázdniny. Ty teď s radostí prožívám. Snad jen pršet by nemuselo. Na Velikonoce mám letos narozeniny. Bude mi 17. Na rozdíl od rodičů mi to přijde málo. Slavit ale budu co nevidět i tady na I- novinách. Tuším někdy v půlce května. Těším se na to. Jdu si tedy teď užívat poslední rok dětství, pak už budu podle kalendáře dospělý. Záměrně říkám podle kalendáře.
Dnes jsem toho měl hodně na srdci, tak snad z toho nebude takový guláš nebo eintopf. A jestli jo, tak ať vám chutná.