Konečně mě to chytlo. Konečně cítím, že dneska můžu psát. Je to zvláštní, ale někdy to zkrátka prostě nejde. Někdy zkrátka ty slova do těch vět nezapadají. Dnes ano.
Není to tím, že bych měl zrovna čas. To opravdu ne. Ve skutečnosti sepisuji a zároveň mě u srdce tíží, že nedělám spoustu jiných věcí, které bych měl. Kdyby se ale každou takovou věcí měl člověk zaobírat, váha našeho srdce by se pohybovala v astronomických jednotkách. Alespoň tak se k tomu snažím přistupovat.
A od filozofie k faktům. Dnes máme 25. 3., mám za sebou tři písemky, ze kterých mám smíšené (spíše naštvané) dojmy. Venku se střídá déšť s čistou oblohou a českolipští florbalisté zítra hrají o postup do finále. Jdeme se s tátou podívat. My, dorostenci, zase o víkendu hrajeme o postup do republikového čtvrtfinále. Tak držte palce!
Rád bych se ještě vrátil do nedávné minulosti. Osmého března jsme s přítelkyní obstáli poslední ples. Tentokráte na parketu mladoboleslavského kulturního sálu. Ples maturantům komentoval Ota Jirák. Máme s ním dokonce foto. Dá se říct, že mám vlastně fotku s kolegou z branže.
Po skončení celého večera mi začaly jarní prázdniny. Myslím, že letos jsem si je hezky užil. Se třídou jsme si udělali 1. Jarní sraz, chcete-li 1. Letošní teambuilding. Ve středu jsem pak s tátou vyrazil na panskou jízdu do Janských Lázní, kde máme kamarády. To vše za krásného počasí. Nejeli jsme tam za vidinou kvalitního lyžování, nýbrž za vidinou dvoudenního relaxuj a zbavení se každodenního kolotoče. Účel byl splněn.
Výlety po hřebeni Černé hory byly moc fajn a výhledy stály za to. Jako bonus pro mě bylo, že jsem letos poprvé spatřil sníh. Janské Lázně ve mně evokují milé vzpomínky z dětství, kdy jsme sem jezdili pravidelně a kdy byla spousta sněhu. Letos jsme se museli natírat padesátkou.
Přechod do školního režimu jsem přežil. Také jsem se začal více zajímat o dění ve Světě. Často přemýšlím nad záhadou toho malajsijského letounu. Jsem zvědav, jak to dopadne. Co si o tom myslíte vy? Stejná otázka by mohla padnout na konto tzv. Krymské krize. Nenazýval bych to nějak složitě, prostě Rusáci na tenhle okamžik přesně čekali, až si budou moct uzmout další část naší matičky Země. Asi napíšu nějakou bajku, teď je to vhodné. Teď už jen najít vhodná zvířata – medvěd je jasnej.
20. 3. jsme se se školou vydali na Neviditelnou výstavu do Prahy. Psal jsem o tom článek, bude jistě na stránkách naší školy. Mohu jen říct, že jsem opravdu neviděl nic. V Praze bylo minimálně 20 °C. Náhodou jsme také procházeli Vodičkovou ulici, kde prý den předtím někdo neznámý dal bombu do banky. Když jsem to večer sledoval ve zprávách, projel mi mráz po zádech.
Za zmínku jistě ještě stojí další událost z minulého týdne. Na naši školu přijeli na týden černoši z Texasu. Přiznám se, že nevím, za jakým účelem. Asi poznávacím. My jsme byli vyvoleni, abychom uspokojili jejich potřebu zahrát si basket. Na skóre jsme naštěstí nehráli, to by byla jinak mezinárodní ostuda. Vydržel jsem s nimi hrát nejdéle. Po hodině jsem se tedy ocitl sám ve změti pobíhajících černochů, dal jsem si tedy jednu čistou trojku, zatleskal si a odešel.
Co se týče literatury, pokoušel jsem se přečíst „Kdo chytá v žitě“ – děsně mě to nebavilo. Nechápu, jak to může být nejoblíbenější román v Americe. Pokusil jsem se tedy nějakou tu menší literaturu vytvořit sám: (k přečtení zde).
„Povídka zachycující firemní večírek pod taktovkou mladé asistentky ředitele. Vše jde podle plánu až do té doby, než se rozhodne přiletět majitel fimy.“
A já pro dnešek odlétám do říše snů.